Mohl změnit dějiny Evropy, místo toho skončil v exilu: Příběh Jana Varlicha z Bubna je kronikou promarněných šancí

Rod Bubnů odvozoval své jméno od hradu Buben na Plzeňsku. U Plešnic nad řekou Mží bychom jeho rozvaliny nalezli dodnes, přestože zpustl už v 16. století. Tou dobou už ale páni z Bubna sídlili na druhé straně naší země, v okolí Orlických hor.

Jan Varlich z Bubna spatřil světlo světa roku 1570. Nedisponoval žádným oslnivým majetkem, zato se mu dostalo dobrého vzdělání, které mu později umožnilo sehrát roli ambiciózního diplomata. Nejdřív se ale musel osvědčit se zbraní v ruce na válečném poli.

Turkobijec a rebel

Šlechtic, v jehož erbu bychom nalezli buben na pozadí modrého pole, si v mládí počínal statečně v dlouho trvající válce s Osmanskou říší. O tom, jak dobře si vedl, svědčí fakt, že jeho vojenská hodnost poměrně strmě stoupala. Podle dostupných informací však netoužil po válečné slávě za každou cenu. Snad by dal přednost péči o panství a rodině, kdyby osud nerozhodl jinak. Manželky mu ale umíraly, takže rodinné štěstí nekvetlo.

A politická situace? Ta se vyvíjela v rozporu s jeho přáními. Šlo totiž o evangelíka, a když se pomyslné vahadlo začalo převažovat na katolickou stranu a svoboda vyznání byla ohrožena, protestantský šlechtic nemohl jen tak nečinně přihlížet s rukama v klíně. Když se čeští stavové rozhodli otevřeně vystoupit proti vládnoucím Habsburkům, Jan z Bubna byl při tom jako jeden z mužů v čele stavovského vojska. Pravděpodobně byl osobně přítomen i slavné defenestraci na Pražském hradě v roce 1618, i když sám zřejmě bezprostředně nikoho z okna nehodil. Převratné časy ho každopádně vynesly až na vrchol tehdejší moci: honosil se hodností generální vachmistr stavovského vojska.

Z titulu své funkce musel strážit bezpečnost a veřejný pořádek, starat se o výcvik vojáků, ale také o to, aby dostávali žold a podobně. Taková práce nebyla z nejvděčnějších. Vždyť kdyby čeští stavové se svou vzpourou uspěli, sláva by připadla jiným generálům – těm, kteří svými rozkazy rozhodli bitvy. Kdyby ovšem stavové prohráli, Jan z Bubna by byl mezi těmi, na které by dopadl hněv Habsburků, což se také nakonec stalo. Ale nepředbíhejme...

Vítězství...

Jan se sice možná víc než velení při bitvách věnoval praktickým záležitostem v týlu, které udržovaly vojsko v chodu. Nebylo to však vinou jeho neschopnosti nebo tím, že by mu chyběly vlastnosti stratéga. Naopak. Měl z vojenských šarvátek s Turky možná víc zkušeností než mnozí z těch, kteří stavovským vojskům veleli, což se několikrát ukázalo. 

Stávalo se, že zkušený a prozíravý padesátník včas varoval před neuváženými rozhodnutími. Marně. Snad jej ostatní přehlíželi, snad se neozval dost hlasitě, snad měl méně ambicí než jiní důstojníci. Rozhodující slovo Jan většinou neměl – dost možná ke škodě stavů. Vždyť když mu byla svěřena samostatná vojenská akce, počínal si nadmíru obratně.

Příkladem může být jeho nejslavnější vojenský počin, k němuž došlo během babího léta roku 1619. Tehdy stál před stavovskými silami úkol dobýt Bechyni – dobře opevněné město, v jehož zámku dlela posádka věrná císařským. Nešlo o jednoduchý úkol a v sázce bylo mnoho životů. Jan ale vsadil spíš na dobrý plán než na bezohlednou riskantní zteč. 

Získal si informátora, který mu ukázal slabé místo nepřátelské obrany. Pod pláštíkem tmy se jeho muži dostali přes řeku k okénku, jehož mříž nebyla fatální překážkou, a poté vnikli do zámku docela nečekaně a zastihli obránce zcela nepřipravené. Nepřítel se rozprchl, mnoho protivníků bylo zajato. Velký úspěch beze ztrát!

...i prohra

Dobytí Bechyně však válku rozhodnout nemohlo. Schylovalo se k osudné bitvě na Bílé hoře a je jisté, že muži, jimž velel Jan z Bubna, se jí účastnili. Historici se však rozcházejí v detailech. Jaký počet jezdců vlastně tento aristokrat na Bílou horu vyslal? Kolik z nich padlo? A hlavně: Byl sám bitvě přítomen? Dlouho převažoval názor, že ano. Janovo hrdinství se dokonce vyzdvihovalo v pracích historiků i v literatuře. Ale bylo tomu tak?

Osobní přítomnost nejvyšších velitelů v nejnebezpečnějších bitvách nebyla nijak obvyklá. Naopak. Řada dnešních odborníků, jako například Ladislav Miček, je toho názoru, že Jan setrvával během osudného poledne poměrně daleko od bitevní vřavy v Praze v blízkosti panovníka. Jisté je, že společně s takzvaným „zimním králem“ Fridrichem Falckým po prohrané bitvě narychlo prchal ze země do bezpečí ve Slezsku a následně do Holandska. Nastala dlouhá doba exilu.

S osudem poraženého emigranta se však Jan rozhodně smířit nehodlal. Začala naopak nejdůležitější etapa jeho života – stal se jedním z těch, kteří se pokoušeli přepsat dějiny Evropy. Když neuspěl jako voják, zkusil to coby diplomat.

Nová naděje

Zůstávat v bezpečném Holandsku? Ne! Jan z Bubna riskoval a vydal se do země, kde mu hrozilo zatčení a poprava. Nebezpečí nedbal. Pod velením hraběte Mansfelda se podílel na průniku protestantských armád do Slezska a na Moravu. Doufal, že krajané se budou k jeho vojskům přidávat, a verboval nové posily i na území Čech. Zřejmě se odvážil i přímo do Prahy! Jeho úspěch však nezávisel jen na něm, ale na tom, jak se bude vyvíjet celé vojenské tažení. To mu nakonec přineslo jen další velké zklamání. Protestantské síly musely ustoupit.

Agilní šlechtic však ve svém úsilí zvrátit poměry v českých zemích nepolevil. Dal se do služeb švédského krále a připojil se ke vpádu Sasů do Čech. Na podzim 1631 obsadil Louny. Do vlasti se s vojsky vracela řada emigrantů, kterým svítala naděje na lepší časy. Místní však rabování cizáků viděli pravděpodobně zcela opačně, neboť válka jim přinášela především strádání. 

Jan z Bubna byl v poměrně kontroverzní situaci. Počínal si jako vlastenec, který bojoval za víru svých předků, současně však do své milované vlasti přinášel v řadách cizích vojsk pláč, bezpráví a smrt. To vše si musel omlouvat ve jménu vyššího národního a náboženského zájmu.

Šance na vítězství tu ale rozhodně byla. Ve hře totiž bylo přeběhnutí Albrechta z Valdštejna na druhou stranu tehdy už celoevropského konfliktu zvaného třicetiletá válka. Že by se tajná diplomacie ukázala jako prostředek, který překoná sílu zbraní? Jan nechyběl mezi vyjednavači, kteří se s Valdštejnem osobně sešli a jednali v přísném utajení o možnosti, že by pán z Frýdlantu se svým vojskem zradil habsburského císaře. 

Valdštejn budil dojem, že se k tomu skutečně chystá, a Jan věřil, že jeho diplomatické úsilí bude brzy korunováno úspěchem. Osobně se vydal za švédským králem Gustavem Adolfem s dobrými zprávami, a ten nabyl dojmu, že pán z Bubna je opravdu ten pravý muž, který by mohl Valdštejna získat. Tím by mohla být děsivá a vleklá válka konečně rozhodnuta.

Krach vyjednávání

Gustav Adolf si Jana z Bubna coby prostředníka v této delikátní věci nevybral vůbec náhodou. Kromě diplomatických schopností měl český šlechtic ještě jednu přednost. S Valdštejnem se znal už z dob, kdy jako mladý muž válčil proti Turkům. V Uhrách tehdy bojoval i Valdštejn a o víc než deset let starší Jan mu snad tehdy byl čímsi jako rádcem či učitelem. Valdštejn si jej každopádně vážil. Komu jinému by měl naslouchat a kdo jiný by jej měl přesvědčit, aby se nejen slovy, ale i skutky odhodlal k odvážnému kroku a ke hře vabank?

Ostřílený diplomat se vydal za Valdštejnem s velkorysým plánem. Jménem švédského panovníka a českých pánů v emigraci mu nabízel korunu českého krále. K setkání došlo uprostřed noci přímo v srdci Albrechtova panství – na jičínském zámku. Valdštejn však na lákavý návrh nepřistoupil a dalo by se říci, že hrál na obě strany, což bylo vlastně logické. Zradou mohl získat korunu, ale také ztratit majetek. Vždyť vracející se čeští páni by se jistě dožadovali svých konfiskovaných panství, z nichž mnohá uchvátil právě Valdštejn.

Nezbývalo než zkoušet jednat dál. Jan z Bubna měl o motivaci postaráno a jeho situace byla jednoznačnější než Valdštejnova. Kdyby jeho mise nakonec přece jen byla úspěšná, nejen že by se do českých zemí mohla vrátit náboženská tolerance, ale také on sám by se dostal zpět ke svým ztraceným majetkům. Ideje i osobní zájmy mu tedy velely nepolevit v úsilí.

Znovu za Valdštejnem vyrazil, tentokrát do Slezska. Jan, který už překročil šedesátku, musel trávit celé dny na cestách, křižovat Evropu a doufat, že jeho útrapy přinesou ovoce. Jenže se stále víc ukazovalo, že Valdštejn Švédy i české exulanty lidově řečeno tahal za nos. Budil v nich naděje, které se ukazovaly jako falešné. Od slov bylo k činům dál než z exilu do Čech.

Trpký konec

Zklamaný Jan už po svých zkušenostech dvojakému Valdštejnovi nevěřil. Připadal si obelhán a další setkání s vévodou frýdlantským už se odehrála bez jeho přítomnosti. Skutečné úmysly Albrechta z Valdštejna přitom zůstanou navždy tajemstvím. Dříve, než se mohly definitivně vyjevit, došlo v Chebu k jeho vraždě. Spolu s nevyzpytatelným generalissimem zemřely i poslední naděje starého aristokrata na obrat evropských událostí. Jeho dlouholeté horečné úsilí padlo vniveč a Čechy směřovaly ke katolicismu.

Na svou tvrz v Borovnici se už odvážný a inteligentní šlechtic, jemuž ubývaly síly, nevrátil. Odešel z tohoto světa zklamán přibližně rok po Valdštejnovi v saské emigraci a byl pochován ve svém exilovém domově – ve městě Halle.

Jan z Bubna málem obrátil běh dějin – kdyby jeho úsilí vyšlo, do Čech by se mohli vrátit pobělohorští emigranti, protestantství by nebylo potlačeno a českým zemím by nevládli Habsburkové. Mapa střední Evropy by se patrně zcela překreslila. Celá další staletí by vypadala podstatně jinak a dost možná by se lidstvo vyhnulo i některým dalším válkám. Leč – sen Jana z Bubna zašel na nevypočitatelnost Albrechta z Valdštejna a ze snů mnoha českých šlechticů a intelektuálů zbyly jen trosky.