Proudové letouny Gloster Meteor: Trumf proti německým střelám V-1
Od léta 1944 dopadaly na britské ostrovy německé střely V-1. Stíhači RAF proti nim neúnavně bojovali a několik sestřelů si připsali také Čechoslováci. Zlom v tomto nerovném klání však přineslo až nasazení proudových stíhaček.
Československé perutě do boje proti německým střelám V-1 poprvé zasáhly 8. července, které se v té době nacházely na odpočinku a šlo o akce prováděné nad rámec běžných povinností. Nejdříve se dopoledne v oblasti mezi Ashford a Maidstone podařilo jednu sestřelit majoru Miroslavu Liškutínovi od 312. perutě s jeho letounem Spitfire Mk.IX.
Ve večerních hodinách odstartovala ze základny Lympne dvojice pilotů 310. perutě poručíci Otto Smik a Josef Pípa. V rozmezí půl hodiny prvně jmenovaný zničil hned tři střely. První ve 21.28 700 m nad Ashfordem, další se poroučela k zemi po přesných zásazích ve 21.45 severovýchodně od Battle a na poslední narazil během hlídkování nad pobřežím nedaleko Tenderdenu.
Příští den ráno dokázal četař Karel Stojan, příslušník 313. perutě, jednu sestřelit v oblasti Romney. Během večerní hlídky pak skórovali piloti 310. perutě poručík Josef Pípa a praporčík František Mareš. Poslední úspěch zaznamenal major Miroslav Liškutín, který ho získal se třemi piloty tempestů od 56. a 486. perutě.
Riskantní noční lety
Někdy v noci vzlétali i piloti jednomotorových stíhaček bez radaru jako třeba pokus dvou nejzkušenějších pilotů 315. polské perutě, majora Eugeniusze Horbaczewského a kapitána Michala Cwynara. Oba piloti provedli každý jednu dvouhodinovou patrolu, ale žádný z nich té noci V-1 nespatřil.
Dramatický průběh měla Anti-Diver patrola, kterou Cwynar vykonal 24. července brzy ráno. Střelu zahlédl ještě během stoupání, a proto nemohl zaútočit obvyklým způsobem po nabrání rychlosti střemhlavým letem. Po delším pronásledování V-1 konečně zasáhl, zpomalil a pozoroval dopad. Poté mu však už nešlo přidat plyn kvůli poruše jeho ovládání. Nakonec se mu podařilo bezpečně přistát na náhodně objeveném letišti.
Pro Mustangy Mk.III nebylo pronásledování V-1 vůbec snadnou záležitostí, a proto i tento typ, stejně jako další letouny nasazené do Anti-Diver operace, čekalo hned několik nezbytných úprav. Mechanici ze stíhačky odmontovali vše nepotřebné, vyleštili povrch křídla i trupu. Mustangy začaly tankovat nové pohonné hmoty s oktanovým číslem 150, čímž se rychlost při zemi zvýšila až na 750 km/h. Piloti obvykle prováděli zteč z převýšení ze zadní polosféry s palbou z boku. Při palbě přímo zezadu se totiž 12,7 mm střely někdy odrážely od ocelové konstrukce V-1.
Tempesty a proudové meteory
Hlavní tíže obrany Londýna však stále ležela na bedrech 150. křídla, které V-1 sestřelovalo doslova po desítkách. Už 15. července ohlásilo 400. a 26. července 500. sestřel. Začátkem srpna došlo k přezbrojení další, 501. perutě na tempesty. Jednotka se specializovala na lov diverů v noci a za špatných povětrnostních podmínek. Proto k ní přešlo několik zkušených veteránů od jednotek s nočními mosquity.
Velitelem se 10. srpna stal Joseph Berry. Ten dostal rozkaz pocházející prý osobně od premiéra Churchilla, že jeho peruť musí proti V-1 startovat za jakýchkoli povětrnostních podmínek a bez ohledu na ztráty. V noci z 12. na 13. srpna dostal Berry další dvě a ve svém hlášení uvedl: „Přímo zezadu jsem vypálil dvě dávky ze vzdálenosti 140 a 270 metrů. Žádné zásahy. Třetí dávka ze vzdálenosti 225 metrů a střela vybuchla ve vzduchu.“
V létě 1944 poprvé do boje zasáhly i nové britské proudové Glostery Meteor. Jako první je v červnu dostala do výzbroje 616. peruť. Meteory tou dobou velení považovalo za natolik tajné, že je na zemi střežila ozbrojená stráž. K prvnímu bojovému letu proti diveru na meteoru odstartoval poručík Bill McKenzie 27. července. Od toho dne jednotka posílala nad Kanál dvoučlenné hlídky meteorů.
První V-1 k zemi poslal 4. srpna poručík Dixie Dean, který do svého hlášení uvedl: „Ze vzdálenosti dvě a půl míle jsem se spustil střemhlav za střelou. Když jsem se k ní přiblížil, zjistil jsem, že mé kanony nestřílejí. Letěl jsem pak asi 30 vteřin vedle V-1 Postupně jsem dostal konec svého křídla pod křídlo střely a pak jsem ji prudkým přitažením převrátil na záda a poslal k zemi. Bylo to první vítězství nad bezpilotním letounem dosažené s proudovým letounem.“
Dean při manévru ale poškodil křídlo svého vzácného stroje a za vítězství se mu dostalo i pokárání od velitele jednotky. Ještě téhož dne zlikvidoval poručík Jock Rodger druhou střelu salvou z palubních kanonů. Na meteor poručíka Iana Wilsona ale omylem zaútočili piloti dvou spitfirů a on musel po několika zásazích do kormidel nouzově přistát.
K 7. srpnu měla peruť už 12 meteorů a poručík Dean ten den poslal k zemi svou druhou V-1, 10. srpna dostal třetí. O deset dnů později si jednotka připsala tři vzdušná vítězství, došlo však k tragické události. Poručík Bill McKenzie při neopatrné manipulaci s řídicí pákou svého stroje zavadil o odjištěnou spoušť a vypálil do jiného zaparkovaného meteoru, obklopeného skupinou mechaniků. Zahynul jeden z nich a další čtyři utrpěli zranění. Meteory vyzbrojená 616. peruť si celkem připsala 13 a 1/2 sestřelů V-1.
Poslední sestřely, poslední ztráty
Poslední opravdu velkou vlnu V-1 Němci na Londýn vypustili 31. srpna. Většinu střel zlikvidovalo protiletadlové dělostřelectvo, které při jejich ničení hrálo stále větší roli. Tou dobou už většinu odpalovacích základen v oblasti Pas-de-Calais obsadila spojenecká vojska a útoky pomalu ustávaly. Pokračovalo jen jejich extrémně nepřesné vypouštění z letounů Heinkel He 111 letících nad Severním mořem. Závěrečnou vlnu V-1 Němci na Anglii začali vysílat koncem února 1945 z odpalovacích základen u nizozemského Haagu. Jednalo se o novou verzi s delším doletem.
K poslední ztrátě došlo v noci ze 4. na 5. března kdy protiletadlová děla omylem sestřelila mosquito z 68. perutě. Pilot i operátor se zachránili na padácích. Necelé tři hodiny po půlnoci 26. března, odstartoval na poplach pilot tempestu kapitán Jimmie Grottick. Ve výšce 300 m nad zemí spatřil v temnotě plamen vycházející z motoru V-1. Zaútočil na ni střemhlavým letem a čtyřsekundovou dávkou ji poslal k zemi – byla to poslední letounová střela zlikvidovaná stíhacím letounem. Vůbec poslední čtyři střely dopadly na Anglii o tři dny později.
Řeč čísel
V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 protivzdušná obrana Velké Británie zaznamenala 9 251 letounových střel, z nichž 4 261 se podařilo zničit. Protiletadlové dělostřelectvo si jich připsalo celkem 1 971, stíhací letectvo 1 979, v balonových barážích jich skončilo 278 a Královské námořnictvo si nárokovalo 33 zničených střel. Přes toto výjimečné úsilí na ostrovech zahynulo 6 324 lidí a dalších 18 037 utrpělo zranění. Střely zničily celkem 23 000 domů a dalších 10 0000 poškodily.
Krom značných obětí měly útoky touto novou zbraní i významný sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně schovávat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu dalo za jejího letu útočit, paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost.
Britové museli soustředit u pobřeží velké množství protiletadlových děl, radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších stíhaček. Právě tento odklon prostředků a zdrojů na obranu představoval nejvýznamnější důsledek útoků letounových střel. Tato nebezpečná zbraň také vytyčila cestu k dnešním střelám s plochou dráhou letu.
