Oko za oko, zub za zub: Jak se z msty rodil český právní stát
Když bylo v kmenových dobách ublíženo nějakému velmoži, měl jeho rod právo vrátit příkoří i s úroky. Odvety se mohlo chopit veškeré příbuzenstvo a také vůči všem příbuzným domnělého pachatele. V pozdním středověku na tento zvyk navázala takzvaná opověď.
Ve starých kmenových dobách byla krevní msta součástí jakéhosi zvykového práva, které se uplatňovalo „od nepaměti“. Oko za oko, zub za zub. Zabil jsi mi bratra, já zabiju tvého. V pozdějších dobách šlo však stále více o majetek a peníze. Nezaplatil jsi dluh? Tak já přepadnu tvoji karavanu, vyplením tvé město a vesnici a budu pokračovat tak dlouho, dokud to nesrovnáš.
Jak ale postupem času společnost přijala křesťanství, začala se organizovat i politicky poněkud odlišně. V českých zemích se postupně etablovala instituce zemského soudu, jemuž šlechtici svěřovali své stížnosti a čekali, že je bude hájit. Proto začali páni čím dál neliběji nést případy, kdy některý z nich vzal drze právo do vlastních rukou. Tak postupně vznikal právní stát a zemské instituce zaštítěné autoritou panovníka nahrazovaly někdejší divočejší časy.
Případy samozvané pomsty i různých lokálních válek kvůli nejrůznějším záminkám se však množily zejména v letech, kdy ústřední královská moc zeslábla, jako třeba po bitvě na Moravském poli (1278), po vymření Přemyslovců (1306) a potom také za slabého krále Václava IV. (1378–1419), kdy na Moravě v té době probíhala válka markrabat Jošta a Prokopa, což na klidu také nepřidávalo. Je přitom lhostejné, jestli si šlechtici mezi sebou vyřizovali nějaké starší zášti, nebo prostě loupili pro kořist. Hranice mezi mstou a čistým loupežnictvím bývala mlhavá.
Divoká doba
Po husitské revoluci nabraly boje mnohem tvrdší podobu. Ani po bitvě u Lipan (1434), která uzavřela nejostřejší část husitských válek, zbraně neutichly a válečná polnice volala do zbraně příznivce obou vyznání – katolického i kališnického. Ve skutečnosti v Čechách vlastně probíhala po celá čtyřicátá léta 15. století regulérní válka, v níž hlavními soupeři byli Jiří z Poděbrad na jedné straně a mocný katolický šlechtic Oldřich z Rožmberka na straně druhé. Situace se na čtyři roky uklidnila až za vlády Ladislava Pohrobka a hlavně poté, kdy se faktický vítěz předchozího konfliktu Jiří z Poděbrad stal dokonce králem.
V husitské době zvedala navíc hlavu královská města, která se, jako třetí stav, postavila po bok pánů, tedy vyšší šlechty, a rytířů, čili nižší šlechty. Městské posádky dokázaly konkurovat šlechtickým družinám, což vedlo k rivalitě, jež se vyhrotila zejména koncem 15. století. Slabý a ústupný Vladislav Jagellonský, který vládl v letech 1471 až 1516, navíc přesídlil do Budína, takže české země zůstaly fakticky bez panovníka. Právě tehdy začali šlechtici ve zvýšené míře používat takzvané opovědi. Toto právní zdůvodnění soukromého hromadného násilí se přitom používalo už ve vrcholném středověku.
Opověď panovníkovi
Když šlechtic někomu opověděl, vyhlásil mu tím vlastně malou soukromou válku. Někdy poslal opovědník svému nepříteli opovědný list, pak odešel ze svých statků, sebral ozbrojenou družinu a škodil své oběti, kde mohl. Přepadal kupce, plenil vesnice a pálil statky. Bylo mu úplně jedno, že to odnášejí nevinní lidé. Opovědnictví bylo sice napůl legální, protože šlo o staré zvykové právo, ale zemské soudy se ho přesto většinou snažily stíhat.
Typickým opovědníkem byl rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec, který neváhal přepadnout královský hrad Hluboká nad Vltavou, protože mu královna Johana dlužila nějaké peníze. Necítil žádnou vinu či zahanbení – Její Milosti královně přece řádně opověděl, a zmocnil se tedy hradu s boží pomocí, když se domáhal svého práva.
Ano, opovědět mohl kdekdo. Našli se i tací, kteří ve druhé polovině 15. století opověděli samotnému císaři Fridrichovi III., jako třeba jihočeský zeman Petr Stoupenský z Hužné, jemuž císař nezaplatil za nějakou službu a on se cítil poškozen. Že císař sídlí ve Vídni? Stoupenský tedy přepadal karavany, které vezly do Rakouska sukna a koření! Tady je vidět onen hladký přechod mezi šlechtickou válkou a loupežnictvím. Bylo přece logické, že nějaký Stoupenský se nemůže postavit císaři s armádou v poli, a tak si své právo musí hájit prostředky, na které dosáhl. A ještě se tím možná cítil hrdinou ve stylu Robina Hooda, který jen bojuje proti nespravedlnosti.
Povolání
Na případ Jiřího Roubíka se však ještě podíváme podrobněji, protože to byl opovědník takříkajíc profesionální. Celý život „napravoval“ křivdy, i když v jeho podání šlo o to, že odháněl stáda, zapaloval chalupy a přepadával na křižovatkách… Neváhal vyhlásit opověď i rakouskému klášteru v Rukolné, na jehož majetek uplatňoval zákonný nárok, alespoň dle svého soukromého výkladu. Nejvíce a nejdéle však škodil jihočeským Rožmberkům. Uprostřed každodenní rutiny vraždění rožmberských žoldnéřů však náhle přišel masopust a Roubík si vzpomněl, že by rád dobře pojedl a zúčastnil se rytířského turnaje. Napsal tedy pánovi na Krumlově list, že by rád nepřátelství na chvíli přerušil a přišel k němu na masopustní hostinu. Využil k tomu svých zkušeností žoldnéře ze zahraničí. „Neboť jest to i jinde bývalo v cizích zemích, žeť jsou se nepřátelé sjížděli a spolu veseli byli. Neb, ač jsem nepřítel Jeho Milosti [pana z Rožmberka], proto, to milý Bůh ví, že bych Jeho Milosti […] nic zlého nepřál.“
Zde opět nahlížíme do zvláštního myšlení opovědníků, kteří svůj boj nechápali ve zlém, ale prostě jako „práci“, kterou je přece dobré na chvíli přerušit a odpočinout si. Nechtěl Rožmberky zabít či zničit, jen je trochu potrestat na majetku. A tím se vlastně přibližuje pozdějším zbojníkům, byť my v něm spatřujeme mnohem více loupeživého rytíře a i v jeho době na to tak mnozí nahlíželi – včetně zemských soudců.
Bez houslí i romantiky
Uveďme ale i jméno mnohem „známější“. Byť se nejednalo o klasickou opověď, pohybujeme se zhruba ve stejné době před vydáním Vladislavského zřízení zemského (1500) a šlo také o válku šlechticů a střet se zákonem. Podle Aloise Jiráska měl Dalibor z Kozojed údajně bojovat za práva chudého lidu, a pak kvůli tomu trpět krutým vězněním ve známé věži Pražského hradu, jež je po něm dodnes pojmenovaná. Ve skutečnosti šlo o případ daleko méně romantický.
Dalibor pocházel z nižší šlechty, a to zřejmě z velmi chudého rodu. Jeho Kozojedy leží ve středních Čechách zhruba mezi Louny a Slaným. Jako obránce chudých měl pak vystupovat proti jinému šlechtici panu Adamu Ploskovskému z Drahonic, proti němuž se vzbouřili jeho poddaní. Dnes těžko posoudíme, jak je pan Adam krutě týral a jestli jejich stížnosti byly oprávněné. Podařilo se jim dokonce dobýt jeho tvrz a násilím ho donutili, aby jim potvrdil vlastní pečetí listinu, jíž je propouštěl i s celým panstvím z poddanství a ze své pravomoci. To bylo pochopitelně z hlediska práva naprosto neslýchané a pan Adam to potvrdil jen pod pohrůžkou smrti.
Vzbouření sedláci si brzy uvědomili, že se ocitli mimo zákon, a tak nabídli „své“ panství panu Daliborovi z Kozojed, který lákavé nabídce nemohl odolat. A tak se chopil možnosti výrazně rozšířit své území i o Ploskovice s přilehlými pozemky. Pan Adam Ploskovský si však pochopitelně brzy stěžoval na zemském soudu, který jeho nárok uznal. Přidali se k němu i litoměřičtí měšťané, kteří mu poskytli svoji hotovost, aby svou tvrz na panu z Kozojed dobyl zpět. Šlo tedy o regulérní válku, již pan Dalibor prohrál a ocitl se v oné slavné věži, kde pak dva roky čekal na rozsudek. Soud ho nakonec uznal vinným, protože schvaloval (a vlastně posvětil) násilí poddaných na panu Adamovi. Proto ho odsoudil ke smrti stětím.
Pomsta za bratra
Jenže ne vždy dokázali panovníkovi úředníci proti škůdcům účinně zasáhnout. Překvapivě bezzubá byla justice v případě Jiřího z Kopidlna, který poslal v říjnu 1506 opověď Starému Městu pražskému. Pražský purkmistr předtím odsoudil Jana z Kopidlna, bratra řečeného pana Jiřího, za zabití jiného zemana přímo během konání výročního trhu v Praze. Městské právo v takovém případě mluví jasně a purkmistr se snažil celý případ co nejvíc urychlit. Hlava pana Jana spadla hned příští den při exekuci na Staroměstském náměstí. Jenže šlechta se cítila nadřazená městskému právu a odmítala se mu podřizovat, i když pobývala ve městě samém. Byl to dlouhodobý spor o moc mezi českými městy a šlechtou.
To se projevilo i v tom, jak rychle se podařilo získat Jiřímu Kopidlanskému ozbrojenou družinu o síle asi 200 jezdců a 100 pěšáků. Tolik lidí nemohl sehnat z vlastních zdrojů. Ostatní šlechtici stáli na jeho straně a využili sporu k tomu, aby mohli města oslabit. Kopidlanský škodil zejména vesnicím v okolí Prahy, které Starému Městu patřily. „Bral a mordoval, a ruce i nohy osekával lidem po cestách, kde koho dostal, jezdě s katem.“
Jeho soukromá válka trvala přes dva roky, než Pražanům došla trpělivost. Možná to bylo po akci ze srpna 1508. Kopidlanský tehdy „vpadl do vsi Michle u Prahy a vypálil ji všecku. Též noc jel k Běchovicům, tu také vypálil všecku, i dvůr jeptiškám od sv. Kateřiny, tu dva mladé pacholky osekal [zabil mečem] a drahně lidí zranil, bráně jim, aby nehasili. A byl by přijel i k Strašnicím a k Kyjům, i opatřili se sedláci a počali naň udatně stříleti a on nesměl na ně dorážeti, i tu sou zachováni“.
Zemský škůdce?
Na případu války pana Kopidlanského je pozoruhodné, že šlechta se pouhý měsíc předtím shodla s městy na svatojakubském sněmu, že budou dodržovat zákony a společně postupovat proti zemským škůdcům. Ze Starých letopisů českých je však vidět, jak páni dohodu dodržovali: „A páni i rytířstvo, zapsavše se spolu s městy se všemi, aby takového nepřechovávali, ale to vše zjinačili, an jej přechovávali, posilek dávali, tak mluvíce, že sou nespravedlivě Kopidlanského odsoudili, nedopustivše jemu zprávy jako na křesťana sluší.“
A tak zcela logicky vypravili Staroměstští proti Kopidlanskému ozbrojenou trestnou výpravu pod vedením Václava Kavana z Dědibab. Za trest vypálili a vyrabovali Kopidlno a způsobili prý škodu kolem 40 tisíc kop míšeňských grošů.
Šlechtici byli pobouřeni a vyhlásili zemským škůdcem Václava Kavana. Tehdy zareagoval z Budína sám král Vladislav Jagellonský. Přiklonil se na stranu šlechty, odsoudil Staroměstské za jejich svévoli a vyhlásil, že sami zavdali příčinu, když odsoudili Jana Kopidlanského, k čemuž prý neměli právo. Jiří z Kopidlna má prý dostat ochranný glejt k bezpečnému jednání s měšťany. Staroměstským nezbylo než krále uposlechnout. Jiří Kopidlanský ukončil svoji opověď, přijal vyrovnání a dal se do služeb jiného loupežného rytíře. Zemský soud, který zasedl v Praze nad jeho případem v červnu 1510, ho i se společníky prohlásil za nevinného…
Jak z toho ven
Nejen z případu pána z Kopidlna je vidět, že města tahala v tomto sporu za kratší konec. Roku 1500 vznikl první kompletní zákoník zemského práva v Českém království. Jeho oficiální název zní Zemská zřízení království českého, ale známý je jako Vladislavské zřízení zemské. Předchozí pokusy, jak situaci definovat a nastavit pravidla, ztroskotaly na odporu šlechty. Dokonce i tak silný panovník, jako byl Karel IV., raději prohlásil, že zákoník zvaný Maiestas Carolina omylem spálil, když viděl, že by si tím proti sobě poštval mocné české pány. Šlechta se totiž cítila psanými zákony omezována, a tak se na zemském soudě právo takzvaně „nalézalo“. To znamená, že přítomní šlechtici na základě tradice nalezli spravedlivé řešení předloženého sporu a zapsali ho do zemských desek. Když se v budoucnu vyskytl podobný případ, soudci se mohli opřít o zkušenost z minulosti a rozhodnout na základě stejných zásad.
Koncem 15. století však už měla šlechta natolik pevnou pozici, že pro ni bylo naopak výhodné svoje výsady zanést v psané formě do zákoníku. Zákoník řešil záležitosti majetkové, rodinné (zejména dědictví a možnost spoluvlastnictví), trestní, procesní a správní. Velká část se věnovala takzvaným půhonům, tedy možnosti, kdy lze někoho předvolat před zemský soud a co se dotyčnému stane, když neuposlechne. To se týkalo i opovědníků, kteří se odmítali podrobit zemské spravedlnosti.
Po sepsání Vladislavského zřízení zemského roku 1500 získala šlechta zřejmou právní výhodu, kterou náležitě využívala, či spíše zneužívala. Opovědníků bylo mnohem více a cesty v Čechách i na Moravě byly čím dál nebezpečnější. Města se úporně bránila a drobné soukromé války se stávaly čím dál krvavější. Nepomohlo ani to, že se nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu upřímně snažil zavést v zemi opět pořádek. Našli se však i jiní šlechtici, kteří chtěli dosáhnout dohody. K té došlo až roku 1517, když vznikla takzvaná Svatováclavská smlouva, která nejhorší nesrovnalosti v neprospěch měst napravila.
