Příroda

Úchvatné barvy kolibříka žlutohrdlého (Chrysolampis mosquitus) vyniknou zejména při čelním pohledu.

Badlands znamená v překladu „špatná zem“. Šedivá krajina novomexické oblasti Bisti Badlands působí na první pohled jako pustina bez jediné známky života.

Jak dosvědčuje i tento snímek, vylézt na nízké větve stromů není pro gepardy až takový problém.

Rak může překvapit nebojácným a zdárným překonáváním překážek.

Populace v lesích žijících slonů mají zcela zásadní vliv na to, jaké dřeviny v této oblasti rostou.

Článkované tělo tasemnic zvané strobila bývá uvnitř střeva definitivních hostitelů přichyceno pomocí hlavičky (skolexu), která je u různých skupin tasemnic k tomuto účelu specificky přizpůsobena svým tvarem, případně je ještě navíc vybavena různou kombinací přísavek, štěrbin nebo vychlípitelných chobůtků s háčky. Tyto skolexy jsou obrovsky rozmanité, a to včetně zástupců, s nimiž se můžeme setkat i v naší přírodě. Skenovací elektronový mikroskop, kolorováno.

Některé druhy kosatců jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem. Najdeme mezi nimi drobné cibuloviny, trsnatě rostoucí byliny i rostliny se ztloustlými oddenky.

Svébytnou skupinou kosatců, jak pro botaniky tak i zahradníky, jsou cibulové kosatce. O jejich taxonomii se zasloužili sovětští botanici, především G. I. Rodioněnko. Vyčlenil je do samostatných rodů: Hermodactyloides – kosatečky, Xiphium – kosatčíky a Juno – juna. Dnes se ovšem jednotlivé rody cibulových kosatců opět považují pouze za podrody původního širokého rodu kosatec – Iris.

Největší a nejrůznorodější skupinou cibulových kosatců jsou juna. Jedná se o drobnější i poměrně mohutné rostliny vysoké i přes 50 cm. Cibule mají obvykle hladkou papírovou slupku, někdy v několika vrstvách. Nápadné jsou dlouhé, ztloustlé kořeny. Raší obvykle na jaře, pouze středomořský Iris planifolia vyráží koncem podzimu nebo v zimě. Na snímku Iris cycloglossa.

Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica) je nejmohutnější kočkovitá šelma vůbec. Hmotnost samců se může vyhoupnout nad 300 kilogramů. Od hlavy ke konci ocasu měří největší kusy 330 cm, přičemž na ocas připadá zhruba metr. Typická je pro něj dlouhá a hustá srst s méně výrazným pruhováním. Dříve se vyskytoval v prostoru mezi Bajkalem a Tichým oceánem, dnes žije asi pět stovek těchto tygrů na ruském Dálném východě a malá populace snad přežila v severní Číně při ruských hranicích.

I v naprostém klidu padne na provoz střev, srdce, játra a ledvin plná čtvrtina energie, kterou had spotřebuje. Na snímku je krajta zelená (Morelia viridis).

Při pozorném pohledu uvidíte na horní části červeného kvítku drobného mravence, který je překvapivě důležitým společníkem většího a silnějšího nosiče.

Vlevo krysa Maclearova (Rattus macleari) a krysa buldočí (Rattus nativitatis).

Ledovec Ruth se pohybuje rychlostí jednoho metru denně a v roce 1983 byla jeho tloušťka změřena na 1 200 metrů.

Listy některých „masožravek“ jsou nenápadné, což platí u tučnic. Jiné rostliny svítí kapičkami lepu na chlupech listů, což je často ještě zvýrazněno červenou barvou chlupů. Zatímco byblis a rosnolist jsou pasivní lovci, chlupy rosnatek již pomalým pohybem odpovídají na přítomnost kořisti.

Lepkavé listy nebo stonky má přitom více rostlin a nalepený hmyz můžeme najít například na šalvěji lepkavé nebo smolničce. Ty však kořist neumí aktivně využít, a proto do společnosti „dravých květin“ nepatří.

Na snímku Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) – naše bezesporu nejznámější masožravá rostlina

Pyskoun korunkatý (Lachnolaimus maximus) umí „vidět kůží“ a zaznamenat změny v barevnosti svého okolí. Z perlově bílé na skvrnitě hnědou nebo červenou se přebarví během milisekund.

Čedičová stěna u obce Hlinky působí velmi celistvým dojmem.