Sbírka biologických kuriozit: Savci, kteří kladou vejce a kojí bez bradavek

20.05.2022 - Lukáš a Ivana Vejříkovi

Ptakořitní jsou asi nejpozoruhodnější skupinou savců. Mimo jiné se jejich mláďata rodí z vajec a mléko sají z kožních žláz, které připomínají žlázy potní. Není divu, že v minulosti byly nálezy těchto tvorů často považovány za propracovaný podvrh

<p>Ježura australská při hledání své oblíbené potravy – mravenců.</p>

Ježura australská při hledání své oblíbené potravy – mravenců.


Reklama

Ptakořitní (Monotremata) jsou jediným žijícím řádem podtřídy vejcorodých savců. Tato zvláštní podtřída se od zbývajících živorodých savců, vačnatců a placentálů (kam patří i lidé) velmi brzy vývojově oddělila a jejich evoluce se ubírala zcela jiným a v mnoha směrech osobitým směrem.

Blanitá vejce ptakořitných

Ptakořitní pravděpodobně nikdy nebyli početnou ani příliš rozšířenou skupinou živočichů. Není proto překvapivé, že i v dnešní době se vyskytují pouze na odlehlém kontinentu plném biologických zvláštností – tedy v Austrálii a na blízkém ostrově Nová Guinea.

Celý řád ptakořitných je v dnešní době tvořen pouze pěti druhy, z nichž tři druhy paježur (Zaglossus) žijí na Nové Guinei. Dalším druhem je ježura australská (Tachyglossus aculeatus), jejímž domovem je celá kontinentální Austrálie, australský ostrov Tasmánie i Nová Guinea. Posledním a nepochybně nejzvláštnějším druhem je ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), jehož byste našli pouze ve východní části Austrálie a na ostrově Tasmánie. 

Všichni zástupci ptakořitných jsou typičtí tím, že mají kloaku – jeden otvor, do kterého ústí jak pohlavní, tak trávicí i vylučovací ústrojí (tedy moč i stolice). Tento znak sdílejí s ptáky, zřejmě jako památku na společného pravěkého předka. Dalším typickým a pro savce neobvyklým znakem této skupiny je skutečnost, že nerodí živá mláďata, ale podobně jako plazi a ptáci kladou vejce. Ta mají blanitou skořápku a jsou tedy podobná spíše vejcím plazů než ptáků. 

Vypocené mléko

Ptakořitní snášejí svá vejce do vyhloubené nory, kde o ně samice pečuje. Mláďata jsou po vylíhnutí holá a jen velmi málo vyvinutá. V případě ježury a paježur kladou samice jedno vejce do břišního vaku. Přímo v něm se po zhruba deseti dnech vylíhne mládě, které matka následně asi 200 dní kojí, ovšem v poměrně nepravidelných intervalech – někdy jen jednou za pět až deset dní. 

Naproti tomu samice ptakopyska klade nejčastěji dvě až tři vejce, se kterými matka zůstává v noře. Po deseti dnech jsou vylíhlá mláďata schopná přijímat od matky mléko. V průběhu této doby samice mláďata neopouští a zůstává s nimi v noře. Samice ptakopyska leží na zádech a mláďata od ní sají. Ačkoli všichni ptakořitní své potomky kojí, nemá žádný z druhů vyvinuté bradavky a mléko je vylučováno z kožních žláz podobných žlázám potním. To je také důkaz evoluce mléčných žláz, které u savců původně vznikly právě ze žláz potních.

Vousky, jed a chromozomy

Výčet biologických zvláštností u ptakořitných výše zmíněnými kuriozitami rozhodně nekončí. Na rozdíl od většiny savců jim například chybí hmatové vousky. Třeba ptakopysk má ovšem místo nich elektroreceptory, které mu pomáhají najít kořist. Dospělí ptakořitní také nemají žádné zuby. U mláďat byste ale mohli objevit takzvaný vaječný zoubek, díky kterému se proklubávají z vejce. Pod ním se pak nachází ještě mléčný zoubek, s jehož pomocí sají mléko. 

Samci ptakořitných mají na zadních nohou ostruhy, které jsou u ptakopyska navíc opatřeny jedovou žlázou. Ta produkuje poměrně silný jed, svou účinností srovnatelný například s jedem naší zmije. K čemu však tyto ostruhy slouží, není dostatečně známo. Genetickou zajímavostí je, že na rozdíl od ostatních savců, u kterých je pohlaví určováno dvěma chromozomy, jich ptakořitní k odlišení samců a samic využívají deset.

„Ježek“, který se propadá do země

Osobně jsme měli možnost poznat dva australské druhy této skupiny savců, tedy ježuru australskou (Tachyglossus aculeatus) a ptakopyska podivného (Ornithorhynchus anatinus), a to na naší studijní stáži v Tasmánii, kam jsme se dostali díky Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Pro začínající profesní biology bylo setkání s těmito pozoruhodnými tvory v jejich přirozeném prostředí nezapomenutelným zážitkem.

Ježura australská je na ostrově Tasmánie trochu odlišná od té kontinentální. Má hustší srst a naopak méně bodlin, což je adaptace na chladnější podnebí. Má velmi špatný zrak, takže pokud se chováte dostatečně nenápadně a tiše, můžete se k ní dostat velmi blízko. Díky tomu je třeba možné sledovat ji při vyhrabávání mravenců ze země. Mravenci jsou oblíbená kořist ježur a loví je svým dlouhým jazykem podobně jako mravenečník. 

Pokud však uděláte prudký pohyb nebo cvaknete ve špatnou chvíli fotoaparátem, většinou ježuru vyplašíte. V tom případě se okamžitě schoulí do klubíčka jako náš ježek a hned tak se nerozbalí. Na rozdíl od ježka ale ježura nespoléhá jen na pasivní „strnutí“. V zabalené poloze totiž začne svými dlouhými drápy neuvěřitelně efektivně hrabat v zemi, takže máte pocit, že se do okolní země doslova propadá. Překážkou jí není ani opravdu tvrdá půda.

Ježura australská (Tachyglossus aculeatus)

Ježuru v Austrálii nejčastěji potkáte v sušších eukalyptových lesích. Často se také prochází podél silnice a kupodivu ji, na rozdíl od ostatních australských savců, nikdy nespatříte na silnici přejetou. Ježura totiž má, oproti většině australských zvířat, spíše denní aktivitu a řidiči ji včas zahlédnou. Na svou velikost okolo 40 cm je to poměrně dlouhověké zvíře, které se dožívá až 45 let. Pohlavní dospělosti přitom dosahuje mezi pátým až dvanáctým rokem života a rozmnožuje se jednou za dva až šest let.

Ježura je samotářské zvíře, které nemá žádné stálé teritorium, takže se jen tak „potuluje“ krajinou. Rovněž nemá žádný termoregulační mechanismus a v horkých dnech se pouze ukrývá do cizích nor. V chladném období upadá do hibernace.

Bobří ocas a kachní zobák

Ptakopysk podivný je na rozdíl od ježury mnohem vzácnější a nenarazíte na něj snadno. Setkání s ním proto považuji za jeden z nejvzácnějších okamžiků při objevování australských savců. Pokud budete mít štěstí, můžete jej vidět u některé z vodních ploch, kde se živí různými druhy vodních bezobratlých – od raků až po larvy vodního hmyzu. Jestliže u břehu zůstanete opravdu v klidu, může se dokonce stát, že ptakopysk připluje až přímo pod vaše nohy. A když je voda čistá, můžete ho sledovat, jak pomocí elektrorecepce vyhledává zobákem na dně potravu. Spíše jej ale uvidíte, jak pluje u hladiny s tělem napůl ponořeným ve vodě. Obývá různé vodní plochy – od jezer a menších nádrží přes potoky a říčky až po poměrně velké toky jak v nížinných, tak v horských oblastech. Jeho aktivita je orientována především na svítání a soumrak. 

TIP: Ptakopysk podivný: Superman mezi plazem a savcem

Setkání s ptakopyskem pro nás bylo zážitkem skutečně nezapomenutelným. Vždyť tohoto živočicha s bobřím ocasem a kachním zobákem neuvidíte v žádné evropské zoo; chová jej pouze několik zoologických zahrad v Austrálii a v Americe. Jeho chov je totiž velmi problematický. Ptakopysk se v zoo zpravidla nerozmnožuje a poměrně často umírá z důvodu nevhodného prostředí a stravy. Jeho podivnost je proto možné obdivovat téměř výhradně ve volné přírodě.

„Podvody“ při poznávání ptakořitných

Ačkoliv jsou ptakořitní skupinou zvířat, která musí svým vzhledem zaujmout snad každého, je okolo jejich biologie a ekologie stále obrovská řada nejasností. A v historii to bývalo ještě horší. Pojďme si tedy připomenout aspoň některé omyly, jichž se badatelé během jejich poznávání v průběhu historie dopustili:

  • První nalezený a vypreparovaný ptakopysk byl řadu let považován za podvrh. Lidé byli přesvědčeni, že takové zvíře nemůže nikde na světě žít.
  • Ježura dostala anglické jméno Echidna, které pochází z řečtiny a označuje mýtického tvora, který je napůl žena a napůl had. 
  • Vědecká veřejnost byla dlouhá léta přesvědčena, že ptakořitní nemohou snášet vejce a obviňovali australské domorodce ze šíření lživých zpráv. 
  • Zoologové domorodcům nevěřili ani to, že někdy viděli tyto savce kojit mláďata, protože přece nemají žádné bradavky.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Lukáš a Ivana Vejříkovi (se souhlasem k publikování)




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Hanza neprosperovala jen díky diplomacii – v případě nutnosti dokázala vzpurná hrabství třeba vyhladovět. (ilustrace: Profimedia)

Zajímavosti

Ted Sams získal po 60 letech svůj maturitní diplom. (foto: Profimedia, David Orr ©)

Revue

DART míří na sebevražednou misi ve jménu planetární obrany. (ilustrace: NASA/Johns Hopkins APL, Steve GribbenCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Banánovník nakažený fusariovým vadnutím (TR1). (foto: Flickr, Scot NelsonCC0)

Věda

Seznamte se s oblastí, kde se stékají dvě nejmohutnější moravské řeky Morava a Dyje – seznamte se s krajinou Soutoku. (foto: Petr Zajíček ©)

Příroda

Klášterní komplex dnes. (foto: Shutterstock)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907