Britsko-francouzské spojenectví: Jak se vyvíjely předválečné vztahy dvou tradičních rivalů? (1)

Spojenectví mezi státy většinou není výsledkem přátelství, ale spíše společných zájmů, vzájemné potřebnosti nebo sdíleného ohrožení. Francie i Velká Británie představovaly globální koloniální velmoci, které sice vyhrály první světovou válku, ale zaplatily za to obrovskými lidskými ztrátami i hospodářským vyčerpáním a astronomickým zadlužením. Významný byl i morální dopad a množství nových bezpečnostních obtíží, a to jak uvnitř jejich impérií, tak ve vztahu k zahraničí. V důsledku toho všeho začal tradiční britsko-francouzský velmocenský tandem ztrácet vládu nad světem ve prospěch dvojice mohutně se vzmáhajících velmocí – Spojených států amerických a Sovětského svazu. 

Zatímco Američané na válce zbohatli a svůj vliv rozšiřovali především ekonomicky, Sovětský svaz se svou ohromnou surovinovou a lidskou základnou, doplněnou masivními investicemi a půjčkami z USA, začínal být hrozbou v Asii i Evropě. Nejprve ze strachu a později k prosazení svých expanzivních plánů si ve 30. letech vybudoval zřejmě nejsilnější armádu světa. I proto sílily hlasy volající po nalezení „protiváhy“. A tak od roku 1930 začínají do Německa proudit obrovské zámořské investice.

Stín rudého medvěda 

V tomto bodě se ale britsko-francouzské zájmy začaly rozcházet, zejména proto, že obě velmoci čelily jinému protivníkovi. Zatímco pro zemi galského kohouta představovalo největší hrozbu v Evropě opětovně sílící Německo, hrdý Albion měl hlavního soupeře v sousedství svých zámořských držav v Asii. Šlo o SSSR, jehož zájem se obracel na jih k Perskému zálivu, Číně a Indii. Vnější hrozby byly tak rozdílné, že obě země začaly s hledáním vlastních spojenců proti nim. 

A tak se Británie obracela k USA, se kterými začala spolupracovat, neboť její politika v Evropě spočívala v zásadě, že žádný stát na kontinentě nesmí být mocnější než koalice Británie s druhým nejsilnějším státem. V důsledku toho vznikla společná anglo-americká tichá podpora Německa, směrovaného proti Sovětskému svazu. Francie naopak hledala v SSSR velkého bratra, s nímž roku 1935 podepsala spojeneckou smlouvu proti Německu.

Změna orientace

Přesto se oba sousedé stále vzájemně potřebovali, neboť Francie nabízela silnou pozemní armádu, zatímco Anglie disponovala obrovským loďstvem. Před veřejností se pak vydali cestou apeassementu neboli usmiřování agresora v podobě Německa, zatímco ve skutečnosti tolerovali a usměrňovali jeho růst východním směrem. Třetí říše ale nikdy nepředstavovala skutečnou světovou velmoc, neboť k tomu jí chyběla celá řada předpokladů. 

Země bez klíčových investičních zdrojů, surovin, lidského potenciálu a s výrobními kapacitami v cizích rukou skutečně nebyla někým, kdo by mohl západní svět svévolně ohrozit. Její postupné zesilování bylo především z USA regulovatelné, pokud by Německo expandovalo nesprávným směrem. Francie v domnění, že ji tímto způsobem Britové a Američané před německým tlakem ochrání, přistoupila na oplátku na opuštění spojenectví se SSSR a obětování svých východních spojenců Československa a Polska, kteří překáželi plánovanému střetnutí Německa se Sovětským svazem.

Co se Španělskem?

Předzvěstí rozpadu britsko-francouzského manželství z rozumu se staly události ve Španělsku, kde v létě 1936 proti legální levicové vládě Lidové fronty povstali nacionalisté vedení generálem Frankem, kterého začalo podporovat Německo a Itálie. Republikáni se obrátili nejdříve na sousední Francii, která projevila ochotu pomoci, protože se obávala nové diktatury ve svém týlu. Francovi nacionalisté si ale u Britů předem zajistili toleranci svého povstání za podmínky nedotknutelnosti Gibraltaru. Londýn pak přiměl Francouze odepřít pomoc Španělské republice za slib, že je Francovo Španělsko nijak neohrozí ani nenapadne. 

Když si pak spojenci začali na mezinárodní scéně hrát na „nevměšování“ se do konfliktu, obrátili se republikáni na SSSR, který je začal obratem podporovat. Získal tak nejen sympatie světové demokratické veřejnosti, ale i 482 tun španělského zlata, kterými pak za druhé světové války platil spojeneckou materiální pomoc. Občanská válka se tak symbolicky přenesla do roviny střetnutí vládních „rudých“ s „fašistickými“ povstalci, pročež Britové jasně dali najevo, že nad Gibraltarem raději snesou Franka než Stalina...