Krása pralesniček: Jedovatě pestré barvy nejdrobnějších obojživelníků

16.06.2021 - Marek Telička

Většina žab z čeledi pralesničkovitých ani v dospělosti nepřeroste délku dvou centimetrů. Přesto v přírodě přitahují pohledy výraznými barvami a vzory, které upozorňují na jed ohrožující každého, kdo přijde do kontaktu s jejich kůží

<p><strong>Pralesnička drobná</strong> <em>(Oophaga pumilio)</em> žije ve Střední Americe od Nikaraguy po Panamu. Je známá díky bohaté škále variet, která čítá 15–30 různých zbarvení.</p>

Pralesnička drobná (Oophaga pumilio) žije ve Střední Americe od Nikaraguy po Panamu. Je známá díky bohaté škále variet, která čítá 15–30 různých zbarvení.


Reklama

Pralesničkovití (Dendrobatidae), jimž se také říká „šípové žáby“, je čeleď malých pestrých žab, které většinou dorůstají délky 1,5 až 2 centimetrů. Z celkem více než stovky druhů jen pár z nich v dospělosti naroste až do velikosti kolem 6 centimetrů.

Jde o jedny z nejpestřeji zbarvených tvorů na Zemi. Kůže některých druhů je žlutá až zlatavá, leskne se jako měď, září výraznou červení či modří nebo je pokryta sytě černými vzory. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že černě žilkované zbarvení může sloužit jako kamufláž mezi stíny ve větvích stromů.

Výrazné barvy ale mají přesně opačný účel. Upozorňují na fakt, že žabky jsou prudce jedovaté. Přírodnímu designu, jenž má za úkol odradit predátory, se odborně říká „aposematismus“. Tuto velmi úspěšnou adaptaci napodobují i některé nejedovaté druhy žab, které ošálí a odradí nejednoho hladového strávníka. 

Rodičovská starostlivost

Pralesničky (zejména z rodů Oophaga a Ranitomeya) jsou známé vzornou péčí o potomky. Po složitém namlouvacím rituálu samečků vypustí samička desítky vajíček uzavřených v želatinovitém pouzdru na pečlivě vybraný list. Následující dva týdny se k nim sameček pravidelně vrací a kontroluje stav, aby nepropásl okamžik, kdy se z vajíček vyklubou pulci.

Potom malí pulci „přeplavou“ na samečkova záda, kde je před spadnutím ochraňuje slizovitý výměšek. Otec je pak přenese na jiné místo, vhodné pro další vývoj – typicky vlhké otvory ve stromech nebo drobné „nádržky“ na listech. Některé druhy využívají malé bazénky v kalíšcích láčkovek. Na tomto finálním místě pak pulci stráví další tři měsíce než se přemění v dospělé žabky. 

„Létající“ jed

Alternativní pojmenování pralesniček – šípové žáby – reflektuje skutečnost, že jed těchto obojživelníků byl tradičně využíván americkými Indiány pro otrávení foukačkových šipek. Ne všechny pralesničky jsou ale jedovaté a vlastně pouze tři druhy jsou nebezpečné i lidem. Nejúčinnějším toxinem disponuje pralesnička strašná (Phyllobates terribilis), která má v sobě tolik jedu nazývaného batrachotoxin, že by mohla zabít deset dospělých mužů.

TIP: Krása obojživelných zvířat: Podivuhodní tvorové země a vody

Jed všech šípových žabek je přítomen na kůži a zoologové si nejsou zcela jisti, jak jej žabky vlastně získávají. Nejpravděpodobněji jej schraňují od členovců (mravenců, termitů, pavouků a brouků), kteří tvoří jejich potravu. Ti jej zase přebírají z rostlin, jimiž se živí oni. Tomuto vysvětlení by napovídal fakt, že u žabek chovaných v zajetí, které nemohou konzumovat svoji přirozenou potravu, se jed nikdy nevyvine. Probíhá i několik výzkumů, které se snaží o využití jedu pralesniček v lékařství. Nejslibněji se zatím ukazuje jeho nasazení jako součásti léků proti bolesti.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907