Příroda

Výrůstek na nose má u samic více či méně šiškovitý tvar, samci jej mají dlouhý a špičatý. Samicím druhu Langaha alluaudi navíc vyrůstají nad očima jakási „tykadélka“.

Každá z chobotnic reaguje na potápěče jinak: jedna se snaží uniknout, druhá mění barvu těla a snaží se i tvarem splynout s prostředím. (foto: N. Nashipae Y. Loxodonta)

Spatřit psy pralesní ve volné přírodě je nesmírně obtížné. V zoologické zahradě je můžete vidět třeba v té pražské.

Výšku a mohutnost žirafy si zvláštním způsobem uvědomíte v okamžiku, kdy se k vám zvědavě nakloní její obrovitá hlava.

Sameček srpice obecné (Panorpa communis) má v dospělosti rozpětí křídel kolem 35 milimetrů. Na fotce je dobře patrné „škorpioní“ zakončení ocasu se dvěma háčky, jimiž si při páření přidržuje samičku.

Makak chocholatý (Macaca nigra) patří mezi endemické druhy, které žijí pouze na ostrově Sulawesi. Jedná se o krásné a charismatické primáty s malou chocholkou na hlavě, která jim dává trochu rošťácký výraz.

Volavka velká západní (Ardea herodias occidentalis, poddruh volavky velké) loví v týmu společně s aligátorem. V souvislosti s výzkumem ptačích genomů se ukázalo, že krokodýli mají k ptákům dokonce geneticky blíž než k ostatním plazům.

Jak se do žaludku žraloka tygřího dostane například hrdlička? Chce to jen být ve správný čas na správném místě.

Stále ještě pohledná pískovna Bor na Jindřichohradecku

Na snímku z elektronového mikroskopu je dravý druh želvušky Paramacrobiotus craterlaki, který se živí hlísty a vířníky. Vzorek mechu, v němž byla tato želvuška objevena, pochází z jezera Naivasha v Keni

Tučnice mají na listech dva druhy žlázek. Stopkaté žlázky s deštníkovitou mnohobuněčnou hlavičkou produkují lepkavý sekret, který hmyz láká svým leskem a snad i vůní. Po dosednutí na list jej však tekutina znehybní a udusí. Menší přisedlé žlázky pak produkují trávicí enzymy a současně vstřebávají živiny. Jejich produkce se ale spustí až v okamžiku, kdy se chytí další kořist. Při trávení většího úlovku se mohou listy některých druhů svinovat od okrajů ke středu tak, aby natrávená tekutina nestékala pryč z listů.

Vývoj a vznik nových druhů tučnic probíhal ve třech různých oblastech. Jedna je na jihu USA, druhá ve Střední Americe, v Mexiku a třetí ve Středozemí. Kromě toho se ovšem tučnice vyskytují v chladnějších oblastech celé severní polokoule. 

Životní cyklus tučnic se liší právě podle lokalit, kde rostou. Rostliny z jihovýchodu USA jsou charakteristické stejnotvarými růžicemi listů, které vytrvávají celý rok a jejich tvar se nemění. Naproti tomu mexické tučnice mohou v období sucha vytvářet kratší, silnější listy, které nejsou masožravé. Rostliny mírného pásma zase přečkávají zimu pomocí zimních pupenů – hibernakulí. 

Květy tučnic vyrůstají obvykle jednotlivě a mají nápadnou pyskatou korunu, která připomíná květy rostlin čeledi krtičníkovitých, s nimiž jsou tučnice vzdáleně příbuzné. Květy rostlin jsou opylovány hmyzem a jejich plodem je podlouhle vejcovitá tobolka s drobnými semeny. (foto: Wikimedia Commons, Noah Elhardt, CC BY-SA 3.0)

Levitace v záplavě pro člověka zcela neškodných sladkovodních medúzek je nezapomenutelný zážitek. Klobouk medúzky lemuje v dospělosti 200–400 žahavých chapadélek.

Šimpanzi se živí převážně rostlinnou stravou a hmyzem. Dřívější poznatky ovšem ukázaly, že maso je pro ně lákavou pochoutkou a zjištění z parku Loango tyto závěry potvrzují.

Tito drobní a ještě zcela bílí bílí termiti byli nejčastějšími návštěvníky houbových zahrad

Mládě makaka medvědího (Macaca arctoides) na nás kouká skrze podrost kolem cesty.