Jak komunisté zničili Ottu Šlinga: Z vysokého funkcionáře se po mučení stal hlavní svědek proti Slánskému

Československý stát ovládala po únoru 1948 Komunistická strana Československa, která stejně jako vedení ostatních satelitních států východního bloku z velké části pouze vykonávala příkazy ze strany Sovětského svazu. Jenže když se Stalin rozbratřil s „neposlušným“ Josipem Titem, který se rozhodl vést Jugoslávii vlastním směrem, nastala pekelná doba.

Sovětský předák v červnu 1948 učinil z roztržky spor světového komunistického hnutí s Jugoslávií a hodlal dát vedoucím funkcionářům socialistických zemí jasně najevo, že další odpadlíky tolerovat nebude. Především z toho důvodu se počátkem 50. let v lidově-demokratických státech rozhořely politické procesy s „nepřátelskými živly“.

Aby atmosféra strachu pohltila skutečně všechny občany, začala komunistická strana mířit i do vlastních řad. Zatímco v Maďarsku si trest smrti odpykal ministr vnitra a zahraničních věcí László Rajk už 15. října 1949, v Československu se politický sekretariát ÚV KSČ na dlouho plánovaném vnitrostranickém monstrprocesu usnesl až 13. listopadu 1952.

Nenáviděn vlastními soudruhy

Vnitrostranické diskuse o „hledání nepřátel“ uvnitř KSČ se účastnila celá řada straníků z ústředí, ale též z krajů a okresů. Mezi lety 1950–1951 tedy docházelo k personálním čistkám vůči stranickým elitám v regionech. Na jižní Moravě si „černého Petra“ vytáhl předák brněnských komunistů Otto Šling (1912–1952). Jako mocný lídr zastávající hned několik funkcí totiž splňoval všechny předpoklady pro zařazení mezi nepřátele strany.

Syn továrníka židovského původu, interbrigadista, který navíc prožil válku v Londýně, byl zkrátka ideálním kandidátem pro zavržení. Do karet mu nehrála ani jeho výbušná povaha, inteligence či kontroverzní vystupování.

Ostrá vnitrostranická kritika proti krajskému tajemníkovi se strhla na jaře 1950. Na jeho konto přistávala obvinění, že k vedení kraje užíval „diktátorských metod“ a choval se bezohledně vůči svým kolegům i občanům. Brněnským straníkům nevyhovoval ani fakt, že Šling nepocházel přímo z města, stal se tak cizincem jak v Brně, tak ve vlastní straně.

Vzhledem k nahromaděným stížnostem v pražském ústředí KSČ se Šlingův osud dostal v červnu toho roku do rukou Komisi stranické kontroly. Jenže pranýřovaný komunista se těšil oblibě většiny vedoucích pracovníků sekretariátu ÚV KSČ, kteří výslednou zprávu vyšetřovací komise označili za „snůšku kanálií“.

Brňan sice 15. července obstál jako vítěz, generální tajemník KSČ Rudolf Slánský nicméně nehodlal neprokázané podezření nechat vyšumět. Zřídil proto zvláštní komisi, která následujícího měsíce dosvědčila pravdivost kontrolního šetření. V návaznosti na to sekretariát požádal obviňovaného o vyjádření vlastního postoje k situaci. Tehdy Otto Šling namísto očekávané sebekritiky zaujal defenzivní stanovisko a v dopise 9. září veškerá obvinění odmítl. Tehdy už straničtí nespokojenci z Brna začali ztrácet trpělivost.

Taktika vůči teroru

Vedení strany se nakonec 6. října 1950 rozhodlo „rozvratníkovi“ učinit přítrž, když došlo k policejnímu zákroku vůči jeho osobě. Neprodlené zadržení přikázal prezident Klement Gottwald, jemuž se do rukou dostal dopis z dubna 1939. Zpráva, kterou Otto Šling posílal Emanuelu Voskovi, válečnému zpravodajci s četnými kontakty na důstojníky západních armád, soudruhům postačovala jako důkaz, že komunista působí ve špionážních kruzích a podílí se na záškodnických akcích. Výrobci procesů věřili, že konečně našli pravého „nepřítele“ na dostatečně vysoké pozici, díky jehož kontaktům zkonstruují kýžený monstrproces.

Výslechy s údajným „agentem“ začaly ještě téhož dne v ruzyňské věznici. Vyšetřování se první dny točilo kolem Šlingových styků s tehdy už zatčeným Voskou a rozvědkami „imperialistických“ států. Vyslýchaný se nicméně ani přes psychický a fyzický nápor k záškodnické činnosti nepřiznal, naopak se zarytě přel o každou formulaci.

Šlingovu neoblomnost hodlali vyšetřovatelé pokořit mimořádně krutým výslechem vedeným hned třemi orgány zároveň. Útrpný proces započal 2. listopadu, přičemž Bohumil Doubek, který měl Šlingův proces na starost, svým podřízeným údajně přikázal, „aby udělali z krajského tajemníka kravské hovno“. Po 22 hodinách plynulého nátlaku soudruzi z nešťastníka konečně vymlátili přiznání špionáže a sabotérství.

Jenže radost vyšetřovatelům dlouho nevydržela, následujícího dne totiž Otto Šling svá tvrzení odvolal, což koneckonců učinil ještě mnohokrát poté. Navíc si u řady výslechů začal vymýšlet nepravdivá tvrzení. Se svými vyjádřeními si bystrý muž takticky pohrával, aby se pokud možno vyhnul násilnému zacházení.

S přístupem kličkování sice přežil až třicetihodinové vyslýchání, bezesné dny a noci na zatemněné samotce nebo údery od samotného ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy, v prosinci 1950 už z něj ovšem vyprchávaly poslední zbytky odvahy. Fyzicky i psychicky vyčerpanému Šlingovi, z něhož příslušníci StB pěstmi a obušky „vymlacovali“ komunistické ideály, se rozvázal jazyk.

Hledání spiklenců

S novým rokem vyšetřovatelé konečně dostali, o co usilovali. Otto Šling jim nadiktoval celou řadu jmen svých spolupracovníků, s nimiž se pracovně stýkal. Zmiňoval se nicméně i o svých přátelích a známých. Osobou, která se řadila do obou těchto kategorií, byla Marie Švermová (1902–1992), poslankyně Národního shromáždění ČSR a členka předsednictva ÚV KSČ. Proslulá komunistka se Šlingem totiž nejen spolupracovala, navíc s ženatým mužem udržovala intimní poměr. 

Vyslýchaný milenec o ní pod nátlakem prohlásil, že měla povědomí o všem, co ve straně činil, čímž tajné policii „nahodil udičku“ k vykonstruování nepřátelského spiknutí. Ze jmenovaných osob si vybírali ty, co se jim zrovna k budování procesu hodili, načež v lednu a únoru 1951 následovalo hromadné zatýkání desítek komunistických funkcionářů.

Hlavním aktérem vnitrostranického procesu se měl stát právě Šling, jenž se údajně pokoušel odstranit Rudolfa Slánského z funkce generálního tajemníka, jehož měla v pozici nahradil právě Švermová. Vzpírající se vězeň nakonec tuto historku 4. února 1951 odsouhlasil, a tak byla první vykonstruovaná koncepce protistranického spiknutí na světě. 

Pojetí údajného protistátního převratu Šlinga, Švermové, ale i slovenských „nacionalistů“ včetně Gustáva Husáka schválili nejvyšší straníci na zasedání ÚV KSČ 21.–4. února 1951, přičemž Švermovou zatkly příslušné orgány bezprostředně po skončení schůze. Její osud pak zpečetilo odsouzení k doživotnímu vězení roku 1954 v rámci procesu s krajskými tajemníky.

Zastíněn „větší rybou“

Zatímco některým politikům se první konstrukce jevila dostačující, jiným Otto Šling přece jen připadal jako funkcionář „nižší kategorie“. Případu Otty Šlinga nepřidával ani fakt, že vězeň svá tvrzení nadále odvolával, nebo postupně měnil, a bez přiznání šlo „záškodnické spiknutí“ jen těžko prokázat.

Vyšetřování se proto na jaře 1951 ocitlo ve slepé uličce, z které ho vyvedli sovětští poradci. Ti totiž usilovali o obžalování jedné z nejvyšších postav československé politiky, a poté, co na únorové schůzi ÚV KSČ padla příprava velkého procesu zcela do jejich rukou, začalo se pracovat se jménem Rudolf Slánský.

V průběhu roku 1951 se nad jeho osobou pomalu stahovala mračna – vůči kolegovi se obrátili zády Stalin i Gottwald, načež pozbyl funkci generálního tajemníka. Komunista, který nedávno volal po bdělosti vůči nepříteli ve straně, zkrátka ochutnal svou vlastní medicínu a upadal do čím dál větší izolace.

Když 23. listopadu 1951 došlo k jeho zatčení, komunistickým funkcionářům se ulevilo – konečně našli ideálního nepřítele, jemuž připadla pochybná čest hlavního pachatele, zatímco Otto Šling se zařadil mezi další obžalované v rámci stejného procesu „se spikleneckým centrem“.

Brněnský trestanec si tehdy nejspíš taktéž oddychl a rychle přistoupil na hru vyšetřovatelů, kteří jej nabádali, aby svědčil proti Slánskému jako vůdci československého křídla mezinárodního spiknutí. Šling si totiž takovýmto přístupem umenšoval vlastní podíl na „zrádcovských činech“.

Předem nalinkované divadlo

Tajné přípravy procesu, jichž se účastnili vyšetřovatelé, vedení i další útvary StB, zabraly celý rok, přičemž výběr a schvalování obětí, prokurátorů, soudců, svědků či advokátů bedlivě střežili sovětští poradci. S jejich směrnicemi muselo též korespondovat znění žaloby, které v říjnu 1952 zpracoval vedoucí vyšetřovatel Bohumil Doubek.

Rovněž se klíčovou součástí monstrprocesu stala sovětskými poradci protlačovaná rétorika, že hlavní příčinou protisocialistického spřáhnutí je židovská buržoazie jako nacionalistická složka světového imperialismu – vzhledem k obratu sovětské zahraniční politiky proti Izraeli ve prospěch arabských států.

Předpřipravené „divadlo“ zahájil hlavní žalobce Josef Urválek 20. listopadu 1952, když v prostorách Nejvyššího soudu v Praze pohovořil o „zločinu velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady“. Tyto činy měli spiklenci konat po vzoru Jugoslávie a za podpory sionistických organizací. Koneckonců nebylo náhodou, že jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu.

Před tribunál předstoupili postupně všichni „rozvratníci“, každý s předem naučenými odpověďmi, jež jim do hlavy vtloukali vyšetřovatelé každodenním zkoušením.

Nikdy jsem nebyl špionem!

Šling před soudem stanul mezi posledními, vzhledem k tomu, že jeho osoba dávno nepatřila k ústředním „zločincům“. Ve své výpovědi se doznal mimo jiné ke kontaktu s „americkým vyzvědačem“ Emanuelem Voskou, „špionážnímu styku s činiteli britského komitétu, později Trust Fundu“ a potvrdil Slánského vedoucí roli v rámci spikleneckého centra, jež usilovalo o svržení socialistického zřízení. Na závěr dosvědčil, že „nikdy nesrostl s ideologií dělnické třídy“ a podléhal vlivu buržoazního nacionalismu.

Šlingův osud zpečetil rozsudek, který padl pouhý týden od započetí soudního procesu 27. listopadu 1952. Bývalý „vůdce“ Brna se na Gottwaldův rozkaz zařadil mezi 11 nešťastníků odsouzených ke smrti, které stát zbavil majetku i občanských práv. Zbylí tři trýznění „vyvázli“ s doživotními tresty.

Předtím, než Otto Šling skončil na šibenici, se sice neměl příležitost rozloučit s rodinou, zato získal možnost napsat dopis na rozloučenou. Za adresáta si zvolil prezidenta Gottwalda, jemuž považoval za nutné sdělit, že se neřadil mezi špiony.

Své jméno toužil očistit až do poslední chvíle, navíc ani přes dvouroční utrpení nepozbyl určité víry v komunistické zřízení, o čemž svědčí jeho poslední slova před popravou: „Pane předsedo, přeji komunistické straně, československému lidu a prezidentu republiky plný zdar. Nikdy jsem nebyl špionem.“ Prohlásil to před úsvitem 3. prosince 1952 na dvoře věznice Pankrác, pár okamžiků předtím, než skončil před zraky členů soudního senátu a prokurátorů oběšený na popravišti. Jeho zpopelněné tělo spolu s ostatními údajně rozprášili důstojníci StB někde na polích za Prahou.

Českoslovenští soudruzi tímto završili éru monstrprocesů, doprovázenou mohutnou propagandistickou kampaní a lavinou roztrpčených rezolucí od občanů. Mezi podobnými soudními řízeními v rámci komunistických zemí se jednalo o ten s nejvyšším počtem absolutních trestů. Přestože na soud s „centrem“ navazovaly další procesy, zájem o ně upadal, a tak si kupříkladu ten se slovenskými „buržoazními nacionalisty“ v dubnu 1954 nevyžádal ani jeden trest smrti.