Reklama


Izraelsko-palestinský konflikt: Pomalé umírání v pásmu Gazy

28.08.2017 - William Booth, Sufian Taha

Přestože izraelská okupace Pásma Gazy začala před padesáti lety, život Palestinců dodnes ohraničují betonové zdi a brzdí neustálé čekání na kontrolních bodech. Nejhůř přitom popsaná omezení dopadají na těžce nemocné pacienty

Pomalé umírání v pásmu Gazy - Z celé široké rodiny dostal povolení k návštěvě Maweyi pouze její manžel Jamal Abu Salah
Pomalé umírání v pásmu Gazy - Z celé široké rodiny dostal povolení k návštěvě Maweyi pouze její manžel Jamal Abu Salah

Pacientka v místnosti 120 zcela evidentně bojuje s rakovinou, a přestože se nechce vzdát, prohrává: Bolest, ztrátu vlasů a všechny další útrapy však hodlá Maweya Abu Salahová přečkat, jen aby mohla opět vidět rodinu. „Jenom jsem trochu sešla,“ vítá nás a dodává, ať se klidně posadíme k ní na postel. Za okny nemocnice Augusta Victoria ve východním Jeruzalémě zrovna pučí jaro, ve vzduchu je cítit energie a propuštění do domácí péče je prý za dveřmi. Maweya se těší – zvlášť na děti, které jí dávají sílu žít. Ráda o nich mluví: Jedno dělá chemii, druhé učí matematiku, třetí je účetní. Třináctiletá dcerka roste do krásy. 

Na otázku, proč tu nikdo z nich není, však žena smutně odpovídá, že ratolesti sice chtěly přijet, ale nešlo to. Jednomu synovi neschválili propustku do nemocnice, dalšího nechtějí pustit z Jordánu do Izraele a nejstarší dcera se také setkala s odmítnutím. Jednoduše mají smůlu, protože jsou Palestinci „uvěznění“ na špatné straně hranic

Život s propustkou

Letos v červnu uplyne padesát let od začátku izraelské okupace Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a mnozí se ke smutnému výročí pokoušejí vyčíslit napáchané škody: Izrael vstoupil s palestinským hnutím Hamás do tří válek, během nichž na jeho území dopadaly rakety. Země zažila dvě lidová povstání – při tom druhém vybuchovali v ulicích sebevražední atentátníci. Nedávno přišla vlna napadení noži a auty. Tisíce Izraelců zemřely při palestinských útocích – čímž Izrael ospravedlňuje bezpečnostní zdi a propustky. Na druhé straně však Palestinci žijí pod tak přísným drobnohledem, že by se proti němu vzbouřili i sami utlačovatelé. Omezují je nejen zdi, ale také stovka různých povolenek a propustek. 

Úřední „požehnání“ musí mít dokonce i Palestinec, kterého je potřeba hospitalizovat v některé z nemocnic ve východní části Jeruzaléma anektované Izraelem. A bez řádného povolení nepustí na onkologické oddělení za matkou ani vlastní dítě.  

Škrtící štědrost

Izrael často podotýká, že je vůči Palestině štědrý, jelikož nechává její občany ošetřovat ve svých špičkových nemocnicích. Už se však nezmiňuje, že zoufalí Palestinci přicházejí do izraelských zařízení kvůli podprůměrnému stavu lékařství na Západním břehu Jordánu a snad ještě ubožejší péči, které se jim dostává v chudém Pásmu Gazy. Druhou jmenovanou oblast přitom ničí přísná regulace obchodu zavedená právě Izraelci spolu s Egypťany, protože území ovládá teroristické hnutí Hamás.   

Loni dokázalo palestinské ministerstvo zdravotnictví přemístit z bídy v Pásmu Gazy do izraelských nemocnic na 4 500 pacientů. V případě dalších 20 000 se zasadilo o jejich ošetření v některé z šesti nemocnic ve východním Jeruzalémě – jako je například Augusta Victoria, zařízení se 120 lůžky, které spravuje luteránská charita a jehož ošetřovatelský tým tvoří téměř výhradně Palestinci. 

Podle tamního ředitele Walida Nammoura je naštěstí spolupráce mezi zdravotníky ukázková. Šéf nemocnice chválí izraelské lékaře za to, že dávají rozdíly stranou a starají se o pacienty bez ohledu na původ či vyznání. Izraelský koordinátor prý „pracuje ve dne v noci“, aby zařídil všechna nutná povolení pro nemocné Palestince: „Je to světec. Anděl.“ Podle ředitele je spolupráce mezi křesťanskými, muslimskými a židovskými ošetřovateli model, který vylučuje podezřívavost a nenávist a na němž by měl stát celý budoucí mír v regionu. 

Povolenky na všechno

S Maweyou jsme se setkali v dubnu, nedlouho poté, co jí bylo 51 let. I přes rozmrzelost z nemoci nás však ráda viděla, protože se k ní mnoho návštěv nedostane. Její hospitalizace v izraelské nemocnici (či případné přijetí kteréhokoliv jiného Palestince) vyžadovala dvě věci: V první řadě je zcela nezbytné doporučení palestinského ministerstva zdravotnictví, kterým se země v podstatě zavazuje, že pokryje veškeré výdaje na léčbu. Druhou podmínkou je cestovní povolení, jež vydává izraelská armáda a zpravodajská služba Šin Bet. Pacienti – obzvlášť ti, kteří přijíždějí z Pásma Gazy – se kvůli němu musejí často podrobovat výslechům. 

Jako doprovod bývají Palestincům schváleni maximálně dva rodinní příslušníci. Mladší příbuzné, především dospívající muže, však Izrael obvykle z bezpečnostních důvodů odmítá na své území pustit. Podle lékařů z nemocnice Augusta Victoria se ovšem objevují i případy, kdy k nemocnému dítěti nepovolí armáda přístup ani jeho vlastním rodičům.   

Cesta do města

Kvůli hospitalizaci musela Maweya spolu s manželem urazit 112 kilometrů: Z domova na Západním břehu Jordánu jeli nejprve autem, potom autobusem. Do Izraele se dostali přes kontrolní stanoviště Qalandia z Rámaláhu do Jeruzaléma, pak je čekala další cesta autobusem a do nemocnice je nakonec dovezl taxík. Relativně krátká trasa jim zabrala čtyři hodiny. „Za normálních okolností bychom do nemocnice prostě přijeli autem,“ vysvětluje Maweya. „Jenže situace je, jaká je. Musíme děkovat Bohu alespoň za to, co máme.“  

Před třemi lety nebylo Maweyi dobře, a tak se nechala vyšetřit v palestinské nemocnici v Dženínu. Ultrazvuk odhalil nález na ledvinách. „Zahraniční tým chirurgů, který byl zrovna ve městě na návštěvě, mě následně otevřel a zase zavřel,“ vysvětluje žena. Tím diagnóza skončila. Teprve když získala od úřadů povolení navštívit izraelskou nemocnici v Tel Avivu, se dozvěděla celou pravdu – že má rakovinu. O tři měsíce později dostala další svolení k izraelské péči, tentokrát v Nemocnici sv. Josefa ve východní části Jeruzaléma, kde jí pak chirurgové nemocný orgán odebrali. Následovala léčba v nemocnici Augusta Victoria. „Na Západním břehu Jordánu mě nemají jak léčit,“ objasnila nám Maweya. Bylo to naposledy, kdy jsme ji viděli při vědomí. 

Radiací ku zdraví

Zázraky izraelské medicíny umožňují pacientům přežít, jenže Izrael jim současně léčbu komplikuje. Hlavní onkolog Yousef Hamamreh prošel praxí v nemocnici Hadasa, jednom z nejlepších zařízení světa. Tamní doktoři pomáhají palestinským kolegům s konzultacemi. Ve východním Jeruzalémě je však jen sedm palestinských onkologů, dalších šest pracuje na Západním břehu Jordánu, dva z nich mají těsně před důchodem. Tři jsou v Gaze. A to je vše. 

„Šestnáct onkologů se stará o víc než čtyři miliony lidí,“ vysvětluje Hamamreh a dodává, že v celé oblasti Západního břehu nejsou kvůli izraelským restrikcím dostupné PET/CT stroje. Revoluční zařízení umožňuje nahlédnout do těla pomocí malého množství radioaktivní látky, jež se pacientům vpravuje do krevního oběhu. Jenže podle bezpečnostních složek by mohlo být zneužito například k sestrojení „špinavé bomby“, která by pak dokázala zamořit okolí nebezpečným zářením. 

Na Západním břehu přitom není k dispozici ani mnoho léků používaných k chemoterapii, protože palestinská vláda často nesplácí zdravotnické výdaje. „V Gaze však panuje ještě horší situace,“ dodává Hamamreh, „tam jsou regály v lékárnách úplně prázdné.“ Dostupná není ani imunoterapie či další nástroje moderního boje proti rakovině.  

Nemocnice v dluzích

Jordánské a egyptské nemocnice přestaly přijímat nové pacienty, protože nikdo nehradí jejich účty. Také Augusta Victoria už musela letos pohrozit palestinskému ministerstvu zdravotnictví, že začne lidi odmítat, protože jí druhá strana dluží v přepočtu 932 milionů korun. Za neschopnost splácet může ovšem podle palestinských vůdců okupace: Peníze na léčbu by se sice našly, bohužel jsou však potřeba jinde. 

Tři dny po naší první návštěvě u Maweye jsme u jejích dveří zastihli lékaře. „Její tělo pomalu selhává,“ vysvětlovali. „Kdyby byla Izraelka, propustili bychom ji domů, dostala by tišící prostředky, navštěvoval by ji psycholog a celkově bychom se starali o to, aby její umírání bylo v rámci možností co nejpříjemnější. Takhle ale nemůžeme.“ 

Vojáci místo andělů

Maweyin 62letý manžel Jamal stavěl celý život domy, kanceláře a hotely pro Izraelce. V den, kdy jeho žena upadla do bezvědomí, za ní musel přijet ze staveniště v Tel Avivu. Stál jen pár kroků od postele a na nehtech měl ještě zaschlou maltu. „Chtěli jsme se vrátit domů,“ posteskl si. Nakonec musel jít ven dát si cigaretu. Později začal obvolávat příbuzné, všechno se dělo moc rychle. „Není to fér, měla by být obklopená svými dětmi.“

V noci se Maweya znenadání probrala a zmateně na Jamala mluvila. Drmolila, ptala se ho, proč jsou jejich vnoučata samotná u kontrolního stanoviště. „Zaskočilo mě to,“ přiznal později, „nečekal bych, že ji budou i v tomto stavu znervózňovat hlídky. Jenže ona pořád mluvila o tom samém – kontrola, kontrola, kontrola.“ Ve svých posledních okamžicích prý neviděla anděly, ale izraelské vojáky. 

Mrtvý přechod

Když Maweya vydechla naposledy, sestřička jí sundala zlaté prsteny a podala je Jamalovi. Ten chvilku podržel tvář své ženy a přečetl modlitbu z koránu. Poté mu sestra pomohla sbalit tašku s jejími osobními věcmi. Na chodbě chvíli plakal, strávil s manželkou 34 let. Pak nešťastnou zprávu zatelefonoval zbytku rodiny. Na cestu ke kontrolnímu bodu si Jamal najal sanitku, ale ani ta nemohla bez povolení projet na druhou stranu: Bylo třeba zesnulou přeložit z jednoho vozidla do druhého, a tak na parkovišti u přechodu – přímo před zraky lidí v projíždějících autech – přesouvali na vozíku bezvládné tělo. Izraelský policista s vojenskou ochrankou mezitím naposledy zkontroloval Maweyiny papíry. 

Po pohřbu se Jamal svěřil, že jeho třináctiletá dcera Siwar byla ze smrti matky hysterická: „Bušila do mě pěstmi a v slzách se ptala, jak mohla maminka umřít dřív, než ji k ní pustili.“ Zdrcený byl ale také syn Ali: „Nikdy jsem se nevzdal. I po sedmi odmítnutích jsem stále zkoušel získat povolení. Dělilo nás jen osm kilometrů a jeden kontrolní bod. Byli jsme tak blízko, a přece tak daleko.“ 

  • Zdroj textu: The Washington Post, 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Linda Davidsonová, The Washington Post, Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Ve strážních věžích na vrcholcích hor sídlily dobře vyzbrojené posádky, které chránily horské průsmyky před nomádskými agresory.

Zajímavosti

Třetihorní tučňák Kumimanu biceae měřil asi 1,77 metru a vážil kolem 100 kilogramů.

Věda

Edge 1030 vyniká obřím displejem

Gadgety

O tom, že si karnevalové období hojnosti dokázali Benátčané nad míru užít, svědčí opakované zákazy reje masek

Historie

Měnící se vzdálenost Měsíce od Země

Vesmír

Formace Stuk kdesi nad východní frontou, zima 1943/1944

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907