Prastarý zákon krevní msty, který kdysi nahrazoval spravedlnost, přežívá v některých koutech světa dodnes

Co vlastně pojem „krevní msta“ či „vendeta“ znamená? V užším smyslu jde o pomstu jednotlivce za příkoří, které utrpěl jeho blízký: Pokud dotyčnému zabijí bratra, otce nebo třeba dceru, má potom právo, či přímo povinnost zabít toho, kdo je za vraždu zodpovědný. Popsaný zvyk však podle očekávání způsobuje víc problémů, než kolik jich vyřeší.

Zákon ve vlastních rukou

Z dnešního pohledu se jedná o barbarskou tradici, ovšem v méně rozvinutých společnostech bez propracovaného právního systému tvořila běžnou součást života a šlo o jeden z mála způsobů, jak dosáhnout spravedlnosti. Pokud na straně člověka nestálo právo, které by zaručilo trest, pak se jej zkrátka chopil někdo z rodiny. Ve většině případů se msta vykonávala na dospělých mužích a muži byli také těmi, kdo ji prováděli. Na druhou stranu občas mívaly krev na rukou i ženy a spolu s dětmi se rovněž stávaly oběťmi vendety, přestože většinou nechtěnými.

V některých případech pak existovala možnost vykoupit se penězi či jiným darem. Odklon od krveprolití přitom mnohdy provázela rituální slavnost, při níž rodina viníkovi veřejně odpustila. Postupem času se sice krevní msty regulovaly, nebo rovnou zakazovaly, ale některé národy je udržují při životě dodnes, i když zpravidla neoficiálně.

Umřít musejí všichni

O krvavé odplatě jako odpovědi na smrt druhého se zmiňuje již Starý zákon: Známý je příběh Jákobových synů, jejichž sestru Dínu svedl princ Šekem. Přestože se do dívky zamiloval a byl připravený ji pojmout za manželku, bratři odmítli člověka, který s jejich sestrou zacházel „jako s děvkou“. Na oko mu její ruku přislíbili, lstí však pronikli do jeho města a poté jej i s otcem a všemi ostatními povraždili. Příběhem se navíc prolíná princip kolektivní viny, neboť se objektem pomsty stali také běžní obyvatelé, kteří s předchozími událostmi neměli nic společného.

Například ve starověkém Řecku pak vedle krevní msty docházelo i k drastickým odplatám za mnohé formy zhanobení rodiny. Vendeta se rozšířila rovněž u keltských národů: Staří Irové a Skotové ji údajně praktikovali velmi často a jejich spory pak přesáhly do středověku, kdy mimo jiné tvořily pozadí slavných válek růží probíhajících v letech 1455–1487. Podobná situace panovala ve Skandinávii mezi Vikingy či na Islandu: Protože tam neexistovala jednotná centrální moc, musely se místní rody vypořádat s vinou a trestem po svém.

Věčný mír se nezdařil

Problematičnost krevní msty se mimo jiné roku 1495 řešila na sněmu ve městě Worms, kde se rozhodlo, že je vendeta ve Svaté říši římské nelegální. Následně byl vyhlášen tzv. věčný mír neboli Ewiger Landfriede, a dokonce vzniklo speciální vojsko, jež mělo na jeho dodržování dohlížet. Původní myšlenka byla taková, že daným ujednáním tradice osobní msty skončí a řešení sporů přejde do rukou soudů. Nové pořádky se však zaváděly desítky let a vendetu se podařilo vymýtit jen z větší části území.

V Evropě si ji spojujeme hlavně s Itálií, konkrétně převážně s Neapolí či sicilským Palermem. Násilná tradice tam dala vzniknout různým organizacím, jež dnes obecně nazýváme „mafií“ a které se krveprolití dopouštěly ve jménu „rodinné cti“. Nechvalně proslula i francouzská Korsika: Hornatý ostrov totiž přímo vyzýval k řešení sporů zbraněmi a tamní historie je krvavými událostmi přímo prodchnutá.

Na tahu proti Praze

Jeden takový příběh zpracoval ve své knize spisovatel Prosper Mérimée: Titulní hrdinka Colomba donutí svého bratra, aby vendetou pomstil smrt jejich otce. „Aspoň jednoho jsi mi měla nechat,“ naříká na konci stařičký rodič zabitých synů, zatímco Colomba neústupně opakuje, že strom je třeba zničit i s větvemi. Některé zdroje uvádějí, že mezi roky 1821 a 1852 došlo na Korsice zhruba ke 4 300 vraždám – což je skutečně děsivé číslo vzhledem k velikosti ostrova, jež mírně přesahuje rozlohu Plzeňského kraje.

Zajímavý příběh krevní msty se pojí také s naší zemí. Mladý šlechtic Jan z Kopidlna probodl roku 1506 po hádce v Praze jiného rytíře, načež jej zastupitelé chytili, odsoudili a téhož dne popravili. Jeho starší bratr Jiří pak vyrazil na krvavou mstu proti celému městu: Prohlásil, že už nepřísluší k obyvatelům Českého království, načež se skupinou lapků mrzačil a zabíjel. Jeho běsnění ukončil až král Vladislav, který uznal, že byl Jan popraven protiprávně a že měl Jiří na svou odbojnou válku nárok. Proto jej i s jeho druhy omilostnil, rod Kopidlnských obdržel peněžní náhradu a všichni se vrátili na své tvrze.

Tvrdá ruka diktátora

Bylo by nicméně naivní se domnívat, že krevní msta patří jen do historie a dnes už se odehrává pouze na poli organizovaného zločinu. Vendeta se stále praktikuje v některých balkánských zemích, například v Černé Hoře a zejména v Albánii, kde se jí říká gjakmarrja. Uvedená tradice tam hluboce zakořenila a nepovedlo se ji vymýtit ani během staletí osmanské nadvlády. Neuspěli v tom ani nacisté a jako jediný ji paradoxně dovedl načas zastavit diktátor Enver Hodža, který jakékoliv podobné projevy tvrdě trestal. S nástupem demokracie a restitucí se však dávné křivdy obnovily.

Ve společnosti dlouhodobě fungující na základě krevní msty se pak mimo jiné stavěly kamenné domy zvané kula, které mají okna až v prvním patře a dovnitř se dá vstoupit pouze po žebříku, zatímco přízemí zůstává zazděné. Jedná se o příbytky lidí ohrožených vendetou a svou funkci překvapivě plní i v 21. století. V Albánii totiž údajně žije pod trvalou hrozbou krevní msty kolem 1 600 rodin, přičemž za posledních patnáct let takto zemřelo odhadem až dvanáct tisíc lidí.

Krev teče dál

Podobná situace panuje na Kavkaze, kde se této praktiky nebojí dokonce ani významné osobnosti. Například Ramzan Kadyrov vyhrožoval v roce 2024 krevní mstou politikům ze sousedních regionů, kteří mu údajně usilovali o život. „Pokud neprokážou opak, oficiálně vyhlašuji krevní mstu,“ prohlásil tehdy čečenský prezident. Internet navíc paradoxně neplní roli osvěty, ale naopak pomáhá barbarské dědictví živit, neboť se na něm o vraždách a příkořích dozví mnohem víc lidí. Kromě toho se na Kavkaze musí smrt člena rodiny pomstít, i když dojde k neúmyslnému zabití, například při dopravní nehodě. V takovém případě se však zpravidla dostává ke slovu výše zmíněný rituál odpuštění.

V Kosovu se naopak podařilo mnohaleté série vražd mezi rodinami utnout už na počátku 90. let. Folklorista Anton Çetta vedl mohutné hnutí usmíření, jehož součást tvořila shromáždění až stovek tisíc lidí. Uvedená iniciativa prý ukončila přes tisíc rodinných nepřátelství a v roce 1993 nedošlo v zemi ani k jedné vendetě. Zatímco však kosovská koryta krve vyschla, na řadě dalších míst jimi stále proudí zmar: Platí to mimo jiné pro Maroko, Somálsko, Nigérii, Libanon, určité regiony Indie, Ázerbájdžán nebo třeba pro Filipíny…