Reforma po anglicku: Popravit, oběsit, spálit – a hlavně rychle změnit názor
Teologické a následně i politické války mezi katolíky a reformátory byly v Anglii divoké. Navzdory vážným střetům, které stály život nemálo lidí, se však překvapivě udály také poměrně humorné historky.
Po celá 30. a 40. léta 16. století prožívala anglikánská církev stálé proměny věrouky, kdy se doslova ode zdi ke zdi pohybovala mezi konzervativním katolicismem a radikální reformací. Metamorfóza církevního učení působila tím podivněji, že nepředstavovala produkt teologických rozprav, ale hlasování v parlamentu. Radikální obrat k rigidnímu katolictví provedl roku 1539 Jindřich VIII. vydáním Šesti článků víry – zákona přijatého jako právní nástroj k zastavení protestantismu. Jejich hlavní autor, konzervativní winchesterský biskup Stephen Gardiner, je přiléhavě nazval „karabáč s šesti řemínky“.
Konec různosti názorů
V prvním článku zákon stanovil reálnou přítomnost Krista v hostii, přičemž popírání uvedené skutečnosti se trestalo upálením, a to i pokud viník svůj názor odvolal. Další články zakazovaly kněžím sňatky, ačkoliv v předchozích letech byly povoleny. Obnovily se soukromé i zádušní mše a zpovědi, zatímco odmítání jejich svátostného charakteru se trestalo oběšením a konfiskací majetku. S daným trestem museli počítat i kněží, kteří nezapudili své manželky, a ti, kdo se pokusili emigrovat z náboženských důvodů.
Při projednávání zákona horní komorou se paradoxně stal jeho hlavním odpůrcem primas anglikánské církve, canterburský arcibiskup Thomas Cranmer, který po tři dny lobboval u duchovních a světských lordů proti jednotlivým ustanovením. Svůj boj však prohrál, protože články podporoval král Jindřich. Vstoupily tak v platnost v podobě „zákona rušícího různost názorů“, jehož následkem byli svých úřadů zbaveni biskupové protestantského smýšlení. Hugh Latimer, bývalý biskup z Worcesteru a autor protestantského anglikánského dogmatismu, byl uvržen do vězení v Toweru. Arcibiskup Cranmer však na nic nečekal, poslal manželku zpět do Hesenska a krále ujistil o své poslušnosti.
S medvědem na lodi
O týden později se ovšem udála příhoda, jež Cranmera málem dovedla do vězeňské cely. Ještě před projednáváním zákona si shrnul argumenty, které pak používal při diskusích s nerozhodnutými lordy. Celkem 77 hustě popsaných listů nicméně představovalo velmi nepohodlné svědectví o skutečných názorech vysoce postaveného kněze. Z nějakého důvodu je přitom ihned nespálil, ale nechal je k archivaci svému sekretáři Ralphu Moriceovi.
Ten později, i s poznámkami v brašně, cestoval po Temži na pramici s biskupovou družinou. Osazenstvo lodi se chtělo blíž podívat na medvědí štvanici, jež se zrovna konala v Southwarku. Jenže zvíře se utrhlo z lana a prchalo před psy do řeky. Cestující tedy z člunu rychle vyskákali, až na nebohého Morice, který zodpovídal za arcibiskupovy písemnosti. Teprve když se šelma začala drápat na palubu, vyskočil také a svazek zahodil. Po vytažení na břeh poprosil medvědáře o vylovení listin z řeky – což se sice povedlo, ale než je dotyčný tajemníkovi vrátil, ukázal je místnímu knězi. Farář si všiml ostré polemiky s Šesti články a prohlásil, že za zmíněný spisek bude jeho autor viset.
Zděšený Morice, kterému medvědář odmítl listy vrátit, se obrátil na prvního ministra Thomase Cromwella. Ten druhého dne zastavil dotyčného u dvora, když tam dorazil, aby písemnosti odevzdal žalobci. Cromwell nelenil, vytrhl medvědáři svazek z ruky a pohrozil mu mučením za to, že se odvážil starat se o dokumenty člena tajné rady. Arcibiskup své poznámky následně spálil, ale od té doby se až do konce vlády Jindřicha VIII. obával na jednání rady chodit a raději se z Londýna uchýlil do své diecéze v Canterbury.
