Záhadami opředená Býčí skála: Tajemné pohřebiště v Moravském krasu
Hromady lidských kostí, lebek, ale také artefaktů nejrůznějšího charakteru napovídají, že se v Býčí skále v Moravském krasu před staletími odehrálo něco mimořádného. Co to však mohlo být? Teorií vzniklo mnoho, ale správnou odpověď věda stále nemá.
První zmínky o nálezech v Býčí skále pocházejí již ze 17. století, kdy se o ní hovoří jako o prokletém místě, kde se povalují lidské kosti, podivné předměty a kde se zjevuje duch ohnivého býka. Její první systematický průzkum je ale už navždy spojen se jménem blanenského lékaře a amatérského archeologa Jindřicha Wankela (1821–1897). Ten zasvětil většinu svého volného času jeskyním v Moravském krasu a hledání pozůstatků lidských i zvířecích kostí. Jeho skromné časové i ekonomické možnosti mu však dlouho nedovolovaly přejít od koníčku ke skutečně rozsáhlé výzkumné činnosti.
Teprve roku 1872 se situace změnila. Slavný nález bronzového býčka (viz Nejslavnější objev) umožnil agilnímu doktorovi přesvědčit majitele panství knížete Jana II. z Lichtenštejna (1840–1929), aby mu dal k ruce skupinu dělníků, s nimiž by mohl provést průzkum právě Býčí skály. „Tento nález probudil ve mně měrou nejvyšší přání prozkoumat místo systematicky a vyplnit toto přání mně bylo umožněno velkorysostí Jeho Jasnosti knížete Jana z Lichtenštejna. Tak jsem dal v říjnu 1872 v celé Předsíni provádět odkopy jednotlivých vrstev…“ uvedl na to konto on sám.
Nestandardní archeologie
Wankel však měl zmíněné muže k dispozici pouze měsíc a on sám se musel věnovat především vlastní profesi, vše tedy probíhalo v obrovském chvatu a zcela nesystematicky. Nevznikl žádný nálezový plán a kopáči vynášeli z jeskyně kusy keramiky či kostí více méně podle vlastního uvážení – zaměřovali se tak pochopitelně především na dobře zachovalé artefakty, zatímco malá torza nechávali na místě. Amatérský archeolog se tak o poloze jednotlivých nálezů dozvídal až zprostředkovaně, pokud vůbec.
Nesystematičnost práce Wankelova týmu (která neodpovídala ani výzkumným standardům 19. století, natož těm dnešním) pak dělá vědcům těžkou hlavu dodnes – u řady nálezů navíc není jasné, kde se dnes nacházejí, a jsme tak odkázáni pouze na jejich popisy z 19. století. Aby toho nebylo málo, sám lékař některé z nich později měnil či relativizoval.
Podařilo se však najít neuvěřitelné věci jako bronzové žezlo, pancíř, přilbu, části vozu a širokou škálu krásných šperků včetně zlatých, skleněných a jantarových ozdob. Předměty pocházely z nejrůznějších koutů Evropy a rozmanitých kulturních okruhů. Co ale zaujalo ze všeho nejvíce, bylo velké množství lidských ostatků. Těla totiž měla být podle Wankelova popisu posekaná a zohavená.
Objevitelé našli lidskou lebku upravenou jako číši a naplněnou obilím, kosti člověka smíchané s kostmi vepře a uťaté nohy. Nechyběl ani malý oltář, na kterém údajně ležely useknuté dívčí ruce ozdobené šperky. Celkově šlo o čtyřicet koster z doby halštatské (z období zhruba mezi lety 800–450 př. n. l.). Celé místo budilo dojem divokého ničení. Kosti byly rozlámané, předměty částečně spálené a mezi tím vším ležely kameny zřícené ze stropu.
Pohřeb náčelníka
Na základě takto bohatých nálezů vypracoval Wankel vůbec první teorii o tom, co se v Býčí skále před dávnými staletími událo. Množství lidských těl i obětin mělo ukazovat na slavnostní pohřeb významného kmenového náčelníka, s nímž na onen svět odešly také části jeho pozemského majetku – včetně manželek a otroků.
Sám potom barvitě vykreslil svoji představu průběhu události: „Pak mrtvolu i s vozem položili na hranici a všechno zapálili. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil hroznou a krutou scénu, která následovala. Ozbrojení muži odvlekli ženy a otroky dovnitř, oloupili o šperky, povraždili, některým uťali ruce, jiným rozpoltili hlavu. Vraždění neustalo, dokud neusmrtili všechny oběti. Také koně rozčtvrtili a jejich údy rozházeli po jeskyni. Nádobu s obětními dary srovnali na hromadu a všechno posypali zuhelnatělým obilím… Byl to slavný pohřeb. Náčelníka museli následovat všechny jeho ženy, otroci i zvířata.“
Zdá se, že Wankel při formování své teorie vycházel především ze svých znalostí protohistorických Skytů a raně středověkých dějin. S ohledem na jeho mimořádnou pozici jednoho z otců české archeologie však hypotéza i přes svou značnou nepravděpodobnost – neznáme žádné podobné hromadné pohřby, nepodařilo se najít tělo onoho náčelníka a tak dále – dlouho přežívala a zřídka se s jejími zastánci lze setkat dokonce i v dnešní době.
Obětní síň, nebo kupecká karavana?
Nálezy v Býčí skále však záhy povzbudily také další badatele k formulování vlastních teorií. O generaci mladší amatérský archeolog Martin Kříž (1841–1916) odmítl Wankelovy vývody a nabídl vlastní interpretaci: jeskyně se podle něj stala útočištěm skupině uprchlíků, kteří v ní skladovali zásoby a vařili (odtud stopy po ohni). Úkryt však selhal, nešťastníci byli dostiženi nepřítelem a na místě zmasakrováni.
Hlavní slabinou této teorie je množství cenných artefaktů, které se v Býčí skále podařilo najít a jež by útočníci pravděpodobně rozkradli a nenechali jen tak ležet na místě. Podobnou teorii – a také se stejným slabým místem – navrhnul vědec Inocenc Ladislav Červinka (1869–1952), který si všiml cizokrajného původu některých šperků, z něhož vyvodil, že mohlo jít o konflikt mezi místními a skupinou cizích kupců, který vyvrcholil masakrem v jeskyni.
Po druhé světové válce se potom objevila teorie ražená například Jiřím Neústupným (1905–1981) o velké obětní síni ze starší doby železné, kde mělo docházet k hromadnému zabíjení zajatců a otroků. Někteří badatelé nevylučují ani to, že se zde vyskytly případy rituálního kanibalismu, což by vysvětlovalo, proč byly některé kosti roztříštěné doslova na padrť. Matematik Zdeněk Weber (1932–2010) oproti tomu přišel s teorií o výbuchu směsi moučného a uhelného prachu, což v nevětrané prostoře s vysokým podílem metanu a oxidu uhelnatého zapříčinilo pád stropu. Haldy kamení podle něj pohřbily množství lidí, které se v jeskyni ukrylo i s bohatými zásobami.
Princezna z Býčí skály
Archeolog Jindra Nekvasil (1926–2009) se zase v 60. letech minulého století vrátil k Wankelově teorii pohřbu, poukázal však na to, že se podařilo najít jen velmi málo zbraní, zato většina těl patří ženám. Tvrdil proto, že v Býčí skále nenašel místo posledního odpočinku mocný náčelník, ale spíše významná kněžka nebo vysoce postavená dáma. Nad její mrtvolou měla vzniknout dřevěná komora, která se však později zhroutila a tělo zasypala. Teorii nasvědčuje také nález ženy pochované i s bohatou pohřební výbavou. Podobu „princezny z Býčí skály“ zrekonstruovali vědci v roce 2016 podle zachované lebky, k níž měl Wankel podle všeho zvláštní vztah a do muzea ji neprodal.
Diskuze o tom, k čemu v Býčí skále kdysi došlo, pak pokračují dodnes. Německý badatel Hermann Parzinger (*1959) oslovený pro svou nezávislost na české vědecké scéně, se v 90. letech vrátil k teorii o velkém obětišti. Podle něj se na místě nacházela svatyně, ve které desetiletí probíhaly nejrůznější rituály včetně lidských obětí – této interpretaci nasvědčuje skutečnost, že podle novějších analýz se ostatky do jeskyně nedostaly v jednom momentě, ale přibývaly postupně. Náboženskou funkci potom mělo také množství cenných artefaktů a potravin.
Tato hypotéza je za nejpravděpodobnější považována dodnes a do jisté míry ji potvrzují i revizní archeologické výzkumy, které na místě probíhaly ve 20. letech 21. století. Ty také potvrdily přítomnost pohřební komory a opakovaného zaplavování prostor. Zdá se tak, že místo mohlo sloužit i jako pohřebiště některé z vlivných rodin halštatské doby.
Nejcennější nález
Tradovaný příběh vypráví, že roku 1869 bratranci Gustav a Arnošt Felklovi prohrabávali ve vchodové části jeskyně Býčí skála vrstvu uhlí. Najednou narazili na hliněnou nádobu zdobenou křížícími se rýhami a v ní těžkou hroudu obalenou zuhelnatělým prosem. Sám Gustav vzpomínal: „Při dalším prohledávání substance, která obsahovala uhlí, vypadla bronzová figurka (představující býka), která se nešťastnou náhodou odlomila od bílého plechu, k němuž byla přinýtována, takže býk měl na třech nohách defekt. Kam se poděl plech (snad stříbro) spolu s těmi třemi úlomky nohou, je mi dodnes nevysvětlitelné.“
Asi o tři roky později sošku získal již zmíněný lékař a archeolog Jindřich Wankel, který ji považoval za kultovní předmět spojený se slunečním symbolem a uctíváním býka, což známe z egyptské (bůh Apis), minojské nebo mezopotámské mytologie. Již v této chvíli se v příběhu nachází řada otazníků, které v minulosti mnohokrát vedly k jeho zpochybňování. Především se badatelům nezdá pasáž se stříbrným plechem a není ani zcela jasné, kdo později býčka opět zrekonstruoval.
Jde také o nález ve střední Evropě zcela unikátní, který navíc pro Wankela přišel ve více než příhodnou dobu. Již tehdejší badatelé tak nezřídka naznačovali, že by mohlo jít o podvrh, nebo že býček pochází z Blízkého východu, a nikoliv z Moravského krasu, jak tvrdí údajní nálezci. Dnes se však má obecně za to, že nález skutečně autentický je, a jde tak o naprostou raritu.
Samotná soška býčka byla odlita na hliněné jádro, které je viditelné skrz otvor na břiše. Měří 10,1 cm na délku a 11,3 cm na výšku a původně měla skleněné oči a železné intarzie na hřbetě a hlavě, které však časem zkorodovaly. Na původní uchycení sošky k jinému předmětu pak poukazuje krček nýtu vespod dochované levé zadní nohy. Po letech Wankel svou sbírku včetně bronzového býčka nabídl muzeím v Praze a Brně, ta však o ni neprojevila zájem. Nakonec skončila ve vídeňském Přírodovědeckém muzeu, kde je uchována dodnes.
