Tajemství delfské věštírny: Jak vznikaly vize legendárních kněžek, kterými se řídili i vládcové antického Řecka

Nejslavnější věštírnou starověkého Řecka se bezesporu stala ta delfská, zasvěcená bohu Apollonovi. Představovala antické duchovní centrum, srovnatelné svým významem a postavením s pozdějším středověkým Vatikánem. Nacházela se na úpatí pohoří Parnas a Řekové ji považovali za střed světa – dokonce to i symbolicky vyjádřili vztyčením zdobeného kamene nazvaného omfalos, což v překladu znamená „pupek“. Označoval totiž pomyslný bod, kde se země propojuje s nebesy.

Žádná věštírna však nemůže fungovat bez toho, kdo lidem zprostředkuje kontakt s bohy. V Delfách se jednalo o kněžku Pýthii (viz Mladé jen na pohled) a její výroky ovlivňovaly antický svět již od 8. století př. n. l. Šlo o speciálně vybíranou ženu a její věštecká, často nesrozumitelná slova pronášená v transu upravovali kněží do souvislých výroků – v určitých dobách dokonce do básnických hexametrů. Celý proces dotazování měl ovšem minimálně v Delfách a u důležitějších záležitostí přesný postup.

Příprava na věštbu

Už samotná cesta do věštírny mohla tehdy tazatelům trvat mnoho dní či týdnů. Aby pak mohl prosebník s orákulem vůbec mluvit, museli ho kněží pečlivě připravit: Při rituálech se neřešilo jen znění otázky, ale také předávání obětních darů – jak se eufemisticky říkalo tučným poplatkům za poskytované služby. K chrámu směl zájemce vystoupat až poté, co se omyl v ledové vodě Kastalského pramene vyvěrajícího u paty hory Parnas, a následně mohl vkročit do jinak nepřístupného vnitřku svatyně.

Delfy nabízely i mnohem levnější varianty, jak získat věštbu, ale výše popsaný postup byl nejprestižnější a vyhrazený pro důležité osobnosti.

Nicméně také Pýthii čekaly přípravy zahrnující půst, koupání v ledové vodě – a pití z posvátného potoka nedaleko svatyně, kde prý přebývala vodní nymfa, jejíž síla měla probudit vize. Při všech zmíněných procedurách kněžku doprovázeli kněží, ale na posvátnou trojnožku skrytou za závěsem usedala výhradně sama.

Devětkrát za rok

Přicházející tazatel každopádně neměl zdaleka vyhráno. Muselo se totiž ještě ověřit, zda si Apollon věštění vůbec přeje. Kůzle, které s sebou prosebník přinesl, pokropili kněží ledovou vodou, a pokud se zachvělo, šlo o dobré znamení. Jestliže se však zvíře naopak vůbec nepohnulo, považovali to za varování a přípravy ukončili. Dotyčný pak musel čekat několik dlouhých týdnů, neboť Pýthie v chrámu „úřadovala“ pouze sedmý den v měsíci a jen devětkrát do roka – během osmi nejteplejších měsíců. Na zimu Apollon svůj svatostánek opouštěl a přenechával místo bohu Bakchovi.

Pokud se vše odehrávalo kýženým způsobem, usedla kněžka za závěs, načež upadla do transu a pronášela odpovědi na otázky. Její slova zněla často nejasně a symbolicky, takže je okolo stojící kněží zapisovali a interpretovali. Je pravděpodobné, že se i tázající nacházel ve stavu pozměněného vědomí, protože koneckonců skrz kněžku vstupoval do přímého kontaktu s bohy. Po vyslechnutí věštby jej potom čekala dlouhá cesta domů – a především přemítání, jak vlastně odpověď využít.

Zničíš velkou říši

Za to, že se nám některé věštby dochovaly, vděčíme písemným záznamům například Herodota, Plutarcha či Pindara. Uvedené texty poskytují nejen pohled na jednotlivá proroctví, ale i na způsob jejich interpretace a na roli, kterou věštby v tehdejší společnosti hrály. Jedna z těch nejslavnějších pochází z roku 480 př. n. l., kdy Řekové čelili perské hrozbě. Obrátili se proto na Pýthii o radu, ale její odpověď zněla nejednoznačně: „Dřevěné hradby vás ochrání.“

Někteří to považovali za pobídku k rozšíření městských opevnění, jiní za výzvu k vybudování flotily. Nakonec Řekové v námořní bitvě u Salamíny zvítězili, což víru v pravdivost proroctví posílilo.

Naopak lýdský král Kroisos se před tažením proti Peršanům otázal věštírny, zda uspěje – a dostalo se mu odpovědi, že pokud překročí řeku Halys, zničí velkou říši. Panovník si věštbu vyložil v příznivém duchu a skutečně pak rozvrátil velkou říši – jenže svoji vlastní.

Drogy, nebo plyn?

Existují nějaké důkazy o reálném pozadí věšteb? Z dobových zpráv víme, že byla věštecká svatyně plná omamného plynu a Pýthie ho prý inhalovala z pukliny ve skále v místě, kde stála její trojnožka. Podle jiných žvýkala vavřínové listy, neboť se věřilo, že Apollon přebývá právě v uvedeném stromě a v šumění jeho listí lze zaslechnout věštby. 

Místo, kde orákulum kdysi úřadovalo, podrobně prozkoumali geolog Jelle Zeilinga de Boer, archeolog John Hale, forenzní chemik Jeffrey Chanton a toxikolog Henry Spiller. A jako možné vědecké vysvětlení transu nabídli přítomnost etylenu, pro který je typický právě sladký zápach, zmiňovaný očitými svědky rituálu.

Vdechování i malého množství tohoto plynu může vyvolat trans či euforické psychedelické zážitky. Lidé vystavení jeho působení mohou mít pocit, že se odpoutávají od těla, ztrácejí vědomí i citlivost v končetinách. Při vdechnutí velké dávky pak upadají do deliria, zmítají sebou a sténají.

Vzorky vody nabrané v roce 2001 z blízkého pramene přitom jistou hladinu etylenu obsahovaly, byť jen nižší. K jejímu zvýšení však mohla přispívat zemětřesení, při nichž se do vodních zdrojů uvolňovaly toxické uhlovodíky. I proto prý vždy, když se země dlouho nechvěla, sláva věštírny upadala.

Horkých vývěrů a sirných pramenů, jež pronikaly na povrch po zemětřeseních, si Řekové velmi cenili a své svatyně často stavěli právě v takových místech. Riziko zkázy podstupovali s vědomím, že následky po řádění živlů dokážou opravit. Nové a ještě výstavnější chrámy tak opět budovali na ruinách těch zbořených.

Delfy smetlo masivní zemětřesení v roce 373 př. n. l., stavět se však začalo téměř okamžitě. Obyvatelé si totiž dobře spočítali ekonomický přínos, který jim proslulá věštírna a chrám zajišťovaly.

Co říkají mrtví

Metod věštění existovalo ve starém Řecku nepřeberné množství. Jeden z nejstarších způsobů zmiňuje už Homérův epos Odyssea – a sice nekromancii neboli věštění mrtvých, kdy kněží vyvolávali duchy zemřelých, aby od nich zjistili nějakou informaci, případně získali ochranu. Jednu takovou „laboratoř nekromantů“ se podařilo odkrýt na pahorku u vesnice Mesopotamos. Účelem zmíněných chrámů jsou si přitom archeologové poměrně jistí, protože se jejich podoba shoduje s Homérovými i Hesiodovými popisy. Poblíž se navíc nacházejí řeky Pyriflegeton, Kokytos a Acheron, jež měly podle antických mýtů protékat podsvětím.

Vykopávky odkryly rozsáhlý kamenný komplex z konce 4. až poloviny 2. století př. n. l., jehož nejdůležitější část tvoří obdélná trojlodní stavba. Pod prostřední lodí se rozkládala klenutá podzemní galerie, kde se nejspíš odehrávala komunikace s mrtvými. Hypotéza tvrdí, že do tohoto temného prostoru vodili kněží patřičně „připravené“ tazatele, kteří se museli na popsaný zážitek duchovně chystat celých dvacet devět dní. K vyvolání dojmu, že se jim zjevuje duch zemřelé osoby, možná sloužil i nějaký mechanismus, umožňující spouštět ze stropu figuríny či samotné kněží. Použití halucinogenů pro komunikaci s duchy je dodnes běžné po celém světě a lze předpokládat, že antické Řecko nepředstavovalo výjimku.

Diův hlasitý bič

Ve věštírně Dodona v Epiru pro změnu zjišťovali osud a vůli bohů skrze zvuky. Na věštění měl symbolicky dohlížet sám Zeus a nejvyšší rozkvět tam nastal ve 4. a 3. století př. n. l. Kněží prý naslouchali posvátnému Diovu dubu a šumění jeho listí interpretovali jako kladnou, či zápornou odpověď.

Zákazník musel nejprve svou otázku co nejvíc zjednodušit, poté ji zapsal na tenkou olověnou destičku a připojil iniciály svého jména. Po vykonání rituálu mu pak na ni kněží připsali „ano“, nebo „ne“.

V Kerkýře na Korfu se zas věštilo metodou zvanou „kerkýrský bič“: Na vrcholku jednoho sloupu se nacházel velký bronzový kotel a na druhém stála soška chlapce držícího řetěz, jehož konec spočíval právě v protilehlém kotli. Pokud zavanul silnější vítr, chlapcův „bič“ se pohnul a soustava se rozezvučela. „Takto hovoří Zeus,“ tvrdili kněží…

Hra na čekání

Kromě zavedených věštíren však ve starověkém světě působili i nezávislí profesionálové, kteří své řemeslo předávali dalším generacím. Předpovídali zejména z dýmu a z popela zvířecích obětin, případně z jejich čerstvě vyvržených vnitřností. Pro armádu na pochodu šlo o pohodlný způsob, jak se ptát na budoucnost, protože si zdlouhavé dotazy u vzdálených orákul nemohla dovolit. Věštci a jejich předpovědi tak ovlivnili i jeden z nejdůležitějších válečných střetů starověké historie.

Před bitvou u Platají v roce 479 př. n. l. zjišťoval vůli bohů v řeckém táboře Teisamenos, v tom perském Hegesistratos a v ležení řeckých spojenců Persie zas Hippomachos. Všichni tři pocházeli z Řecka a šlo o věštecké „celebrity“. Oběma stranám se dostalo jednoznačné předpovědi – kdo zaútočí první, prohraje. Po celých deset dní tak vojska stála proti sobě a nikdo se neodvážil zahájit boj. Teprve poté se nedočkavý perský velitel Mardonios rozhodl zaútočit – Peršané utrpěli porážku a on sám v bitvě padl.

Ústup ze slávy S rozšířením křesťanství však věštírny zvolna mizely. Na počátku 2. století nechal některé z nich obnovit císař Hadrián, ale s přibývajícími desetiletími stavby opět chátraly. Roku 357 vydal Konstantin II. všeobecný zákaz věštění a předpovídání budoucnosti.

Julián Apostata se pokusil o návrat ke starým náboženským pořádkům, proto zákon o pár let později zrušil, a dokonce se před tažením proti Peršanům poradil s dodonskou věštírnou. Jeho nástupci v čele s císařem Theodosiem I. ovšem pohanské rituály a praktiky včetně věštění znovu zakázali. Každopádně v lidové tradici přetrvalo nejrůznější předvídání budoucnosti dodnes…