Hříčky přírody: Mořské panny, krakeni a další stvoření, která opravdu existují
Naši předci si různé jevy vysvětlovali zásahy bohů a existencí mytických bytostí. Jak se však později ukázalo, ne všechna bájná stvoření byla jen výplodem lidské fantazie.
 
 Kypré mořské panny
- sirény | 2. polovina 18. století
Středověcí evropští námořníci by dali všechen svůj rum za to, aby alespoň jednou v životě spatřili sirénu – krásnou mořskou pannu s rybím ocasem a líbezným hlasem, který mořeplavce nebezpečně vábil na skály. Ostatně už antický hrdina Odysseus si byl vědom, že se s těmito bytostmi může setkat, ačkoliv sirény z řecké mytologie měly jen pramálo společného s rybami: Vypadaly jako okřídlená monstra s hlavou ženy a dokázaly prý námořníky pobláznit tak, že se v záchvatu lásky vrhali do vln.
Zvířaty, jež mořeplavci domněle považovali za krásné panny, byli ve skutečnosti býložraví savci z řádu sirén, lidově zvaní mořské krávy. Svou troškou do mlýna mohly přispět také běluhy, které patří paradoxně do řádu sudokopytníků a jsou spřízněny s kytovci, nicméně tvarem těla se sirénám velmi podobají. Břicho mají silně obložené tukovými vaky a ve vzpřímené poloze je napínají, aby udržely rovnováhu. Zespod navíc do zmíněných polštářů tlačí kosti, takže se vybouleniny při pohledu zdola a při ostrém bočním světle jeví jako pár kolen. Představte si topícího se námořníka, který nad sebou spatří tento neuvěřitelný výjev – a po vytažení z vody si jej samozřejmě nenechá pro sebe.
Tzv. mořské panny zaznamenal již Kryštof Kolumbus v Karibiku nebo středověcí evropští námořníci v indo-pacifické oblasti. Má se za to, že se převážně jednalo o kapustňáky či dugongy: Obě tyto čeledi sirén, stejně jako běluhy pak zoologové popsali ve druhé polovině 18. století. (foto: Shutterstock)
 
 Duch afrického pralesa
- okapiové | 1901
O „africkém jednorožci“ slyšeli první Evropané od domorodců, ale v počátcích objevitelských cest na černý kontinent nedokázali najít důkazy o jeho výskytu. Zvíře mělo mít rysy zebry, jelena a žirafy, ale živý exemplář se nikdy nepodařilo ulovit. Nakonec britští zoologové uznali existenci okapiů až v roce 1901 poté, co průzkumníci přivezli z Afriky lebku a kusy kůže zmíněného kopytníka příbuzného žirafě. V té době byla přitom již většina velkých afrických savců dávno popsána. (foto: Profimedia)
 
 Národ srstnatých lidí
- gorily horské | 1847
Ačkoliv gorily představují zcela reálná zvířata, zejména Evropané je kdysi považovali za mytické bytosti. Termín „gorillai“ se původně spojoval s divokým kmenem, s nímž se na svých plavbách podél afrického pobřeží setkal antický objevitel Hanno Mořeplavec. Navzdory velkému úsilí ovšem nedokázal lapit ani jednoho samce z „kmene srstnatých lidí“. Chytil pouze tři samice, ale pro jejich vzdorovitost je musel zabít a do rodného Kartága přivezl jen jejich kůže. Jako živočišný druh popsal gorily zoolog Thomas Savage v roce 1847. (foto: Shutterstock)
 
 Zhouba i ochrana Atlantidy
- krakatice obrovské | 1857
Zvíře o velikosti ostrova, jež svou ničivou silou stahuje ke dnu celé lodě. Tvor, který měl chránit bájnou Atlantidu. Nejčastěji ho popisovali jako obrovskou chobotnici, kraba či monstrum podobné velrybě. S krakenem se setkávali už staří severští mořeplavci a záhadou zůstal až do roku 1857, kdy ho vědci vyčlenili do samostatného řádu krakatic. Ty se však dodnes nepodařilo detailně zmapovat a pouze se předpokládá, že největší exempláře mohou měřit až osmnáct metrů. (foto: Profimedia)
 
 Zvířecí frankenstein
- ptakopysci | 1799
Kachní zobák, ocas bobra, tělo podobné vydře, plovací blány a fakt, že klade vejce, ale zároveň svá mláďata kojí – popsaná kombinace mátla evropské vědce, kteří doručené exempláře považovali za podvrhy sestavené z těl bobra a kachny. Zato domorodí Australané měli jasno: Podle nich šlo o hybridní tvory, kteří vzešli z únosů kachen vodními krysami. Ptakopyska jako skutečné, byť velmi neobvyklé zvíře přijal vědecký svět teprve v roce 1799. (foto: Wikimedia Commons, Charles J. Sharp, CC BY-SA 4.0)
 
 Oběť expanze Evropanů
- tasmánský tygr
Vakovlk neboli tasmánský tygr představoval predátora na vrcholu potravního řetězce a kráčel po Zemi přes čtyři miliony let. Nepřežil však expanzi Evropanů do své domovské Austrálie a Tasmánie. Poslední zdokumentovaný Thylacinus cynocephalus uhynul v roce 1936 v hobartské zoo. Tasmánští aktivisté ovšem průběžně zveřejňují „důkazy“ o přetrvávající existenci druhu. Jinou cestu zvolil australsko-americký tým vědců, kteří se snaží separovat DNA ze zachovalé lebky a oživit zvíře s využitím genových technologií. Podle nich se vakovlci vrátí nejpozději do pěti let. (foto: Profimedia)
 
 Živoucí fosilie
- latimérie podivná
S jistotou dnes můžeme říct, že se vědci spletli v případě latimérie podivné. Na její ostatky naráželi pouze paleontologové, podle nichž zmíněný rybí druh vyhynul přibližně před 66 miliony let. K velkému překvapení celé vědecké obce se však v roce 1938 podařilo ulovit jeden exemplář při africkém pobřeží a do roku 1975 přibylo dalších třiaosmdesát. Latimérie se označují jako živoucí fosilie, protože v hlubokých vodách nemají mnoho predátorů ani jiný evoluční tlak, a tudíž po celou dobu existují prakticky v nezměněné podobě. (foto: Wikimedia Commons, MichalPL, CC BY-SA 4.0)




