Požehnání v urozených rodinách: Jak prožívaly dámy těhotenství a porod?

26.06.2019 - Josef Veselý

Každodennost šlechty s sebou přinášela četné radosti i starosti spojené hlavně s rodinou. Jak se šlechtičny připravovaly na příchod potomka?

<p>Nechodilo se rodit do porodnic či jiných podobných zařízení, děti přicházely na svět doma v rodinném prostředí.</p>

Nechodilo se rodit do porodnic či jiných podobných zařízení, děti přicházely na svět doma v rodinném prostředí.


Reklama

Děti byly a jsou považovány za pokračovatele rodu, především ve šlechtických kruzích. S neplodností měli tehdy problémy především šlechtičtí manželé. Některé rody dokonce kvůli ní vyhynuly, například Rožmberkové. Platilo to o předposledním a posledním pánu z Růže, Vilémovi a Petru Vokovi. Příčinou byla zřejmě mužská neplodnost, protože když se paní Polyxena, tedy vdova po Vilémovi z Rožmberka, znovu provdala za nejvyššího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, otěhotněla. Trvalo to sice šest let, ale povedlo se. Matce bylo už dvaačtyřicet, otec byl o rok mladší. 

Vzpomínky z dopisů

Pocity některých šlechtičen během jejich těhotenství dnes známe díky dochované korespondenci, což je dobře popsáno v knize Věk urozených, společném díle několika našich předních historiků: „Ženy byly ve svých dopisech většinou mnohem intimnější než muži. Velmi pestrým souborem korespondence v tematice rodinného života jsou dopisy příslušnic rodu pánů z Hradce. Jindřichohradecké ženy nazývaly počátek těhotenství ‚nadějí‘ – to ukazuje, jak toužebně se na dítě těšily. S napětím každý čtvrtý týden očekávaly pravidelnou menstruaci, jejíž přerušení bylo obecně považováno za nezvratný počátek gravidity.“

Anna Hradecká z Rožmberka například napsala o toužebném očekávání potomka: „A tak mi pan purkrabě pravil, že jest vždy ještě v naději. A ten že jest jeho velký nepřítel, kdo by řekl, že toho není. A tak já již porozumívám, že té naděje vždy budou každé čtyři neděle.“

Další příznaky, podle kterých lékaři soudili, že žena počala, byly vedle bolestí hlavy i těkavé oči, bolavá a tvrdnoucí prsa a střídání nálad. Paní Anna Hradecká z rodu Rožmberků svůj jiný stav  popsala následovně: „Z toho daru Pána Boha se všichni dobře máme a zdrávi jsme. I já se svým břichem zdráva a čerstva jsem, i to děťátko ve mně.“ Když za dva roky Anna znovu otěhotněla, psala bez rozpaků o svém břichu, že „již co těsto kyne“.

Pod ochranou Krista

Ani po porodu ve stanoveném termínu ovšem nebylo vyhráno. Příliš často zavládlo ve šlechtických sídlech namísto radostného křiku novorozence smutné ticho, které doprovázelo smrt rodičky nebo dítěte, popřípadě obou. „Narodil se mně vnuk, a má radost je o to větší, že jsme prožili velkou a nikoli bezdůvodnou starost, abychom neztratili matku a dítě zároveň – tak zle to s nimi vypadalo,“ to jsou slova z dopisu novopečeného dědečka Karla staršího ze Žerotína.

„První velkou událostí novorozence byly křtiny. Ve šlechtickém prostředí se odehrávaly v rozmezí tří dnů až tří týdnů po porodu. Dle tradice kněz ponořil děťátko do nádoby se svěcenou vodou a tradiční formulí ho očistil od prvotního hříchu zplození, přiřkl mu jméno a uvedl ho do křesťanského světa. Od 10. století stačilo pouze pokropit hlavu novorozence,“ píše se ve Věku urozených.

S křtinami má hodně společného i vysoké procento dětské úmrtnosti. Křtiny a s nimi spojené slavnosti byly třeba urychlit tak, aby dítě nezemřelo nepokřtěné, což se považovalo za největší možné neštěstí. Úmrtí pokřtěného novorozence už nebylo vnímáno s takovou bolestí a zármutkem. Takové dítě mohlo odejít rovnou do nebeského království, bylo ušetřeno světských starostí a zajištěna mu věčná blaženost, zatímco dítě bez křtu směřovalo podle učení svatého Augustina přímo do pekla.   

Zajímavější jsou pro nás ovšem potřeby živého dítěte, například kolíbka. Byla dřevěná a dědičná. Všichni novorozenci v ní byli bez výjimky zabaleni do plen, které měly být podle dobových zvyklostí co možná nejvíc utaženy, aby došlo k požadovanému narovnání a vytvarování končetin. Důležitou roli hrál i předchůdce dnešního dudlíku – cumlík. Byl hadrový, namáčel se do medu, lektvaru nebo odvaru různého druhu. Nechtělo-li dítě spát, tak i do odvaru z makovic.

Ocenění kojných

Ale nejlépe se dítěti usíná po dobrém jídle. To neobstarávala v urozených rodinách maminka, ale kojná. Profese dnes již prakticky neznámá, tehdy však hojná a žádaná. Už tenkrát lidé cosi tušili o antikoncepčních účincích laktace. Kojení vlastního dítěte by ohrožovalo přirozenou snahu manželského páru přivést na svět dalšího potomka.

TIP: Renesanční rodičovství: Jak vypadala výchova mladých dam a pánů?

Na kojnou se ovšem kladly mimořádné nároky. „Správná kojná má mít spaní v nenávisti, aby mohla dítě kdykoli nakrmit. Musí bedlivý pozor dávati, když dítě zvedá a pokládá, aby je kvůli své neopatrnosti neuhodila. Snědé barvy by býti měla, veliké a široké žíly, široké prsy a veliké a ne masité ani měkké ani slabé by je mít neměla, než plné žil aby byly.“ Citovaný lékař Jan Kopp měl za to, že kojit by se mělo čtyřikrát denně.   

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Zprvu jednotné husitské hnutí se rozdělilo na několik názorově odlišných frakcí

Historie

Pilot lunárního modulu Buzz Aldrin se stal druhým člověkem, který kdy vstoupil na povrch Měsíce. Tím prvním byl jeho kolega Neil Armstrong.

Vesmír

Madagaskar patří mezi hlavní místa zvýšeného výskytu chráněných savců a zde žijící lemur vari je jedním k nejohroženějším druhům

Příroda

Něco jako místo s nulovou gravitací ve vesmíru neexistuje

Vesmír

V Benátkách trvale žije asi jen 261 tisíc lidí, ale ročně je navštíví přes 27 milionů turistů.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907