Citlivý nos scinků: Spálený oběd odhalil tajnou schopnost australských ještěrů
Spálený oběd v jedné americké zoologické zahradě odhalil, že australští scinkové uťatí dokážou čichem rozpoznat kouř z požáru. Podle vědců jde o zřejmě vrozený instinkt, který jim mohl pomáhat přežít v ohnivých krajinách Austrálie.
To, co začalo jako fiasko v kuchyni, skončilo zajímavým vědeckým objevem. V neworleanské zoo Audubon někdo připálil oběd – a z dýmu, který se náhodou dostal do pavilonu plazů, se vyklubalo překvapivé zjištění: australští scinkové uťatí (Tiliqua rugosa) zřejmě disponují vrozeným detektorem požárů.
Panika v teráriu
Jakmile se závan kouře dostal do výběhu scinků, obvykle pomalí a rozvážní ještěři ztuhli, zvedli hlavy, začali rychle vyplazovat jazyky a pobíhat po výběhu v panice, jako by se snažili uprchnout. Ostatní druhy plazů ve stejné místnosti přitom zůstaly naprosto klidné.
Scinkům uťatým se někdy přezdívá „ospalí ještěři“, jejich podivně aktivní chování proto vědce zaujalo. Podle odborníků je možné, že jsou scinkové vybaveni evoluční schopností reagovat na chemické signály ohně, typické pro australská prostředí, kde požáry patří k častým přírodním jevům.
Čich jako spása
Biolog Chris Jolly z Macquarovy univerzity a Univerzity Charlese Darwina se svým týmem provedl sérii experimentů s deseti samicemi těchto „ospalých ještěrů“. Každá z nich byla vystavena krátkým dávkám kouře, vodní páry, zvukům praskajícího ohně a tzv. bílému šumu – neutrálnímu kontrolnímu zvuku.
Výsledek byl jednoznačný: scinkové reagovali pouze na kouř. Zvuky ohně ani jiné podněty s nimi vůbec nehnuly. To naznačuje, že jejich varovný systém je založený na čichu, nikoli na sluchu – na rozdíl od některých jiných živočichů, kteří oheň vnímají především sluchem (například žáby či netopýři).
„Kouř má oproti zvuku jednu velkou výhodu,“ vysvětluje Jolly. „Šíří se dál, dostává se před samotné plameny a není rušen okolním hlukem. V otevřené, větrné krajině je tak čich spolehlivější poplašný systém než sluch.“
Australští scinkové uťatí jsou navíc známí tím, že čichem hledají potravu, rozeznávají predátory i své celoživotní partnery. Schopnost detekovat kouř tak zřejmě zapadá do jejich evolučního arzenálu.
Zajímavé je, že většina testovaných zvířat pocházela z oblasti, kde už přes padesát let nehořelo – přesto zvířata reagovala instinktivně, jako by věděla, co kouř znamená. To podle biologů naznačuje, že jde o vrozenou, nikoli naučenou reakci.
Evoluce poháněná ohněm
Španělský ekolog Juli Pausas, který se studie neúčastnil, připomíná, že podobné adaptace se objevují i u jiných druhů – například u některých netopýrů, vačic nebo ještěrů ze Středomoří. Budoucí výzkum však bude muset potvrdit, zda jde skutečně o evoluční reakci na oheň, nebo jen o obecný odpor ke kouři jako potenciálnímu toxinu.
Studie, zveřejněná v časopise Biology Letters, přispívá k rostoucímu poznání, že oheň může formovat chování zvířat víc, než jsme si mysleli. V době, kdy se kvůli klimatickým změnám požáry stávají častějšími a ničivějšími, mohou být podobné „čichové poplašné systémy“ klíčové pro přežití – nejen pro scinky, ale i pro další obyvatele ohněm zkoušených ekosystémů.
