Katar: Vězení z ropy a plynu
Katar se sice snaží působit dojmem země zaslíbené, bližší pohled však v jeho „maškarádě“ odhalí nejednu vážnou trhlinu. Mezi největší tamní problémy patří porušování lidských práv a zneužívání veřejného bohatství ve prospěch státní elity
Devět bílých klínů připomíná, že Katar je devátým státem „smířených emirátů“ Perského zálivu – vedle sedmi emirátů tvořících SAE a osmého Bahrajnu. Původně prý „mírovou“ bílou doplňovala červená jako symbol krve prolité při katarských válkách. Po delší době na slunci se však změnila v kaštanově hnědou až fialovou a ta už na vlajce zůstala.
Už jeden a půl století vládnou v Kataru emírové dynastie al-Sání. V zemi neexistuje nezávislá legislativa ani politické strany, nefungují tam žádné samostatné organizace pro ochranu lidských nebo občanských práv a často neprůhledná vládní rozhodnutí se Katařanům pouze oznamují. V roce 2003 byla schválena nová ústava, podle níž by se měli členové parlamentu volit ze dvou třetin přímo a pouze zbývající třetinu by měl jmenovat emír. Parlamentní volby plánované původně na rok 2005 se ovšem odložily a zatím k nim stále nedošlo. Údajně se budou konat v roce 2016.
Přísně tajná ekonomika
Na území Kataru se nachází 2 % všech prokázaných světových zásob ropy a zhruba 13 % veškerých zásob zemního plynu. Při současné intenzitě těžby by mělo tamní černé zlato vydržet ještě více než padesát let. Hrubý domácí produkt neustále roste a už tři roky po sobě je Katar v přepočtu HDP na hlavu vůbec nejbohatší zemí světa.
Skutečný stav ekonomiky ovšem veřejnost nezná – státní příjmy, výdaje a investice zůstávají občanům utajeny. Není známa ani výše státního dluhu a podle zprávy Mezinárodního měnového fondu velký podíl zisků z ropy a zemního plynu zřejmě vůbec nefiguruje v relevantních oddílech katarského rozpočtu. Je skoro jisté, že nemalá část bohatství země směřuje přímo do kapes vládnoucích emírů.
Zločiny a tresty
Z hlediska lidských práv Katar nejvíce omezuje ženy, které například musejí žádat své nejbližší mužské příbuzné o povolení zapsat se do autoškoly a jejich slovo má u soudu menší váhu než to mužské. Volit a kandidovat v komunálních volbách může tamní něžné pohlaví teprve od roku 1999. Katarské právo dále charakterizuje jeho zastaralost. Například za konzumaci alkoholu nebo odhalený nemanželský sexuální poměr hrozí bičování a kamenování. Za odpadlictví od víry či homosexualitu se podobně jako v dalších muslimských zemích popravuje. Podle současné praxe hraje ovšem trest smrti spíš výstražnou roli, protože od roku 2003 nebyl žádný vykonán.
Otroci ve zlaté věži
Samostatnou kapitolu v oblasti práv představuje zacházení s cizinci, kterých žije v Kataru víc než původních obyvatel (viz Země cizinců). Velké bohatství přilákalo do emirátu mnoho zahraničních pracovníků, jejich postavení ve společnosti se však blíží spíš moderním otrokům. Zaměstnavatel jim může jednostranně zrušit povolení k pobytu, bránit jim ve změně místa, nahlásit je na policii jako „uprchlíky“, ale také jim zabránit ve vycestování do zahraničí.
Nepálská velvyslankyně v Kataru Maya Kumari Sharma dokonce stát označila za „otevřené vězení“. K řešení situace nakonec tamní vládu přinutil mimo jiné tlak veřejného mínění: v roce 2012 například ohlásila záměr povolit zakládání odborů, což je zatím ilegální, a zajistit důstojné zacházení se zaměstnanci.
Země cizinců
První údaje o počtu obyvatel Kataru pocházejí z roku 1892, kdy úředníci Osmanské říše došli při sčítání k číslu 9 830. Prudký nárůst populace odstartoval po druhé světové válce s objevem ropy: roku 1970 šlo o 111 133 lidí a v roce 2004 už bezmála o 750 000. Za dalších šest let se počet obyvatel více než zdvojnásobil a dnes má emirát třikrát víc občanů než před deseti lety – zhruba 2,2 milionu. Celkem 75 % z uvedeného počtu přitom tvoří muži a pouhých 13 % obyvatel – tedy asi 280 000 – má katarskou národnost! Kvůli práci přijelo do země přibližně 550 000 Indů, 350 000 Nepálců, 185 000 Filipínců, 140 000 Bangladéšanů, 100 000 Šrílančanů, 90 000 Pákistánců atd.
Stručné dějiny
Už v 5. století př. n. l. se o oblasti dnešního Kataru zmiňoval řecký historik Herodotos. Římský spisovatel a filozof Plinius Starší pak v polovině 1. století používal pro tamní obyvatele pojem Catharrei. Ve 2. století označoval řecký geograf Ptolemaios tuto část Arabského poloostrova jako Catara.
Koně, velbloudi a perly
Na začátku 3. století ovládla pobřeží Perského zálivu poslední neislámská perská říše, zvaná Sásánovská. V pozdějších stoletích přijalo mnoho tamních obyvatel křesťanství, jež do oblasti proniklo z Mezopotámie. Roku 628 poslal islámský prorok Mohamed do východní Arábie vyslance, který přiměl místního vládce Munzira bin Sawu al-Tamimiho, aby společně se svými poddanými přestoupil k islámu. V 8. století byl Katar znám jako místo, odkud pocházejí ušlechtilí koně a velbloudi, a v následujících stoletích – pod nadvládou islámského chalífátu – se pod prosperitu lokality podepsal rozvinutý obchod s perlami.
Moc v rukou šejků
Od 17. století tvořil Katar součást Osmanské říše, ale faktickou moc drželi v rukou šejkové a princové místních arabských kmenů – především vládci dnešního Bahrajnu. Na začátku 18. století se začali na poloostrově prosazovat šejkové rodu al-Sání, kteří si nejprve podmanili jeho severní část a pak i jižněji položené oblasti. V letech 1867–1868 se bahrajnští šejkové pokusili si odbojné Katařany podrobit a společně s vládci Abú Dhabí vyplenili pobřežní města Dauhá a Al-Wakrah. Do situace se vložili Britové a v zájmu míru v oblasti potvrdili na pozici panovníka Mohameda bin al-Sáního, jehož dynastie vládne v Kataru dodnes. Roku 1916 katarský emír souhlasil, že se země stane britským protektorátem. V roce 1971 pak Katar odmítl možnost začlenit se do Spojených arabských emirátů (SAE) a vydal se na cestu samostatnosti.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: zhruba 2,2 milionu, přibližně jako Slovinsko; očekávaná doba dožití: 78,59 roku; prům. počet dětí: 1,91 na ženu; věková struktura: 12,52 % dětí do 15 let, 0,89 % obyv. starších 65 let, polovina obyv. starších 32,6 roku; městské obyvatelstvo: 99,2 %; etnické složení: Arabové 40 %, Indové 18 %, Pákistánci 18 %, Íránci 10 %, ostatní 14 %; náboženství: muslimové 77,5 %, křesťané 8,5 %, ostatní (především hinduisté a vyznavači dalších indických náboženství) 14 %; jazyky: oficiálním jazykem je arabština, dále se hojně používá angličtina; gramotnost: 97,3 %.
Politika
Typ vlády: emirát s prvky absolutistické a konstituční monarchie; samostatnost: od 3. 9. 1971 (dříve britský protektorát); hlava státu: emír Tamím bin Hamad bin Chalífa al-Sání (od 25. 6. 2015); šéf vlády: premiér šejk Abdulláh bin Nasir bin Chalífa al-Sání (od 26. 6. 2015); volby: pozice hlavy státu je dědičná, emír sám jmenuje a odvolává vládu, z 45 členů parlamentu se má podle ústavy 30 volit přímo a zbylých 15 jmenuje emír z členů vlády a jiných osobností.
Ekonomika
HDP na hlavu: 144 400 USD (odhad z r. 2014; ČR – 28 400 USD), v přepočtu na hlavu nejbohatší země světa; měna: katarský riál (QAR), 1 USD = asi 3,63 QAR, 1 QAR = asi 6,82 CZK.
Geografie
Rozloha: 11 586 km², o něco větší než Libanon; hranice: 87 km – pouze se Saúdskou Arábií; délka pobřeží: 563 km; charakter území: většinou plochá a nehostinná písečná a štěrková poušť; podnebí: mírné a příjemné zimy, velmi horká a vlhká léta; min. noční / max. denní teploty (°C) v Dauhá: leden–březen 13–17/22–27, duben–červen 20–28/32–41, červenec–září 29–26/41–38, říjen–prosinec 23–16/35–24; průměrné měsíční srážky (mm) v Dauhá: leden–březen 13–17, duben–červen 9–0, červenec–září 0, říjen–prosinec 0–12; nejnižší a nejvyšší bod: Perský záliv (0 m) / Tuwajir al-Hamir (103 m).