Den zklamaných: Neúspěšný pokus o odstranění kardinála Richelieua
V jedné z nejdramatičtějších epizod francouzských dějin, uprostřed třicetileté války, se Marie Medicejská pokusila svrhnout prvního ministra Richelieua. Chtěla ukončit boje s habsburskými příbuznými a současně se zbavit svého bývalého chráněnce, který jí mocensky přerostl přes hlavu. Její syn ji však zklamal a ministra neodvolal.
Francouzskému království nemohly ženy, na rozdíl od Anglie či Ruska, nikdy vládnout přímo, přesto jeho dějiny výrazně ovlivnily. Jednu z nejvýraznějších stop zanechala Marie Medicejská, toskánská princezna a vnučka císaře a českého a uherského krále Ferdinanda I. ( 1526–1564). Přestože ji osud od dětství podroboval mnoha těžkým zkouškám – záhy osiřela, přežila silné krvácení z nosu, jemuž její sestra podlehla, několikrát do jejího pokoje uhodil blesk a jednou ji v řece strhl silný proud –, Marie vše překonala.
V roce 1600 se v pětadvaceti letech provdala za Jindřicha IV., o jednadvacet let staršího prvního Bourbona na francouzském trůně. Záhy pochopila, že „manželství nemá se štěstím nic společného“, neboť nepříliš kultivovaný hulvát a křupan Jindřich sice proslul ukončením náboženských válek, ale rovněž strašným zápachem z úst a nenapravitelným sukničkářstvím.
Marie nicméně splnila svou roli a v rychlém sledu porodila šest dětí. Jako pobožnůstkářská katolička těžce snášela manželovy nevěry, proto se pozvolna stupňovala její svárlivost a mrzutost. Vůči svým potomkům, kteří v ní žádnou něhu nevyvolávali, se chovala chladně. V roce 1610 její trápení ukončil atentátník, který Jindřicha IV. probodl. Z odstrkované a bezvýznamné královy manželky se Marie stala regentkou za prvorozeného nedospělého syna Ludvíka XIII.
Panovačný italský trojlístek
Marie velmi toužila po moci, ale podle historika Georgese Bordonoveho neměla vlastnosti dobré vladařky: „(…) byla mrzutá, výstřední, chladná a tvrdá, pověrčivá jako pravá Italka, neschopná vidět věci vcelku a ještě neschopnější dělat něco pravidelně, měnila názory podle nálady (…) ale ve svých rozhodnutích byla zatvrzelá až k hlouposti.“ Kromě toho se vlády chopila ve složité době, kdy Francií zmítalo napětí mezi katolíky a protestanty zvanými hugenoti, hrozila povstání nejvyšší aristokracie proti ústřední vládě a nepřátelé na hranicích zbrojili o sto šest. Ignorovala předchozí manželovu politiku, takže se vysokou šlechtu snažila pacifikovat tím, že ji zahrnula zlatem, a s nejnebezpečnějším nepřítelem Španělskem sjednala spojenectví. Dokonce domluvila sňatky svého syna a dcery se španělskými příbuznými.
Francouzi těžce nesli, že nejvyšší moc přešla na neoblíbenou „tlustou Florenťanku“, ovládanou její neurozenou soukojenkou a nejbližší přítelkyní Leonorou Doriovou Galigaiovou. Ta královně doslova diktovala svou vůli, a to dle vlastních slov „vlivem, který uplatňuje silná duše na hňupa“. Ji samotnou nicméně ovládala vášeň ke krasavci a prostopášníkovi Concino Concinimu. Tento proradný, ctižádostivý a ješitný hejsek s bystrým duchem z méně významné toskánské šlechty se pro kariéru „obětoval“, když pojal ošklivou, lstivou a hysterickou královninu důvěrnici trpící epilepsií za choť. Díky ní to nicméně dotáhl na markýze, maršála, několikanásobného guvernéra a člena královské rady.
Manželé se dychtivě chopili příležitosti, aby se obohatili, a doslova hrabali peníze ze všech stran. Jejich řádění neustalo ani po formálním ukončení regentství, když byl Ludvík XIII. v roce 1614 prohlášen plnoletým. Otěže moci nadále svírala panovačná královna-matka, již manželé Conciniovi ovládali. Všichni tři se chovali k mladičkému monarchovi s despektem. Matka o něm prohlašovala, že má „příliš slabého ducha, nedostatečný úsudek, jeho zdraví není dost pevné, aby na sebe mohl vzít vládní starosti“. Když se dostavil do královské rady, klíčového vládního grémia, nařídila mu přede všemi členy, aby se šel raději proběhnout.
Nelze se proto divit, že se Ludvík XIII. svěřil svému oblíbenci vévodovi de Luynesovi, že by se rád „toho Itala“ zbavil. V létě 1617 mu dvořané vyhověli, nepopulárního a nenáviděného Conciniho zastřelili a jeho ženu nechali popravit za čarodějnictví. Patnáctiletý král dospěl a ukončil matčinu sedmiletou ubohou vládu vykázáním od pařížského dvora na zámek Blois.
Horlivý biskup
Jeden z francouzských šlechticů, kteří za svůj vzestup vděčili regentce Marii, byl Armand-Jean du Plessis de Richelieu. Z dnešního pohledu působí symbolicky, že se jeho křtu v roce 1585 zúčastnila Kateřina Medicejská, ona pověstná matka posledních tří králů z rodu Valois a osnovatelka Bartolomějské noci. Obě toskánské princezny, které se provdaly za francouzské panovníky, tak osudově zasáhly do života jednoho z nejznámějších Francouzů všech dob.
Richelieuovi se dostalo kvalitního vzdělání, kromě řečtiny a latiny se učil i španělsky a italsky. V jednadvaceti letech se musel vzdát snů o kariéře v armádě a převzít biskupství v Luçonu. V roce 1615 se blýskl na zasedání generálních stavů jako zdatný řečník, přičemž neopomněl pochválit regentku za údajně úžasnou vládu a navrhl udělit jí titul „matka království“. Očividně nadaný, elegantní, štíhlý a bledý prelát s protáhlou tváří, zahnutým velkým nosem, bradkou a knírem Marii Medicejskou zaujal, takže ho povolala ke svému dvoru a stala se jeho strážným andělem. Biskup se chopil této příležitosti a horlivě panovnici sloužil, stejně tak i manželům Conciniovým. Roku 1616 byl sice jmenován členem královské rady, jenže po necelém roce byl z Olympu svržen spolu s Marií Medicejskou, kterou musel doprovázet do vyhnanství.
Ludvík XIII. si nemohl dovolit zůstat s bývalou regentkou dlouhodobě ve sporu, neboť byla nadále vlivnou politickou figurou a mohla se postavit do čela opozice. Navíc po celý život trpěl kvůli její neopětované lásce, ctil ji a upřímně si s ní přál harmonické soužití. Richelieu vyjednal jejich smír. Král v zájmu zachování klidu v rodině a pro demonstrování skutečného a trvalého smíření plnil mnohá matčina přání.
Například v roce 1622 vymohl pro jejího vrchního intendanta, kancléře a prvního rádce Richelieua jmenování kardinálem. Ludvík XIII. oceňoval, že kardinál radí jeho matce k poddajnosti. Proto do vlády nejdříve povolal Marii a v dubnu 1624 i jejího hlavního rádce. Během necelých čtyř měsíců prokázal Richelieu tak velké nadání, pracovitost i loajalitu, že povýšil na prvního ministra. Jeden z vévodů uznale prohlásil, že na nejvyšším místě státní správy králi konečně slouží „svědomitý, čestný, poctivý, duchaplný a soudný“ muž.
První ministr Francie
Richelieu si vytyčil tři hlavní cíle: odstranit ze státní správy odbojné prince a vysokou šlechtu, podřídit je stejně jako příliš nezávislé hugenoty královské moci a porazit Habsburky, kteří se vměšovali do francouzské politiky a jejichž území svírala Francii v tíživém objetí. Kardinál byl rozený státník i mistr mocenských pletich a tajných aktivit, vybudoval skvěle fungující vlastní klientelu u dvora a ve státní správě i špionážní síť. Kromě toho ovlivňoval veřejné mínění prostřednictvím novin, letáků a dalších aktivit. Taktéž hodlal ovládnout moře a proměnit Francii v rovnocenného soupeře Nizozemí a Anglie, tehdejších titánů zámořského obchodu.
Ludvík XIII. zjistil, že jeho o 16 let starší hlavní spolupracovník je vynikající administrátor a stratég, který se plně věnuje své funkci a vždy mu projevuje nejhlubší úctu. Prelát prohlásil, že „s králi je třeba hovořit hedvábnými slovy“, a neustále mluvil o „králově zájmu“. Současně byl navýsost diskrétní a nikdy nezpochybnil zdání, že panovník má vše pod kontrolou.
Ludvík nebyl rozeným vůdcem ani energickým či schopným státníkem. Kvůli své ostýchavosti a koktání mluvil na veřejnosti co nejméně. Byl ale noblesní, udatný, vynikající jezdec a sokolník, rád vařil a pracoval rukama. Jeho okolí oceňovalo i panovníkovu jemnost, laskavost a zdvořilost, ale mátla je jeho vážnost, přísnost, melancholie a současně občasná impulzivnost a přetvářka. Možnost reálně řídit státní záležitosti limitovalo též jeho chatrné zdraví: „Měl horečnaté oči, těžkou hlavu, bledou pleť a neustálou žízeň.“ O tom, že mu tehdejší lékaři mohli těžko pomoci, dokládá skutečnost, že za jeden rok protrpěl 47 puštění žilou, 212 projímadel a 215 klystýrů.
Kardinál pokračoval v politice Jindřicha IV. Podařilo se mu omezit moc nejvyšší šlechty, zřídit tajnou policii a podporovat koloniální politiku na Floridě a v Kanadě. V rámci třicetileté války uzavřel spojenectví s protestantskými mocnostmi Anglií, Nizozemím, Švédskem a všemožně podporoval boj německých knížat proti Habsburkům. Uvědomoval si, že „pokud bude (protestantská) strana rozdrcena, dopadne hlavní nápor síly rakouského domu na Francii“. Razantně vystoupil proti hugenotům, kteří ze svých pevností a měst vybudovali „stát ve státě“, dokonce osobně dohlížel na obléhání a dobytí vzpurné La Rochelle. Neustále bojoval proti skryté i otevřené opozici, čelil intrikám i vražedným spiknutím. Zůstával ostražitý, neboť hrozby číhaly na všech stranách, včetně nejbližšího králova okolí.
Trnem v oku mocných
V letech 1624–1630 tak vládl Francii triumvirát tvořený Ludvíkem XIII., jeho matkou a kardinálem, avšak vztahy mezi Marií a Richelieuem se postupně zhoršovaly. Ovdovělá královna nelibě nesla, že ji její „výtvor“ začal politicky zastiňovat, neradil se s ní a snažil se stát pro panovníka nepostradatelným. Kardinál oslaboval její vliv na syna a sledoval politické cíle, které se diametrálně lišily od jejích. Jako bigotní katolička a příbuzná Habsburků odmítala zahraničněpolitickou konfrontaci se Španělskem i podunajskou monarchií ve válce o mantovské dědictví a měla blízko k takzvané straně zbožných vedené kardinálem Bérullem a strážcem pečeti Michelem de Marillakem.
Kardinálovi zavilí protivníci nelenili a stupňovali kritiku i žlučovité narážky, čímž lehkověrnou, stárnoucí a stále „málo prozíravou a nepříliš rozvážnou“ královnu-matku utvrzovali v její žárlivosti na muže, kterého „vytáhla z díry“, protežovala ho a on si dovolil „vzlétnout na vlastních křídlech“. Nakonec došla k závěru, že kardinál má všechnu moc a ona je „úplně zbytečná“, a že to tak nenechá.
Napětí v královské rodině a nejvyšších vládních místech kulminovalo v roce 1630. V létě se Ludvík XIII. vydal za svou armádou do Itálie, ale cestou v Lyonu vážně onemocněl. Obě královny využily příležitosti a vymámily z něj slib, že propustí Richelieua. Marillac dokonce prohlašoval, že by kardinála měli popravit, jeden z dvořanů radil „roztříštit mu hlavu ranou z pistole“. Jenže král se uzdravil. Po návratu do metropole Marie počítala s tím, že syn dodrží slovo, a zahrnula prvního ministra výčitkami.
V neděli 10. listopadu zašla ještě dále a oznámila kardinálovi, že mu odebírá všechny tituly a funkce vázané k jejímu dvoru. Ludvík XIII. se jí to pokusil vymluvit, ale Marie před ním strašlivým způsobem ponížila svou dvorní dámu, kardinálovu neteř, zahrnula ji sprostými nadávkami a vyzvala syna, aby zlotřilce propustil. Monarcha ale odmítl, odešel a pravděpodobně o všem informoval Richelieua. Ten se na druhý den odebral do Lucemburského paláce, aby se pokusil Marii udobřit. Jenže všechny dveře byly na královnin příkaz zamčeny, proto mu nezbylo nic jiného než použít soukromou chodbu vedoucí z kaple přímo do její ložnice. Do pokoje vstoupil bez ohlášení právě v okamžiku, kdy panovník hovořil soukromě se svou matkou. Kardinálův příchod zapůsobil jako bomba. Takové porušení etikety si nikdy nikdo nedovolil.
Výstup nedůstojný královny
První ministr se ihned začal omlouvat a prohlašoval, že se domníval, že hovoří o něm a že chtěl pokorně požádat o dovolení ospravedlnit své činy. Marie přešla k přímé konfrontaci a nenávistně na něj vychrlila záplavu obvinění a urážek. Mimo jiné mu vytkla, že zneužívá panovníka pro své záměry, chce ho vehnat do neštěstí a uloupit mu korunu, že je bez kousku cti v těle a udržuje milenecký poměr se svou neteří. Křičela: „Vyženu vás! Běžte! Zakazuji vám se přede mnou ještě někdy ukázat!“
Kardinál nevěřícně vyslechl prudkou a absurdní obžalobu, načež mu selhaly nervy, padl na kolena a rozplakal se. Když královně došel dech, Richelieu požádal o prominutí a ubezpečil ji o své vděčnosti. Ona se k němu otočila zády a svému synovi, který se odmítl prvního ministra vzdát, vmetla do tváře: „Dáváte přednost sluhovi před matkou? Nebudu se moci zúčastňovat schůzí vaší rady ani chodit na místa, kde by byl pán de Richelieu! Nutně nás tedy musíte oddělit jednoho od druhého!“ Král ukončil navýsost trapnou scénu, nařídil kardinálovi, aby odešel, a pak odjel do Versailles.
V Paříži převládlo přesvědčení, že královna-matka zvítězila, převezme otěže vlády a prvním ministrem se stane Marillac. Kardinál se již připravoval na vyhnanství, když k němu dorazil králův posel, že je očekáván ve Versailles. Panovník ho po příjezdu ihned přijal se slovy: „Pane kardinále, mám ve vás vynikajícího služebníka, schopného a věrného, takže považuji za svou povinnost vás ochraňovat.“ A bylo rozhodnuto. Kardinál zůstal a stoupenci Marie Medicejské prohráli. Událost byla později nazvána „dnem zklamaných“, což mělo odkazovat na neúspěšné protivníky kardinála Richelieua.
Sfinga v rudém hávu
Pokus zbavit se prvního ministra uprostřed třicetileté války a ukončit protihabsburskou politiku mohl být chápán jako velezrada. Pokud by královna-matka dosáhla Richelieuova odvolání, nepochybně by se dějiny Francie a jejích sousedů vyvíjely jinak. Král tentokrát odhodil zábrany, odmítl se s matkou setkat a nechal její důvěrníky včetně Marillaka a jeho bratra velícího armádě na italském bojišti zatknout a některé i popravit. Kardinálova pozice se upevnila, přestal být „sluhou dvou pánů“ a byl povýšen na vévodu. O jeho úspěchu svědčí i fakt, že zanechal majetek v hodnotě 20 milionů livrů (roční příjem královniny pradleny činil 24 livrů). Až do své smrti svíral jako „sfinga v rudém hávu“ kormidlo vlády, ale každý den si jistě vzpomněl na osudy Conciniho, Marillaka a své dobrotitelky.
Marie Medicejská prohrála, nebyla ovšem volána k odpovědnosti, pouze se oficiálně vyhlásilo, že podlehla radám špatných rádců. Nadále se vzpěčovala podřídit se synově autoritě, intrikovala, a nakonec odešla do exilu. Zemřela na gangrénu v Kolíně nad Rýnem, opuštěná a bez peněz, v roce 1642 – pět měsíců před Richelieuem a necelý rok před svým synem Ludvíkem XIII. Po jejich odchodu vstoupila na scénu Anna Rakouská jako regentka za vymodleného syna Ludvíka XIV., narozeného v roce 1638. Po jejím boku zazářil na postu prvního ministra jeden z Richelieuových nejbližších spolupracovníků Mazarin, další Ital a další kardinál. Díky politice obou kardinálů byla Francie přichystána stát se nejmocnější evropskou monarchií.
