Cholera kosila viktoriánský Londýn po stovkách. Pravý zdroj epidemie odhalil až lékař John Snow

Průmyslová revoluce doslova změnila svět a vedle nesčetných pozitiv s sebou nesla i některé stinné stránky. Zhušťování zástavby a hromadné stěhování do měst znamenaly intenzivní zátěž pro zoufale nedostatečný kanalizační systém a zavedení hygienických norem pro nakládání s odpadem přišlo až mnohem později. Města se tak stala nejen středobodem technologického pokroku, ale rovněž živnou půdou pro rozvoj choroboplodných zárodků.

V Londýně například putovaly splašky ze záchodů rovnou do Temže, odkud nejedna domácnost zároveň čerpala „pitnou“ vodu. Náhlý nárůst případů infekčních chorob jako cholera nebo úplavice si ovšem nikdo nedával do spojitosti právě s mizernou hygienickou situací; za původce onemocnění se všeobecně považoval „zkažený vzduch“ neboli miasma. S pozůstatkem této teorie se ostatně můžeme setkat dodnes v případě malárie, jejíž název v překladu doslova znamená právě „špatný vzduch“.

Opatření prováděná k vyčištění ovzduší bohužel zůstávala zcela irelevantními – doporučovalo se kupříkladu pálit barely s asfaltem kvůli údajně očistným výparům, které z nich vzlínají. O něco účinněji už působí spalování oděvů a povlečení po mrtvých, ale ani to u cholery nijak nepomohlo. Zákeřná bakterie způsobující úporné průjmy se totiž šíří kontaminovanou vodou.

Paralyzovaný Londýn

Epidemie, která vypukla v Londýně v polovině 19. století, byla už několikátou v pořadí. Od roku 1817 se výskyt cholery v Evropě, potažmo na celém světě, dramaticky zvýšil mimo jiné s tím, jak Anglie navázala obchodní styky s Indií. Tamější subkontinent představoval – a ostatně dodnes představuje – hlavní ohnisko nákazy a evropské lodě ve svých dnech neúmyslně transportovaly vodu zejména z Bengálského zálivu zpět do domovských přístavů.

Jednou z nejhůře postižených oblastí Londýna se v roce 1854 stala tehdy chudá čtvrť Soho, konkrétně ulice Broad Street, kde v té době působil lékař John Snow. Ve své medicínské dráze se sice zaměřoval převážně na anestezii, nicméně s cholerou měl vlastní zkušenost, když v mládí zažil epidemii v malé hornické vesnici Killingworth (tehdy nemalý počet pacientů úspěšně vyléčil). A nyní to vypadalo, že se situace bude opakovat v mnohem horším měřítku. Už v roce 1849, kdy se cholera do ostrovního království po delší době vrátila, evidovaly Anglie a Wales dohromady 53 000 úmrtí.

O pět let později byly statistiky ještě dramatičtější: jen v prvním zářijovém týdnu 1854 zemřelo v Londýně šest set pacientů. Zápach stoupající ze špinavých vod Temže jen podpořil zmíněnou teorii miasmatu. O tom, že by za epidemií mohly stát i jiné příčiny – jmenovitě neviditelné mikroorganismy – se sice v odborných kruzích již začalo diskutovat, stále však šlo o tak menšinový názor, že nemohl konkurovat převládající hypotéze. 

Nemoc z vody zrozená

John Snow si ovšem nemyslel, že za cholerou stojí špatný vzduch. Když epidemie v srpnu toho roku udeřila, rozhodl se jednat a začal vést podrobnou evidenci úmrtí v postižené oblasti.

Sbíral data o mortalitě a zanášel je do mapy spolu s informacemi o tom, zda si obyvatelé chodí pro vodu sami, berou ji z Temže, nebo z pumpy, případně využívají služeb jedné ze dvou tehdejších firem, které zajišťovaly donášky (každá přitom využívala jako zdroj jinou pumpu). Záhy zjistil, že během pouhých deseti dnů přibylo pět set obětí.

„Nejzasaženější oblasti přišly o tři čtvrtiny svých obyvatel,“ zapsal si do svých poznámek. Netrvalo dlouho a Snow také přišel na společného jmenovatele, jenž všechny zemřelé spojoval: pumpa na Broad Street, odkud čerpali vodu. Správnost teorie se potvrdila ve chvíli, kdy radní na Snowovo doporučení nechali 8. září 1854 odmontovat rukojeť pumpy a počet nových nákaz rázem nápadně klesl. 

Později se zjistilo, že těsnění u přívodu vody propouští a dovnitř proniká odpadní voda z žumpy umístěné jen necelý metr od pumpy. Snow sice ještě nic netušil o existenci bakterií Vibrio cholerae, které nemoc způsobují (viz Honba za mikrobem), ale předložil teorii o tom, že příčinou musí být „cosi neviditelného, co pacient spolkne a pak se to namnoží v jeho střevech“.

Královský anesteziolog

Pumpa na Broad Street stojí dodnes a na ní umístěná plaketa připomíná osobnost muže, jenž svým iniciativním jednáním patrně předešel stovkám dalších zbytečných úmrtí. John Snow v květnu 1850 v reakci na vypuknutí první epidemie spoluzaložil Londýnskou epidemiologickou společnost a významným příspěvkem do dějin medicíny se stala i jeho kartografická analýza, která přispěla k základům epidemiologického trasování.

Snow, zapřisáhlý abstinent a vegetarián, ovšem svou pozoruhodnou kariéru zasvětil i jiným oblastem. Jeho původním oborem se stala chirurgie; poté, co v roce 1844 promoval s titulem doktora medicíny, si otevřel v Soho ordinaci a specializoval se především na aplikaci anestezie. Ta v tehdejší době představovala stále ještě poměrně revoluční novinku, vždyť první použití éteru coby znecitlivujícího prostředku na operačním sále se datuje až do roku 1846.

Snow tak stál doslova u prvopočátků tohoto dnes zcela nezastupitelného oboru a brzy se vypracoval na nejúspěšnějšího anesteziologa v Londýně, kterého do svých služeb dokonce povolala i královna Viktorie. Provedl řadu experimentů s vdechováním éterových par – v roce 1847 publikoval krátký spis, jenž sloužil jako návod k použití, a londýnští chirurgové ho žádali o rady. 

Pozor na chloroform

Kromě éteru (a řady dalších plynů) studoval Snow také chloroform, jehož používání právě tou dobou zavedl skotský porodník James Young Simpson. Anglický lékař byl však první, kdo se systematicky věnoval jeho zkoumání, a přišel tak na to, že tento plyn je mnohem silnější, tudíž vyžaduje opatrnější zacházení a pečlivější dávkování.

Na tuto myšlenku jej přivedl i případ patnáctileté pacientky, jež zemřela po rutinní operaci – odstranění nehtu na palci u nohy. Příčinou úmrtí nebyla infekce po zákroku, nýbrž právě příliš vysoká dávka uspávacího prostředku, který jistý lékař podal tak, že na obličej pacientky jednoduše přitiskl hadr namočený v chloroformovém roztoku, aniž by se zabýval tím, zda ho není příliš mnoho.

Snow jako jeden z prvních lékařů vypočítával při svých operacích ideální dávku anestetika a navrhl také speciální masky pro podávání chloroformu, jakož i přístroj pro bezpečnou aplikaci éteru. Zároveň ale věřil, že za podávání anestezie by měla zodpovídat jiná osoba než chirurg, a nevědomky tak předpovídal pozdější vznik celé anesteziologické profese.