Tajné vojenské projekty, které měnily dějiny: Od projektu Manhattan po éru kosmických zbraní
Tajné zbraně formovaly zásadní momenty světových dějin – od jaderné exploze v poušti Nového Mexika po neviditelné satelity kroužící nad našimi hlavami. Ukazuje se přitom, že jejich skutečná síla často nevychází z ničivé moci, nýbrž z nejistoty, kterou kolem sebe šíří.
První věk tajných zbraní
- druhá světová válka | 1939–1945
Druhá světová válka představovala první globální konflikt, v němž se utajené zbrojní programy staly nástrojem strategického průlomu. V prostředí totální války, kde se rozhodovalo o bytí a nebytí celých států, neznamenala investice do radikálních vojenských inovací luxus, nýbrž existenční nutnost. Ideální příklady nabízejí americký projekt Manhattan a německá raketa V-2, které zároveň ukazují, jakým způsobem tajný projekt může, ale také nemusí ovlivnit výsledek konfliktu. Ačkoliv oba vznikaly pod tlakem času a s ambicí přinést rozhodující technologický náskok, lišily se v organizaci, metodice i strategickém dopadu.
Projekt Manhattan započal v roce 1942 v reakci na obavy, že nacistické Německo vyvíjí atomovou bombu. Krátce nato už se jednalo o největší vědecko-průmyslový program v dějinách: Zahrnoval přes 130 tisíc pracovníků, tři hlavní výzkumná centra v Los Alamos, Oak Ridge a Hanfordu i stovky podpůrných zařízení. Náklady přesáhly dvě miliardy tehdejších dolarů, což odpovídalo téměř 1 % hrubého domácího produktu USA. Většina pracovníků přitom netušila, na čem se přesně podílejí, a výzkumné týmy mezi sebou nekomunikovaly. Utajení bylo natolik hluboké, že o existenci projektu nevěděl ani viceprezident Harry Truman až do své inaugurace v roce 1945. Výsledkem se v červenci téhož roku stalo úspěšné odpálení první jaderné bomby. O měsíc později pak ničivá zbraň dopadla na Hirošimu a Nagasaki, což zásadně přispělo k japonské kapitulaci.
Na druhé straně Atlantiku vznikal odlišný, i když neméně ambiciózní projekt. Vývoj balistických raket V-2 pod vedením Wernhera von Brauna začal již ve 30. letech, ale na masovou produkci došlo až mezi roky 1943 a 1944. Z technologického hlediska se jednalo o průlomovou zbraň: Jako první překonala hranici vesmíru, a navíc dopadala na cíl nadzvukovou rychlostí, takže byla prakticky nezastavitelná. Program zaměstnával přes dvacet tisíc osob, ale na rozdíl od amerického projektu k němu značně přispívala otrocká práce vězňů, z nichž více než deset tisíc zahynulo v podzemní továrně Mittelwerk.
Na Británii a Belgii zamířilo přes tři tisíce zmíněných raket, chyběla jim však přesnost a v poměru ke způsobeným škodám byly nadmíru drahé. Jejich hlavní efekt tak nakonec tkvěl v psychologickém tlaku – vyvolávaly paniku a ochromovaly morálku obyvatel.
Srovnání obou projektů odhaluje klíčovou poučku o tajných zbraních: Nestačí jen technologický náskok a utajení. Rozhodující je schopnost převést získanou výhodu do strategického výsledku. Projekt Manhattan danou ambici naplnil. Oproti tomu V-2, ačkoliv předběhla svou dobu, nedokázala zvrátit průběh války ani výrazně zasáhnout do operačního rozhodování spojeneckých sil.
Závody v temnotě
- studená válka | 1947–1989
Jedním z ikonických tajných projektů USA se stal letoun B-2 Spirit, známý též jako „neviditelný bombardér“. Společnost Northrop Grumman jej navrhla v rámci programu Advanced Technology Bomber a cílem stroje bylo proniknout hluboko do sovětského území, aniž by ho zachytil radar. Vývoj začal již roku 1979, první let se uskutečnil v roce 1989, ale veřejnost se o existenci B-2 dozvěděla už o rok dřív. Nešlo přitom o únik informací, nýbrž o cílenou demonstraci americké technologické převahy. Na více než desetiletém vývoji se podílely tisíce inženýrů a techniků z firem Northrop, Boeing, Hughes Aircraft a dalších. Nakonec však vzniklo pouhých 21 kusů, přestože původní plán počítal až se 132 letouny.
Celkové náklady se vyšplhaly na 44,75 miliardy dolarů v cenách roku 1997, tedy zhruba 2,12 miliardy na jeden letoun. Strategická hodnota bombardéru ovšem nespočívala pouze v jeho pokročilé technologii stealth či ve schopnosti nést jadernou i konvenční výzbroj – ale především v psychologickém efektu jeho utajení a dobře načasovaného odhalení. Američané tímto krokem dostali sovětské velení do defenzivy: Bez přesných informací o schopnostech letounu musel nepřítel rozptýlit své protivzdušné síly, čímž se oslabila jeho obrana i plánování.
Za železnou oponou se pracovalo na neméně odvážném a utajeném projektu: Torpédo VA-111 Škval neboli „vichřice“ dokázalo díky technologii superkavitace dosáhnout rychlosti přes 370 kilometrů v hodině. Okolo zbraně přitom vznikal jakýsi obal z páry, v němž se doslova vznášela, čímž se minimalizoval odpor vody. Vývoj začal na přelomu 60. a 70. let v Kyjevském výzkumném institutu mořské techniky a odehrával se v maximálním utajení. Na projektu pracovaly stovky inženýrů a výroba probíhala ve více regionech Sovětského svazu, od Ukrajiny po Kazachstán.
První funkční prototypy se testovaly zřejmě od roku 1977, k tajnému nasazení pak pravděpodobně došlo o tři roky později. Až do rozpadu SSSR však vedení země existenci zbraně nepřiznalo, a i poté zůstávaly podrobnosti nejasné. Náklady dosáhly v přepočtu až 392 milionů korun za kus v dnešních cenách, ale přesný počet vyrobených torpéd dodnes neznáme.
Zbraň přitom měla značné nedostatky: Po odpalu se nedala řídit, nabízela jen omezený dosah asi 7–13 kilometrů a byla hlučná. Její účinnost tak spočívala v momentu překvapení – cíl dokázala zničit během několika vteřin, což znamenalo zásadní změnu v námořní taktice. Svobodný svět se o projektu dozvěděl až v roce 1995 a jeho odhalení vyvolalo šok, neboť Západ považoval superkavitaci za nepoužitelnou pro vojenské účely. Škval tak Američany přiměl přehodnotit koncept podmořského boje i vlastní detekční systémy.
Vesmír jako nové bojiště
- současnost | 1989–dosud
Na přelomu 20. a 21. století se charakter vojenských technologií, jež podléhají nejvyššímu stupni utajení, zásadně proměnil. V éře studené války šlo primárně o jaderné kapacity, u nichž spočíval odstrašující účinek právě ve veřejném povědomí o jejich síle. Dnešní strategická rovnováha se však opírá spíš o informační asymetrii. Moderní tajné zbraně nevznikají jako monumenty síly, nýbrž coby nástroje neviditelného působení v kyberprostoru, v elektromagnetickém spektru či na oběžné dráze. Reálné možnosti daných projektů zná jen úzký okruh zasvěcených, takže protivník musí investovat do hypotetických protiopatření, což oslabuje jeho skutečné obranné priority.
Nejznámější příklad popsaného směru nabízí bezpilotní orbitální letoun X-37B, který původně vyvíjela NASA, načež jej v roce 2004 převzalo americké letectvo a později Vesmírné síly Spojených států. Malý raketoplán absolvoval od roku 2010 sedm misí v délce několika měsíců až téměř tří let, nicméně jeho skutečný účel zůstává nejistý. Oficiálně se hovoří o testování nových technologií, avšak prováděné manévry – včetně změn orbit či blízkých průletů kolem cizích satelitů – svědčí o výrazně širších operačních možnostech. Pokud X-37B opravdu testuje špionážní senzory, systémy pro útok na orbitální cíle či mikrodružice, pak drží Pentagon v rukou nástroj, jenž může s minimálním rizikem fungovat v dobách míru i války.
Čína ovšem nespí a investuje do vývoje tzv. protisatelitních zbraní. V lednu 2007 uskutečnila první veřejně doložený test, při němž raketa odpálená z pozemní základny zničila meteorologickou družici. Výsledný rozsáhlý oblak orbitálních trosek vyvolal mezinárodní pobouření a od té doby se přístup lidové republiky změnil – místo kinetických zbraní vyvíjí satelity schopné přiblížení, manipulace, či dokonce přetlačení jiných zařízení. Uvedené systémy nelze snadno klasifikovat jako zbraně, takže se čínskému programu daří balancovat na hraně práva i strategické rozpoznatelnosti. A právě v této šedé zóně má utajení zásadní význam: Neumožňuje totiž protivníkovi jednoznačně identifikovat cizí záměr a nutí ho vést permanentní obrannou pohotovost.
Zásadní otázka zní, nakolik se investice do tajných zbraní skutečně vyplácí – nejen z hlediska vojenské účinnosti, ale i strategického zisku. Vývoj bezpilotního letounu X-37B stál miliardy dolarů, poskytl však Spojeným státům nástroj s vysokým taktickým dosahem a prakticky nulovým politickým rizikem. Zmíněné čínské satelity jsou levnější a méně okázalé, ale díky potenciálu působit nepozorovaně dosahují podobné míry zastrašení. Hlavní účinek obou programů každopádně vychází z toho, co se o nich neví. Tajné zbraně se tak proměňují v nástroj strategické mlhy nikoliv díky možnosti okamžitého útoku, ale pro svou schopnost udržovat nepřítele v nejistotě.
Zatímco projekty jako Manhattan či bombardér B-2 stavěly na jednorázové změně poměru sil, dnešní utajené systémy fungují spíš coby trvale udržovaná hrozba. Jejich moc netkví v okamžitém dopadu, nýbrž v dlouhodobém nátlaku a v možnosti omezit protivníkovu akceschopnost i plánování. Ve světě, kde se válka vede také pomocí „rozhodovací paralýzy“ a zpravodajského přetížení druhé strany, může právě informační asymetrie přinést větší výhodu než kinetický úder. A v tomto smyslu se náklady na utajení – ať už ve formě specializované pracovní síly, technického zázemí, či maskování výdajů v rozpočtech – ukazují jako návratné.
