Jak se staví postel: Malí orangutani se učí budovat hnízda pozorováním a hrou
V korunách tropických stromů probíhá tichá výuka: mláďata orangutanů tu od útlého věku sledují své matky a učí se stavět pohodlná a bezpečná hnízda.
Orangutani patří k největším architektům mezi primáty – a jak se ukazuje, jejich stavitelské umění není jen dílem instinktu. Nová studie založená na 17 letech terénních pozorování ukazuje, že mláďata orangutanů se učí budovat svá důmyslná hnízda v korunách stromů hlavně díky zvědavosti, trpělivému zkoumání a sociálnímu učení – zejména napodobováním své matky.
Malí učni s velkýma očima
Sumaterští orangutani (Pongo abelii) si během dne staví jednoduché přístřešky pro odpočinek ve stínu. V noci ale jejich stavitelský um nabírá úplně jiný rozměr. Jejich noční hnízda, budovaná až 20 metrů nad zemí, jsou o poznání propracovanější – mají výstelku, „polštáře“ z listí, přikrývky z větví a někdy i improvizované střechy proti dešti. Tyto postele v korunách stromů jim zajišťují nejen pohodlí, ale i ochranu před chladem a predátory.
Podle nové studie zveřejněné v Nature Communications Biology, za kterou stojí tým z Max Planckova institutu a Univerzity ve Warwicku, začínají mláďata orangutanů s výukou už od útlého věku. Již kolem šesti měsíců se zvídavě „dívají přes rameno“ své matce při stavbě hnízda a začínají si hrát s větvičkami, listy či jinými stavebními materiály.
Mezi prvním a čtvrtým rokem života začínají zkoušet stavět denní hnízda, přičemž se učí metodou pokus–omyl. Až kolem tří let se začínají zajímat také o noční hnízda, která se učí dokonale zvládnout přibližně do osmi let věku.
Džungle jako škola života
Výzkumníci zjistili, že mláďata orangutanů se neučí jen techniku stavby, ale i „materiálovou strategii“. Učí se rozpoznávat, které druhy stromů a rostlin jsou pro stavbu nejlepší, a často při tom kopírují své matky.
Teprve s postupujícím věkem začínají pozorovat i ostatní členy komunity – a právě v tom spočívá důležitý moment socializace. Stejně jako lidské děti v pubertě hledají nové vzory, i orangutani zkouší napodobovat jiné jedince a experimentují s jinými stavebními styly.
„Přestože zkoušejí nové materiály nebo jiný způsob výstavby, nakonec se často vrátí k technikám, které se naučili od své matky – zřejmě proto, že se osvědčily,“ říká etoložka Caroline Schuppliová, spoluautorka studie. Tento přenos znalostí z generace na generaci naznačuje, že mezi orangutany existují prvky kultury – sdílených zvyků a znalostí předávaných učením, nikoli genetikou.
