Všeuměl v hlubinách: Jindřich Wankel učinil na Macoše průlomová zjištění

17.06.2022 - Tereza Krejčířová

Macocha svou záhadností v minulosti zlákala nejednoho dobrodruha toužícího zodpovědět otazníky o této velkolepé propasti. K odvážlivcům se v polovině 19. století zařadil i Jindřich Wankel, muž mnoha profesí nebojící se nových výzev

<p>Jindřich Wankel se v srpnu 1856 spustil na dno propasti Macocha. <em>(foto: Wikimedia Commons, Fried Marek, CC BY-SA 4.0 + Wikimedia Commons, CC0)</em></p>

Jindřich Wankel se v srpnu 1856 spustil na dno propasti Macocha. (foto: Wikimedia Commons, Fried Marek, CC BY-SA 4.0 + Wikimedia Commons, CC0)


Reklama

Známému lékaři, archeologovi a speleologovi v jednom nechyběla láska k přírodě a dobrodružný duch; právě on Jindřicha Wankela (1821–1897) přivedl do téměř neprozkoumaných jeskyní Moravského krasu, kde se mu podařilo odkrýt hned několik prehistorických sídlišť a vykopat tisíce kostí čtvrtohorních zvířat.

V srpnových dnech roku 1856 Wankla přitáhla tajuplnost tehdy nelehko přístupné Macochy, jejíž hrozivou hloubku se rozhodl zdolat a dno řádně prozkoumat. Dolů se nevydával osamocen – tajemství ukrývající se na dně propasti toužil spatřit i starohrabě Erich ze Salmu (1836–1884). Výprava by se mohla jen těžko uskutečnit bez účasti odborníků se zkušenostmi s důlními pracemi, které Wankel k sestupu prozíravě přibral. S nemalými očekáváními se dobře připravená skupina vydala 21. srpna 1856 v odpoledních hodinách do útrob této známé prohlubně.

Lano, trny a kopřivy

Přístup do Macochy nebyl v 19. století tak jednoduchý jako dnes. Nejprve se sestupovalo po boční stezce k takzvanému můstku, odkud se muži museli spouštět po laně do hloubky přibližně 40 metrů. Takto se dostali na vrchol svahu suťového kužele na severní straně propasti, odkud pokračovali po svahu o sklonu přibližně 40 stupňů. Terén byl k přítomným značně nepřátelský, problémy jim způsobovala zejména spousta suti a nakupené vápencové kameny. Po téměř sto metrech prodírání se trnitými křovisky se ocitli na samotném dně. Náročnost této trasy byla na mužích viditelná na první pohled, nevyhnuli se totiž drobným poraněním a popáleninám od kopřiv, které si nad dobrodruhy držely jasnou výškovou převahu. I přes tyto nepříjemnosti a značnou únavu je pohltil úžas z toho, co uviděli.

Wankel byl ohromen z unikátního nového pohledu, který se mu po náročném sešplhání nabízel. „Pohled na Macochu zdola je ohromující a opravdu velkolepý, vzdoruje všem popisům,“ dojímal se věhlasný archeolog. „Kol dokola se zdvihají často převislé skalní stěny až do zdánlivě nekonečné výše, zdá se, jako by se nahoře chtěly skály uzavřít, a těžce hrozíce tísnivě se tlačí na nás dolů. (…) Vše se mísí chaoticky mezi sebou a dodává obrazu mimořádně divoký ráz; k tomu přistoupil ještě dojem úplné odloučenosti, osamělosti této horské propasti, a naplnil nás bezděčnou úzkostí, když jsme se v tomto hrůzném otevřeném žaláři rozhlíželi.“

Pozornost členů výpravy se brzy stočila ke scenérii, která se jim otevřela pod nohama. Wankela zaujala zejména dvě zelená jezírka s několika pstruhy spojená hlasitě zurčícím potokem, jeho zraku ale neunikly ani obrovské skalní balvany pokryté kobercem mechu, honosný portál černé jeskyně a skalní „komín“, o němž se prý říkávalo, že do něj při každé bouřce udeří blesk. Dobrodruzi narazili také na ledňáčky a zlatohlávky, kteří okolo nečekané návštěvy nervózně poletovali.

Pod nohama muži spatřovali cestičky v písku patřící vydrám z vodní jeskyně, které je však svou přítomností nepoctily. Jelikož brzy zapadlo slunce, musela expedice svou činnost po několika hodinách přerušit. Její členové se ale rozhodli pokračovat ještě následujícího dne ráno, kdy se do propasti vydali podruhé, aby dokončili všechna potřebná měření.

Průlomová měření

Výzkumníkům se podařilo splnit hlavní cíl, se kterým se do hlubin vydali, a sice rozluštit fyzikální podstatu propasti. Ta podle všeho vznikla prolomením klenby obrovského podzemního dómu, který vyhloubila ponorná říčka Punkva. Sestup si také kladl za cíl zjištění celkových rozměrů Macochy, tedy její délky, šířky a hloubky. Svislá hloubka od nejvyššího okraje skály až po vodní hladinu západního jezírka činila podle rtuťového barometru výzkumníků 137,88 metru, největší délka 170 metrů (ve skutečnosti 174 metry) a šířka 74 metry. Průlomovým úspěchem bylo právě zjištění hloubky propasti, která, jak už dnes víme, se od té pravé lišila pouze o několik decimetrů – dnes se mluví o 138,4 metru. 

TIP: Záhady propasti Macocha: Prozkoumejte podzemí Moravského krasu

Skupina neopomenula prozkoumat ani další části dna Macochy – zajímaly je například vnější rozměry zmiňovaných jezírek nebo řečiště Punkvy. Prozkoumali i největší macošskou jeskyni, pojmenovanou po starohraběti Erichovi, jejíž 30 metrů vysoký vchod venkované nazývali Pekelný jícen. Vedle olověné tabulky s vyrytými jmény předchozích odvážlivců sestoupivších do hlubin propasti členové výpravy umístili i ta svá.

Převratným speleologickým odhalením se stal Wanklův objev souvislosti mezi propastí a krasovou hydrografií řeky Punkvy, tedy mezi macošskými jezírky a říčním vývěrem. Tím, že pozoroval průvan v Trámové jeskyni, přišel na existenci volných prostor mezi propastí a vývěrem, což na začátku 20. století finálně potvrdil i jeho následovník Karel Absolon

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Replika stroje Fokker Eindecker, kterého se dohodoví piloti až do jara 1916 velmi obávali. (foto: Shutterstock)

Válka

Mezi nejnebezpečnější příměsi zemního plynu patří karcinogenní benzen. Jeho přítomnost vědci zaznamenali v 95 % vzorků. (foto: Unsplash, KWON JUNHOCC0)

Věda

Chcete-li objekty popsané v článku spatřit s jistotou, najděte si k pozorování místo co nejméně zatížené světelným znečištěním. (foto: PixabayCC0)

Vesmír

Dospělý strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) dorůstá velikosti kolem 10 cm. (foto: Shutterstock)

Příroda

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907