Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Široké bulváry s arkádami, dechberoucí chrámy, honosné paláce plné mramoru. Tak si představujeme starověký Řím, jehož podoba je dodnes vepsána v dochovaných zbytcích jeho někdejší slávy. Ve skutečnosti jde o podobu Říma, která vznikla v hlavě nechvalně proslulého císaře Nerona.

Mohl jít tento muž s pověstí šílence tak daleko, aby starý „nevzhledný“ Řím zapálil jen proto, že na jeho ruinách chtěl vystavět moderní metropoli s obrovským palácem přímo v centru? V tom nemají historici jasno ani dnes. Podezřelých ze žhářství jsou přitom tisíce!

Osudová noc

Na onu letní noc z 18. na 19. července roku, který naše křesťanská civilizace označuje letopočtem 64, se už nemá nikdy zapomenout. Velký Řím tehdy téměř lehl popelem. Římský historik Tacitus popisuje vznik mohutného požáru následovně: „Počátek nastal v té části cirku, která přiléhá k pahorku Palatinskému a Caelijskému. Tam v krámech, v nichž bylo uloženo hořlavé zboží, najednou vypukl oheň, ihned zmohutněl a větrem se rychle rozpoutal a zachvátil cirk po celé délce. Paláce totiž nebyly opatřeny ochrannými štíty ani chrámy nebyly obehnány zdmi a vůbec žádná překážka neležela v cestě. Požár se prudce rozšířil z toho důvodu, že město bylo vydáno v nebezpečí pro své úzké a klikaté uličky a nepravidelné řady domů, jaké měl starý Řím."

Oheň se i kvůli silnému větru šíří tak rychle, že lidé stěží zachraňují holé životy. Natož majetky či své blízké. Pokusy o hašení jsou marné. S tak mohutným žárem si tehdejší technika nedokáže poradit. Řím je vydán napospas ničivému ohni po šest dnů a sedm nocí. Teprve když dosáhnou plameny okraje pahorku Esquilinus a všechny stavby okolo jsou zbořeny, podaří se je zastavit. Jenže když už se zdá, že požár konečně uhasíná, vypukne o kus dál v plné síle. V doutnajících troskách znovu vzplanou plameny a ničí zbývající římské čtvrti. Další tři dny trvá, než se oheň konečně definitivně vzdá své vlády nad městem. Když poslední plameny utichnou, dvě třetiny Říma doutnají v popelu.

Ze čtrnácti římských obvodů neponičí oheň jen čtyři. Tři požár zpustoší úplně a sedm je značně poškozeno. Co tak mohutný oheň způsobilo? Nehoda? Nejspíš. Jenže jak platilo už v době Říma, nehoda není náhoda. A tak se záhy začalo spekulovat o vinících. Nejdříve padlo podezření na toho nejvíc na očích. Císař Nero se prý během požáru kochal pohledem na plameny, hrál přitom v divadelním kostýmu na lyru a k tomu zpíval píseň o dobytí Troje!

Plán šíleného císaře?

Zapálil Nero Řím, aby mohl postavit na jeho ruinách město nové, podle svých představ? Pokud ano, neučinil tak osobně. V době požáru v Římě vůbec nebyl. Trávil parné červencové dny na svém letním sídle v Antiu. A i kdyby skutečně dal ke žhářství pokyn, velmi by riskoval. Nejen nenávist obyvatel města, pokud by se jeho čin provalil, ale také vlastní majetek. Vždyť nekoordinovaný požár mohl zničit i to, co už císař za dobu své vlády vybudoval. A to se ostatně stalo. Oheň značně poškodil také císařský palác. Jestli se tato pověst zakládá na pravdě tedy hodnověrně doložené nemáme. Na rozdíl od faktu, že po vypuknutí požáru císař přispěchal ze své letní rezidence Římanům na pomoc.

Lidem, kteří přišli o své domovy, otevřel všechny budovy v honosné čtvrti na Martově poli a zpřístupnil jim své vlastní sady. Snížil také ceny obilí a potravin a zajistil jejich distribuci mezi obyvateli Říma postiženými požárem. Sám pečlivě sledoval průběh záchranných akcí z věže v někdejších Maecenatových zahradách. Že by špatné svědomí? O existenci jakéhokoliv svědomí se v případě krutého Nerona nejspíš mluvit nedá. A ani jeho lid si o něm nedělal velké iluze. Velmi brzy se začaly šířit fámy, podle kterých se Nero chodil na zmíněnou věž požárem kochat a při pohledu na stravující plameny recitoval svou báseň o dobytí Tróje. 

Nenávistní křesťané

Klepy se šíří stejně rychle, jako oheň. Možná ještě rychleji! A tak se zvěsti o údajném šíleném počínání císaře donesly až k samotnému Neronovi. Co s tím? Nic naplat, je třeba najít viníka. A nejlépe přitom zabít dvě mouchy jednou ranou. Zavřít ústa pomlouvačům a zbavit se nepohodlných kritiků. Nero byl muž činu a v době požáru už většinu svých nepřátel stačil zlikvidovat. Ale protože Nero nebyl žádný troškař, obvinil hned celou komunitu. Jedna nedávno vzniklá náboženská sekta vyznávala víru jakéhosi Ježíše Krista a pohrdala všemi pozemskými radostmi, které Římané tak milovali. Když tak nenávidí Řím, nemohli ho dokonce podpálit? Pouhá domněnka tehdy k obvinění stačila.

V této době žilo v Římě přibližně tři tisíce křesťanů, Nero jich nechal na tři stovky popravit upálením, ukřižováním či rozsápáním dravými šelmami. Část jich prý také spoutané nechal potřít dehtem a zapálit. 

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Mohli Řím skutečně zapálit křesťané? Ani to někteří dnešní historici nevylučují. V době před vypuknutím požáru se totiž ve městě rozšířily mezi židy a křesťany letáky, které hlásaly příchod spasitele a blížící se konec světa. A také vyzývaly k povstání. A jak známo, křesťané římské impérium, jehož představitelé jim ukřižovali Ježíše Krista, skutečně nenáviděli. Podle proroctví měl navíc Ježíš potrestat zlo zničujícím ohněm nebo přírodní katastrofou.

Je tedy možné, že by šli někteří zfanatizovaní křesťané až tak daleko, že by nenáviděný Řím chtěli srovnat se zemí? Proč ne? Křesťané se nicméně v následujících staletích dočkali ještě mnoha vln pronásledování i bez ohně. Perzekuce po velkém požáru Říma však můžeme považovat za první v tak rozsáhlé míře.