V krušnohorském lyžařském středisku odstartovala před 60 lety nová éra zasněžování ve východní Evropě

Zadní Telnice se tímto okamžikem zapisuje do historie: stává se prvním areálem v socialistických zemích, který úspěšně vyzkoušel technické zasněžování. A přestože se v ten den příroda nakonec slitovala, šlo o moment, který odstartoval novou éru zimních sportů v Československu a ve střední Evropě vůbec.

Novinka ze Západu

Příběh technického sněhu se začal psát ve čtyřicátých letech 20. století, a to úplně jinde, než by člověk čekal – v leteckém výzkumu. Kanadský vědec Ray Ringer tehdy zkoumal vliv námrazy na funkčnost leteckých motorů a při jednom z pokusů omylem vytvořil sníh. Rozprašováním vodní mlhy do proudu podchlazeného vzduchu vznikly drobné krystalky podobné těm přírodním. 

Z výzkumu sice žádná průmyslová aplikace okamžitě nevznikla, ale o pár let později se jeho vedlejšího produktu chopili tři Američané – Art Hunt, Dave Richey a Wayne Pierce. Ti v roce 1950 sestrojili první skutečně funkční sněžné dělo, které o dva roky později zasněžovalo svahy ve středisku Grossinger’s Catskill Mountains ve státě New York. Technologie se šířila rychle: už v roce 1960 byla nasazena i na zimních olympijských hrách ve Squaw Valley.

Zatímco na Západě se sněžná děla stávala komerční záležitostí, československý lyžařský klub v Telnici v polovině šedesátých let trápil nedostatek sněhu. Problém mělo vyřešit dělo importované z Rakouska. Technologie by ovšem bez odborného zázemí nikdy nefungovala. Pod vedením profesora Vladimíra Chlumského, zakladatele oboru chladicí techniky na Fakultě strojní ČVUT, bylo dělo upraveno pro místní podmínky. Nejprve se zkoušela jeho funkčnost na dvoře fakulty na Karlově náměstí. Po několika úpravách bylo zařízení převezeno do Zadní Telnice, kde vzniklo zázemí s kompresorem, rozvody i čerpadly.

Inovace za železnou oponou

Dne 17. listopadu 1965 byla v Československu oficiálně spuštěna první technická výroba sněhu. Do několika let přibyla další tři děla a projekt, který původně vznikl z nouze, se stal základním stavebním kamenem moderního zimního provozu. Jednalo se o unikátní počin v kontextu celého východního bloku. Zatímco západní střediska investovala do technologií běžně, v Československu šlo o pionýrský krok srovnatelný s kosmickým výzkumem nebo průmyslovou automatizací. Technické zasněžování v sobě spojovalo špičkovou technologii, klimatologii, fyziku i velkou dávku inženýrského nadšení.

Zasněžit jednu sjezdovku tehdy trvalo čtyři dny a výsledkem byla vrstva technického sněhu o výšce zhruba 15 cm. Jedno dělo stálo 2 500 Kčs (na svou dobu nezanedbatelná částka) a spotřeba vody i energie byla značná. Přesto šlo o průlom – technologie umožnila plánovat zimní sezonu bez ohledu na výkyvy počasí a nastavila nový standard v organizaci sportovního tréninku.

Zadní Telnice tak zůstává v dějinách nejen českého lyžování, ale i technologického vývoje jako místo, kde se poprvé sněžilo „na přání“. Ať už jako odpověď na vrtochy přírody, nebo jako důkaz, že i za železnou oponou se dokázaly rodit inovace, které ovlivnily celý segment cestovního ruchu. 
Článek vznikl ve spolupráci s Asociací horských středisek