Když byli Australané v úzkých: Vylodění Japonců a první boje o Kokodskou stezku na Papui Nové Guineji

Poté, co v únoru 1942 padl Singapur a s ním do japonského zajetí i přes 80 000 spojeneckých vojáků, se v Austrálii rozšířil strach z možné invaze, na kterou však byla země zcela nepřipravená. Královské australské loďstvo ani letectvo nedisponovalo kvalitou ani kvantitou potřebnou k tomu, aby dokázalo samo čelit japonským silám. Prakticky celou dobu tažení na Nové Guineji tak velkou roli v průzkumu, zásobování a bombardování nepřátelských pozic hrála americká letadla, operující hlavně ze základen na severním australském pobřeží.

V podobně neradostném stavu se nacházela i pozemní armáda: v podstatě celá 8. divize byla ztracena při bojích v Malajsku a z Blízkého východu musely být povolány nazpět 6. a 7. divize. Canberra sice ještě celostátně zmobilizovala milici, čímž navýšila počty mužů ve zbrani, ale jednalo se o nezkušené a chabě vybavené brance.

Smělý plán

Přestože Japonci invazi skutečně zvažovali už začátkem roku 1942, v březnu téhož roku přijalo Tokio novou strategii, a sice izolaci Austrálie od Spojených států a znemožnění spojeneckých operací obsazením okolních ostrovů a významných bodů. Mezi ně patřil i ostrov Nová Guinea, jehož východní část – Papua – tehdy představovala australské teritorium.

Prakticky na celém ostrově chyběla jakákoliv infrastruktura, vyjma okolí jeho administrativního centra Port Moresby, kde se nacházel strategický přístav a letiště. 

Z toho důvodu se město stalo hlavním japonským cílem. Původní plány obsadit jej pomocí obojživelného útoku zhatily bitvy v Korálovém moři v květnu 1942 a o měsíc později u Midway, které oslabily císařské loďstvo. Namísto od moře se tak Japonci rozhodli jít na to od lesa, či spíše od džungle. Měli v plánu zaskočit obránce města postupem ze severu, což bylo sice odvážné, ale zároveň riskantní rozhodnutí. Rychlý průlom džunglí se mohl změnit v dlouhotrvající a únavné opotřebovávací boje – a tak se také stalo. 

(Ne)prostupný terén

První japonské jednotky, jimž velel generálmajor Tomitaró Horii, přistály na severovýchodním pobřeží ostrova 21. července u vesnic Gona a Buna.
Jejich vyloďování narušovaly spojenecké letecké útoky, kterým se ale nepodařilo jej výrazně ochromit. K úvodním střetům pak došlo o dva dny později u vesnice Awala, když muži papuánského pěšího praporu přepadli postupující nepřátele. Nedokázali však klást důraznější odpor a zahradit Japoncům cestu, a tak je alespoň při stahování do vnitrozemí zbrzdili zničením mostu přes řeku Kumusi. 

Za ní stál dobyvatelům v cestě na jihozápad do Port Moresby nehostinný a drsný terén pohoří Owen Stanley, pokrytého deštným pralesem, jímž od severu k jihu vedla jediná stezka. Australské vedení ji zpočátku považovalo za nepoužitelnou pro větší vojenské operace, a tak vstup do ní od severního pobřeží v horských průsmycích a soutěskách střežily jen domorodé jednotky a části 29. praporu milice. Tito vojáci věděli, že sami nemají šanci japonský postup zadržet, proto namísto souvislé obrany zvolili guerillovou taktiku. Zatímco stínovali nepřítele, prováděli rychlé a nečekané výpady z džungle. 

Boj o letiště

Horiiho muži však přepady ustáli a rychlým pochodem se přiblížili až k důležité vesnici Kokoda, ve které se nacházela jediná přistávací dráha na stezce; ustupující obránci byli kvůli hrozícímu obklíčení přinuceni ji 27. července vyklidit. Ostražití Japonci však před strategickým bodem přibrzdili a využili příležitosti k oddechu a přeskupení. Druhého dne tak Australané vesnici znovu obsadili a tentokrát se připravili ji bránit. 

Bitva se rozhořela 29. července brzy ráno ostřelováním australských pozic minomety, následovala zteč japonské pěchoty s nasazenými bodáky. Velitel obránců, podplukovník William Owen sice žádal v předchozích dnech o posily, ty však nestačily přijít, a tak jeho vojáci čelili početní převaze. Owen se alespoň snažil své muže inspirovat přítomností v ohnisku bojů, utrpěl však smrtelné zranění. Bez velitele, bez posil a v kritické situaci obránci po houževnatém, ale marném odporu a jednom dni bojů vesnici vyklidili a stáhli se hlouběji do džungle. 

Dobře připravení obránci

Po bitvě nastala krátká odmlka v bojích, během které Japonci rekonstruovali poškozené kokodské letiště, aby jej využili pro zásobování, a doplňovali síly po první fázi tažení. Do 31. srpna se pak na Nové Guineji vylodilo přes 13 000 císařských vojáků. Australané taktéž k bojové linii postupně přesouvali posily a konsolidovali své pozice. 

Obránci sice útočníky početně převyšovali, těžké přírodní podmínky a potíže se zásobováním však tuto převahu v podstatě vymazávaly. Přestože Američané podporovali Australany dodávkami zbraní, munice, léků a dalších zásob, neznamenalo to, že Spojenci měli na ostrově logistickou výhodu, jak by se dalo očekávat. Ztráta Kokody a tím i jediného letiště na stezce situaci ještě výrazně zhoršila. 

Na počátku tažení panovaly nevyrovnané síly i ve výzbroji. Australské velení považovalo těžké kulomety, minomety a houfnice za nepoužitelné v džungli, naproti tomu japonské jednotky už od vylodění disponovaly snáze přenosnými minomety a děly menších ráží. Nepoměr dělostřeleckých sil se projevil zejména v prvních fázích tažení, kdy artilerie způsobovala obráncům značné ztráty.

Taktéž na samotný terén a boj v něm byly invazní jednotky připraveny paradoxně lépe než „majitelé“ ostrova, kteří měli mnohdy k dispozici pouze zastaralé mapy a zprvu si neuvědomovali extrémní obtížnost bojiště. 

Naopak Japonci ještě před válkou ostrov důkladně prozkoumali a zmapovali. To samé se týkalo prevence tropických nemocí, takže během kampaně přišli například kvůli úplavici o podstatně méně mužů než Australané. Pořád ale platilo, že džungle je nepřítelem všech, takže malárie, horečka dengue nebo tyfus si své oběti nevybíraly a značně trápily obě strany. V neposlední řadě sužovala všechny vojáky během tažení velká psychická zátěž způsobená kombinací intenzity bojů, klimatických podmínek a především izolace. 

Zoufalá obrana

Zanedlouho se stezkou opět rozezněla střelba. Poté, co Australané konsolidovali své síly, zaútočili 8. srpna s cílem znovu dobýt Kokodu. Útoku předcházelo krátké bombardování a nálety 16 letounů P-39, následované postupem pěchoty. Ta se k vlastnímu překvapení setkala pouze s minimálním odporem a vesnici brzy obsadila. Ne však na dlouho… 

Špatná komunikace zapříčinila, že nedorazily posily a zásoby, s jejichž pomocí by ji dokázala udržet. Jedna z rot, která postupovala k vesnici, byla cestou napadena a přepokládala, že hlavní útok se nezdařil, takže se obrátila nazpět. Osamocení obránci tak po pouhém jednom dni, kdy čelili početní převaze a odhodlaným útočníkům Kokodu opět opustili. 

Australané se poté nejdříve stáhli do nedaleké Deniki, kde je však zaskočil rychlý postup nepřítele, který hrozil obklíčením. Ústup skončil až 13. srpna ve vesnici Isurava, kde padlo rozhodnutí nepřítele konečně zastavit. Počet obránců se pohyboval okolo 2 000 mužů, nicméně ležel před nimi nelehký úkol. Proti nim stál zhruba podobný počet císařských vojáků, kteří však navíc disponovali lehkým dělostřelectvem.