Svatý Patrik, Denis, Bonifác a Olaf: Příběhy legendárních světců, kteří se stali patrony evropských národů

Irsko a svatý Patrik se zdají být téměř synonymem. Kult tohoto svatého – respektive jeho zbytky často oproštěné od jakékoliv náboženské souvislosti – zasáhl velkou část Evropy i řadu zámořských států. Nejspíš to souvisí s faktem, že se Irové stěhovali po celém světě a zmíněnou tradici přiváželi s sebou, takže svátek slavený 17. března vešel do všeobecného povědomí.

Ve své světské podobě se pak neoddělitelně pojí se zelenou barvou, symbolem trojlístku a popíjením irského piva a whiskey. Ačkoliv alkohol patří spíš k novějším zvykům, jetelový trojlístek představuje typický Patrikův atribut, protože právě na něm prý vysvětloval principy Svaté Trojice. Ve skutečnosti však nositelem trojitého lístku nebyl ani Ir, ani se nejmenoval Patrik…

Z otroka biskupem

Světec pocházel z Walesu a žil pravděpodobně ve 4.–5. století. Konkrétně se uvádějí roky 387–461, s úmrtím právě 17. března. Další nesnáz provází jeho jméno: Ve svých dopisech, které se dochovaly, používá výhradně původně latinské pojmenování Patricius, označující „urozeného“ či „vlastence“ – v jeho případě však zřejmě spíš muže s „otcovským“ vztahem ke svým lidem. V irské verzi se tradičně objevuje tvar Pádraig, i když ve většině světa se ujal anglický přepis Patrick.

Všeobecně přijímaný příběh Patrikova života vypráví o tom, že šlo o mladého muže z vážené velšské rodiny, kterého ovšem v šestnácti letech unesli piráti na sousední irský ostrov. Tam jej prodali do otroctví a dalších šest let pásl na místních loukách dobytek, než se mu podařilo uprchnout. Po návratu do rodného Walesu se stal mnichem a následně dospěl k závěru, že po něm Bůh chce, aby se do převážně pohanského Irska vypravil znovu a přivedl jeho obyvatele k pravé víře. Strávil tam pak desítky let, podle tradice se stal biskupem ve městě Armagh a byl pohřben na místě zvaném Downpatrick, stejně jako další irští patroni svatá Brigita a svatý Kolumba. Jeho hrob dnes představuje častý cíl poutníků.

Hadi pryč!

Odborníci mají za to, že se v jeho legendární osobnosti smísily události ze života různých světců. Přestože se v tomto případě zdá, jako by si Patrik své křestní jméno víceméně „vymyslel“, významný irský lingvista Thomas O’Rahilly zmiňuje, že je zaznamenán rovněž muž s podobným osudem: Jistý Palladius žil v téže době, rovněž se snažil přivést Iry k víře a údajně se mu také přezdívalo Patricius.

O Patrikovi se stejně jako o jiných světcích vyprávějí nejrůznější legendy, které ovšem zpravidla vznikly výrazně později. Ke známým zázrakům, jež se mu připisují, patří vyhnání všech hadů z Irska – a je pravda, že se plazi na zeleném ostrově vůbec nevyskytují. Jak ovšem konstatují přírodovědci, Patrik by je musel vyhnat už před poslední dobou ledovou, protože tehdy naposled tam nějací hadi žili…

Rovněž popíjení whisky na jeho počest má kořeny v legendě. V ní pokáral hostinskou, která nalévala pod míru, a když se polepšila, prohlásil prý pití zmíněného nápoje za vhodnou oslavu svého svátku. Netřeba dodávat, že první zmínka o whisky na irském území pochází až z roku 1405. A „ikonický“ trojlístek pak není zaznamenaný dřív než v 17. století.

Zrození Montmartru

Patronem Paříže i celé Francie je svatý Denis a v bazilice na okraji hlavního města, která je mu zasvěcena, odpočívají francouzští králové. Co však o zmíněném světci víme? Ve srovnání s jinými patrony poměrně málo, protože jde o svatého z opravdu dávných dob. Podle všeho žil ve 3. století a původně se jednalo o Itala jménem Dionisio. Papež Fabián ho měl ještě s šesti společníky vyslat mezi Galy do tehdy převážně pohanské Lutetie, dnešní Paříže. Tam se Dionisio usadil, stal se prvním biskupem a přijal jméno Denis.

Zřejmě se mu velice dobře dařilo obracet místní pohany na víru, což vyvolalo nevoli u římského místodržícího, takže biskupa a jeho dva společníky uvrhl do žaláře. Po dlouhém věznění je nakonec nechal popravit na posvátném kopci, který dnes na jejich počest nese jméno Vrchol mučedníků – tedy Montmartre.

Uvádějí se různé roky, nejčastěji letopočet 258, přičemž tradičně Denisův svátek připadá na 9. říjen. Má se za to, že byl biskup tehdy už velmi starý, možná měl i víc než sto let.

Bezhlavý Denis

V tu chvíli ovšem nastává v legendě bizarní moment, který ze svatého Denise učinil jednoho z nejsnáz rozeznatelných mučedníků. Biskup prý totiž po setnutí nezemřel, ale zvedl se, vzal svou hlavu do rukou a vydal se s ní na pěší pouť. Po celou dobu přitom nepřestal chválit Pána. Poté údajně došel na místo severně od Lutetie, kde konečně ulehl a zemřel.

Ona slavná bazilika se tak nachází netypicky mimo střed města právě kvůli legendě o Denisově smrti. První skromný kostel tam vyrostl už v 5. století, zatímco výstavní gotický svatostánek se datuje do roku 1144. Svatý Denis se tedy nepřekvapivě považuje za patrona chránícího proti bolestem hlavy a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků, kteří mají být vzýváni v nemocech. Zároveň se ovšem stal také jakýmsi předchůdcem všech bezhlavých rytířů a pověstí o těch, kdo i po smrti nosí vlastní hlavu pod paží.

K úsměvným rysům jeho kultu potom patří fakt, že pro malíře bývalo velkým dilematem, kde mu zobrazovat svatozář…

Z Anglie do Němec

Rovněž největší německý patron Bonifác pocházel z úplně jiné země než z té, která se nakonec stala jeho hlavní vlastí. Osud dotyčného světce máme dobře zdokumentovaný díky životopisům, jež vznikly už záhy po jeho skonu, a navíc se dochovaly také jeho autentické dopisy. Data narození a smrti jsou opět mírně sporná, uvádějí se léta 675–754.

Budoucí svatý se narodil jako Winfried či Wynfreth v jihoanglickém Creditonu do dobře situované rodiny, ale navzdory přání otce se už v útlém věku rozhodl pro mnišský život. Vstoupil tedy do benediktinského kláštera v Nurslingu, kde se nejdřív vzdělával, ale brzy tam začal sám učit. Ve třiceti letech se stal knězem, přičemž v té době už měl sepsanou latinskou gramatiku i poezii.

Všeobecně se očekávalo, že po smrti opata převezme jeho post, ale Winfried se místo toho rozhodl pro misionářskou cestu do Fríska: V Utrechtu se pak seznámil s biskupem Wilibrordem a kázal s ním po venkově, nicméně válečné události v zemi jej přiměly vrátit se do Anglie.

Meč v knize

Jakmile to však bylo možné, vydal se Winfried na kontinent znovu. Tentokrát putoval do Říma, kde ho papež Řehoř II. přejmenoval podle legendárního mučedníka z Tarsu. Novopečený Bonifác se stal biskupem pro oblast tehdejší Franské říše, tedy dnešního Německa, a na rodný ostrov už se nikdy nevrátil. Jeho srdce a celoživotní úsilí již v té době patřilo zemi na kontinentě – a protože nebyl jen dobrým křesťanem, ale také výborným organizátorem, zakládal tam nová biskupství, budoval církevní strukturu a rovněž nechával stavět mužské i ženské kláštery.

Osudnou se mu stala jeho přetrvávající myšlenka na obrácení stále většinově pohanských Frísů. Ačkoliv měl již téměř osmdesát let, vydal se spolu s druhy na místa, která poznal v mládí. Podařilo se mu sice mnoho lidí pokřtít, ale poblíž města Dokkum se na shromáždění objevila místo mírumilovných oveček skupina ozbrojených mužů a Bonifáce i jeho 52 společníků povraždili.

Biskup prý v ohrožení své druhy nabádal, aby odložili zbraně a bojovali jen Božím slovem. Sám pak ve chvíli smrti zvedl ruku s evangeliem, které následně proklál meč – proto tak bývá světec dodnes zobrazován a probodnuté Písmo patří k jeho symbolům. Tělo biskupa bylo přeneseno do Utrechtu, poté do Mohuče a nakonec do kláštera ve Fuldě, kde spočívá dodnes.

Svatý válečník

Patron Norska představuje jiný případ než předchozí světci, kteří strávili celý život službou druhým a v odříkání. Olaf II. Norský žil v letech 995–1030 a na trůn usedl coby dvacetiletý. Jak lze snadno dopočítat, dožil se pouhých 35 roků. Vážený panovník a vojevůdce přitom neskonal přirozenou, nebo snad mučednickou smrtí, ale zahynul přímo v bitvě se zbraní v ruce.

Jeho osudy máme dobře zmapovány. Pocházel z krve prvního norského krále Haralda I. Krásnovlasého a přezdívalo se mu Olaf Tlustý. Jako mladík bojoval po boku anglického panovníka proti Dánům, roku 1015 se vrátil do rodné země a prohlásil se za krále. Ve vlasti prosazoval křesťanství a v roce 1020 zavedl první křesťanský zákoník.

Slávě se však netěšil dlouho: Po prohře v bitvě u Helgeå ho norská šlechta vedená dánským králem Knutem přinutila k odchodu do Kyjevské Rusi. Olaf se v roce 1030 pokusil získat moc zpět, ale zemřel v bitvě u Stiklestadu, údajně poté, co se proti němu obrátili i jeho dřívější přívrženci. Utrpěl prý tři zranění – do kolene, do krku a následně oštěpem do břicha…

Znovuzrozený král

Poraženého vladaře čekal ovšem po smrti ještě druhý život. Jeho role při zavádění křesťanství v Norsku vedla k tomu, že se v očích místních obyvatel stal velmi záhy světcem. Velký vliv na to měl i jeho nemanželský syn Magnus I. Dobrý, který původně zůstal s matkou na Rusi, ale Norové nespokojení s dánskými králi si vynutili jeho návrat a nástup na trůn.

Magnus šířil otcovu dobrou pověst a zabitému králi se záhy začaly ve velkém stavět a zasvěcovat kostely. Rychle se roznesly také legendy o zázracích – mimo jiné o tom, že po otevření původního hrobu, kam jej narychlo uložili, zůstalo jeho tělo i po roce zcela zachované. Už v roce 1031 byl Olaf v nevídaně rychlém procesu prohlášen za blahořečeného a o 133 let později následovalo také svatořečení. Dnes jeho ostatky spočívají v trondheimské katedrále Nidaros, přičemž coby světec bývá zobrazován se sekerou a s drakem u nohou na znamení toho, že přemohl pohany. Mezi jeho atributy však patří i tzv. Olafova růže.