Chile Augusto Pinocheta: Tvrdá diktatura, vraždy, strach a ekonomické experimenty

Státní převrat z 11. září 1973 znamenal konec chilské „cesty k socialismu“ a začátek jedné z nejtvrdších diktatur moderní Latinské Ameriky. Zatímco předchozí roky se nesly ve znamení politických experimentů, znárodňování a hlubokých sociálních konfliktů, po nástupu generála Augusta Pinocheta se země ponořila do období násilných represí, drastických hospodářských změn a systematické likvidace opozice.

Už 13. září 1973 junta, která vzešla z důstojníků chilské armády a námořnictva, rozpustila parlament, převzala vládní i legislativní pravomoci, a dokonce zrušila ústavu. Ministerské posty obsadili hlavně vojáci a dostalo se také na ředitele velkých státních podniků. V samosprávách i státní správě probíhaly čistky, odbory byly výrazně omezeny, levicové strany raději úplně zakázány. Generalita prohlásila, že země se nachází v situaci „vnitřní války“, a byl vyhlášen výjimečný stav.

Vaše Excellence Augusto

Zprvu čtyřčlennou juntu brzy ovládl do té doby obezřetně taktizující Pinochet. Při cestě na vrchol mu přálo štěstí, ale záhy se osmělil ukázat také sílu. Jeho největší konkurent, generál Oskar Bonilla, zahynul při havárii vrtulníku, kdežto klíčového realizátora puče, generála Sergia Arellana, nechal Pinochet se všemi poctami penzionovat. Pak už se mohl nazývat Jefe Supremo de la Nación, tedy Nejvyšší hlavou národa, respektive prezidentem a vrchním velitelem ozbrojených sil v jedné osobě. Stejně jako španělský diktátor Franco si nechal říkat také Vaše Excellence a vyznamenával sám sebe desítkami řádů, z nichž si mnohé sám vymyslel.

Z jakých poměrů vlastně Augusto I., jak se o něm ironicky mluvilo, vzešel? Víme, že pocházel z úřednické rodiny s francouzsko-baskickými kořeny a byl průměrným žákem katolických škol, který neměl rád umění a intelektuálně založené spolužáky. Chvíli sice uvažoval o kněžském rouchu, od mala však nejvíce inklinoval k armádě. V širší rodině se mluvilo o tom, že Augusto by mohl být advokátem, otec zase chtěl mít ze syna lékaře (kdyby k tomu došlo, Augusto preferoval pediatrii). Ovšem rozhodla matka, která syna od dětství viděla v uniformě.

Konzervativní katolík Pinochet se s podporou velkých podnikatelů rozhodl za každou cenu „vyříznout nádor marxismu z těla chilského národa“. První týdny a měsíce jeho režimu provázela masová zatýkání, popravy a „zmizení“ nebo „zastřelení na útěku“. Řada skutečných či údajných nepřátel junty byla zatčena a odvlečena na nechvalně známý Národní stadion v Santiagu – nejdůležitější fotbalový stadion v hlavním městě, který se po převratu proměnil v obrovskou mučírnu. Armáda sem svážela vězně a došlo zde k mnoha zvěrstvům. Mezi zavražděnými byl mimo jiné i levicový písničkář Víctor Jara, kterému vojáci nejprve pažbami pušek polámali zápěstí a pak na něj pokřikovali „zpívej, komunisto, zpívej“.

Krvavá diktatura

Vojenské soudní tribunály, které soudily retroaktivně za zločiny spáchané před 11. zářím 1973, vedly politické procesy připomínající komunistické monstrprocesy s mučením, nazpaměť naučenými přiznáními fantastických zločinů proti národu a bezmocnými advokáty. Později vyšlo najevo, že Pinochetovy vězně přiměla k doznání směs fyzické a psychické brutality, k níž patřilo trhání nehtů, zavádění elektrického proudu do varlat či vagíny, opakované znásilňování, přikovávání vyslýchaných vestoje až na tři dny a vyhrožování, že budou ztýrány také manželky a děti zatčených. Aby vláda udržovala strach a pasivitu ve společnosti, vypustila v létě 1974 dezinformaci, že „extremisté se ve spolupráci s podsvětím připravují na vyvolání všeobecného chaosu“. V Santiagu pak bylo během jediného dne zatčeno na 10 000 lidí.

Po pádu režimu ustavená Národní komise pro pravdu a smíření spočítala, že Pinochetova diktatura provedla více než 2 000 politických vražd, takže byla krvavější než například ta československá po roce 1948. K tomu je nutné připočítat ještě přes 2 000 „zmizelých“ osob a přibližně 200 000 Chilanů, kteří emigrovali. Mezi exulanty byla i celá Allendeho rodina, z níž ztrátou postavení traumatizovaná dcera Beatriz spáchala v kubánském exilu sebevraždu, kdežto manželka Hortensie Bussi se na sklonku Pinochetovy diktatury do země vrátila.

Symbolem represí se stala Národní informační správa (DINA), což byla koordinační centrála tajných služeb podřízená a odpovědná pouze Pinochetovi. V santiagském Tejas Verdes zřídila největší mučírnu na západní polokouli. Později Pinochet ustavil další tajnou službu, Národní informační centrum (CINA), které proměnil v pretoriánskou gardu svého režimu. 

Tajná policie pronásledovala sympatizanty a členy Lidové fronty a podporovatele Allendeho. Její dlouhé ruce dosáhly i do zahraničí, jak dokládá smrt generála Carlose Pratse, jehož v roce 1977 v argentinském exilu zabila bomba nastražená v zaparkovaném autě před jeho domem. Stejný osud stihl o rok dříve bývalého ministra Orlanda Leteliera ve Washingtonu. Tato zvůle přinesla ochlazení vztahů mezi Spojenými státy a chilskou diktaturou, která se stejně jako ty komunistické musela na mezinárodním poli potýkat s helsinským procesem za dodržování lidských práv, který byl zahájen v roce 1975.

Potlačení politiky, kultury i vědy

Po prvních měsících krutostí se junta normalizovala a v něčem se podobala husákovskému režimu v Československu. Pinochet přirozeně nemohl pronásledovat všechny, kdo smýšleli jinak. Zaměřil se na politické vůdce a známé osobnosti, ale obyčejným lidem i tak dokázal život hodně znepříjemnit. Ti, kteří nesympatizovali s režimem, měli výrazně omezené kariérní možnosti. Obecně panoval strach z „všudypřítomné“ tajné policie, její spolupracovníci mohli být na univerzitě i na pracovišti, a otevřeně se dalo hovořit jen doma nebo s ověřenými přáteli. Televizi a rádio zaplavil banální pop, progresivní hudba byla zakázána.

Konzumní způsob života měl nahradit politiku, veřejné debaty a polemiky v tisku. Známější socialisticky smýšlející interpreti byli buď zabiti, anebo skončili v emigraci. Někteří umělci vytvořili undergroundové hnutí, ale to působilo v ilegalitě. Oficiální umění muselo deklarovat loajalitu k novému režimu. Pinochet a jeho lidé byli totiž spojeni s velmi konzervativními proudy v katolické církvi a živou kulturu v podstatě zabili. Zaváděli jakousi „morální revoluci“ a vnucovali lidem novou konzervativní ideologii. Kultura se začala probouzet až v osmdesátých letech.

Pinochet vyhlásil válku také svobodné vědě. Okamžitě po dobytí prezidentského paláce nastalo pouliční pálení „nevhodných knih“. Největší vlna represí zasáhla univerzity, řada profesorů a studentů byla popravena, jiní „zmizeli“. Fakulty byly rušeny – za zvlášť nebezpečné obory byly považovány sociologie, historie a žurnalistika. Novými rektory se stali důstojníci, učit se muselo podle předem schválených osnov a jednou týdně se musel na kampusech veřejně vyjadřovat vděk armádě a policii. Junta také posílila privilegia bělochů. Dala změnit tradiční názvy provincií, zakazovala nosit ponča a používat hudební nástroje původních obyvatel. Lidové svátky a veselice nahradily vojenské přehlídky.

Hospodářská laboratoř

Recept na ekonomické problémy viděla junta ve „volné ruce trhu“. Do země přišla známá parta ekonomů, kteří studovali v USA a jimž se přezdívalo „Chicago Boys“. Využili diktaturu jako svou ekonomickou laboratoř, kde nebylo nutné se obtěžovat veřejným míněním a sociálními dopady jejich šokové terapie. Milton Friedman zásoboval juntu bonmoty typu: „Je lépe zbavit psa ocasu jedním řezem, namísto aby trpěl příliš dlouho.“ A tak byly seškrtány veřejné výdaje o 20 %, propuštěno 100 000 zaměstnanců a proběhla masivní privatizace. Pokud nebylo privatizaci možné provést, jako v případě dolů, zahraniční těžařské společnosti dostaly alespoň desítky milionů dolarů bolestného za znárodnění.

Režim též zavelel k agrární kontrareformě, kdy 30 % půdy bylo vráceno latifundistům a drobní zemědělci měli hned splatit úvěry na techniku, jež dostali od Allendeho vlády. Plateb neschopní rolníci prchali do Argentiny nebo do měst, kde tím jen rozšířili městské slumy. Po otevření celních hranic nebyli domácí producenti schopni konkurovat levnému dovozu. Zmrazení mezd a uvolnění cen snížilo kupní sílu do roku 1981 o 40 %, inflace zůstávala podobně astronomická jako v Allendeho éře a nezaměstnanost dosahovala v roce 1978 téměř 20 %. 

Také vojenská diktatura sáhla k půjčkám a země se vyšvihla mezi nejvyšší dlužníky na světě. Privatizace tvrdě zasáhla rovněž veřejný sektor včetně vysokého školství. Rodiče museli vyvinout velké úsilí, aby se zalíbili vlivným lidem a dostali děti například na katolickou střední školu, a pak i na univerzitu. Vzhledem k vysokému školnému ovšem studující preferovali obory jako je ekonomie, právo, medicína nebo geologie, jinak neměli šanci školné splatit. 

Za řečmi o liberální ekonomice se skrývala oligarchizace. V první řadě se obohacovali Pinochet, jeho rodina a jim věrní. Přebudovali zemi pro sebe tak, aby vydělávali co nejvíce peněz. Po letech drsných hospodářských experimentů se Chile rozdělilo na stát pro bohaté na jedné straně, kteří si žili na úrovni západní Evropy s vynikající soukromou zdravotní péčí a kvalitním vzděláním. Na druhé straně přežívalo v celkem nuzných podmínkách 85 % populace. Možností, jak se vymanit z chudoby a nezaměstnanosti, bylo málo. 

Nevyhnutelná krize

Stávky Pinochetův newspeak nazýval „bojkot výroby“ a stávkující mohli dostat až několikaletý trest, protože civilní soudy ztratily jurisdikci nejen nad politikou, ale i ekonomikou. Nakonec v březnu 1981 začala největší ekonomická krize režimu. Krach firmy Crav odhalil, že dosud vychvalované podniky jsou na tom ve skutečnosti špatně. Před kolapsem je chránily sanace státu, ty ale byly činěny na základě korupce a klientelismu. Pinochet byl tehdy donucen opustit neoliberální dogma a pak nastala jistá hospodářská stabilizace (viz Ekonomický zázrak?).

Jestliže v prvních letech občané kvůli výjimečnému stavu nesměli vycházet po setmění z domovů a báli se, že je za porušení zákazu zastřelí, osmdesátá léta už byla trochu volnější. Zeslábla cenzura, plně kontrolovaná zůstávala jen televize, a od poloviny osmé dekády můžeme mluvit o režimní perestrojce, takže byl ukončen výjimečný stav nebo umožněn návrat některým exulantům. Ostatně v polovině osmdesátých let byla obnovována demokracie v Brazílii, kterou dvacet let také ovládala junta.

Odpor proti režimu dále rostl, opoziční aktivity posilovala dokonce i část katolické církve, jež odmítala porušování lidských práv. Sílící disent vyvolal zuřivou reakci armády, policie a ultranacionalistů, a tak nastalo určité utahování šroubů a někteří zatčení už z věznic nevyšli živí. Maskování vojáci rozháněli všechna shromáždění, například v dubnu 1986, kdy mládežnické organizace politických stran vyzvaly občany, aby se dostavili do centra Santiaga k „veřejnému pozorování Halleyovy komety“.

Nevyrovnané účty

Augusto I., který v září 1986 přežil pokus o atentát, se ovšem stále domníval, že je spasitelem země vybraným Prozřetelností a že ho Chilané milují. Ale nové a nové korupční skandály Pinochetovy rodiny, obrovské sociální rozdíly a geopolitická situace jeho režim výrazně oslabovaly. Podle nové ústavy byl v roce 1988 vypsán plebiscit o důvěře v Nejvyšší hlavu národa, a pokud by voliči Pinocheta dál odmítli snášet, měly se konat řádné prezidentské volby, do nichž nesměl kandidovat.

Možnost svrhnout režim spojil roztříštěnou opozici pod jednoduchým „Ne“ a sloganem „Radost už přichází“. Pinochet si věřil, přesto do kampaně nalil miliony dolarů a termín vybral podle astrologa. Ten však neměl šťastnou ruku a 5. října 1988 záporně hlasovalo přibližně 55 % voličů. Pinochet vypadal dost zaskočeně a zmateně, ale myšlenky na nový puč opustil, když zjistil, že by ho tentokrát podpořilo jen málo generálů a Američané ho před takovým krokem varovali. Nicméně se nevzdával, změnil image, odložil tmavé brýle i metály ověšené uniformy, které vyměnil za košile s veselými kravatami. Nezabralo to a výzkumy veřejného mínění ho odsouvaly z čelných pozic chystaných prezidentských voleb, takže to nakonec vzdal. Roku 1989 odešel z prezidentského úřadu, ale ponechal si velení pozemních sil mimo jiné jako záruku osobní bezpečnosti.

V Chile začal pozvolný přechod k demokracii, kdy moc převzala levicová koalice křesťanských a sociálních demokratů. Roku 1989 křesťanský kandidát Patricio Aylwin vyhrál prezidentské volby, do nichž Pinochet ani nekandidoval. Jakkoliv se Allende v roce 1990 dočkal oficiálního pohřbu, Pinochet měl i dál příznivce kolem sdružení Vlast a svoboda či Aliance pro Chile. Vyrovnávání se s minulostí bylo velmi váhavé a omezené, Pinochet nikdy nebyl souzen. Když v roce 1995 slavil 80. narozeniny, létalo nad Santiagem letadlo s transparentem: „První osmdesátka, blahopřejeme, dědečku.“ K Pinochetově rakvi se roku 2006 přišlo poklonit 60 000 lidí, protestujících byly jen 3 000.  

---

Čtěte také:

Salvador Allende a tisíc dnů, které změnily dějiny Latinské Ameriky

Příběh chilského státního převratu z roku 1973 odhaluje, jak se sociální nerovnosti, boj o měď a půdu i geopolitické zájmy propletly do dramatického pádu demokracie a nástupu diktatury generála...