Výtržnice Moll Cutpurse: Legenda, která se vysmívala zákonům i konvencím
Seznamte se s Mary Frithovou neboli Molly Cutpurse! Tahle výtržnice, zlodějka, překupnice, podvodnice i schopná podnikatelka společnost fascinovala i tím, že nosila mužské šaty (což bylo v té době nezákonné), kouřila dýmku, sprostě klela a chovala se jako muž!
Anglii v té době vládl synovec zesnulé Alžběty I. – král Jakub I. Stuart a Londýn přelomu století 16. a 17. byl nezřídka osídlený skutečně nebezpečnými typy, které si v ničem nezadaly s lotry, jaké ve svých divadelních hrách barvitě vykresloval William Shakespeare a jeho kolegové. Obyvatelé podsvětí se nejčastěji poflakovali kolem katedrály sv. Pavla, kde se snadno dali okrádat naivní venkované.
Čtvrť kolem chrámu se nazývala St. Paul´s Churchyard a šlo o tehdejší centrum společenského života a obchodu se vším možným včetně knih. Právě proto se tady setkávaly prakticky všechny společenské vrstvy. St. Paul´s Churchyard navštěvovali jak učenci a duchovní, stejně jako potulní herci, žebráci i bezskrupolózní zloději. Mezi jejich nejčastější kousky patřily krádeže peněženek, triky s rozměňováním peněz nebo podvádění při sázkách a dalších hazardních hrách. V místním žargonu se těmto podvodům a krádežím za bílého dne říkalo „chytání koní“. Nešlo však vždy jen o nevinné okrádačky. Někteří bandité neváhali použít násilí a vždy měli po ruce dřevěnou palici, ostrý nůž nebo špičatý meč…
Potížistka
Právě v takové bandě podvodníků, zlodějů a vrahů měla své stálé místo i jedna z nejzajímavějších postav Londýna. Mary Frithovou znala londýnská společnost i jako Moll Frithovou nebo ještě lépe Moll Cutpruse, tedy něco jako „Moll, která odřezává měšce“. Nezřídka si říkala také Tom Faconer. Rozhodně nebyla pouhou kapsářkou a překupnicí kradeného zboží. Moll Frithová byla totiž vedle zlodějky také mazanou podvodnicí, podnikatelkou, a svého druhu celebritou stuartovského Londýna. Dnes je těžké určit, jak a co skutečně prožila, a co jsou jenom barvité legendy, které se s léty na její jméno nabalily. Proto je v dnešní Británii vnímána spíš jako mýtická figura....
Víme nebo spíš předpokládáme, že se narodila roku 1585 v ulici Aldersgate v londýnské čtvrti Barbican do rodiny ševce. Podle jiných pověstí byl její otec koželuh – zkrátka drobný řemeslník, ne úplně bohatý, ale rozhodně ne chuďas a už vůbec žebrák přežívající v podstvětí! Ač Mary vyrůstala v celkem spořádaném prostředí a snad se jí dostalo i nějakého vzdělání, ona sama byla opravdu divoké a nespoutané dítě, které se často dostávalo do potíží. Už v nejútlejším věku mimo jiné odmítala dívčí oblečení a prala se s kluky. Její „dětské“ trable vyvrcholily v Maryiných šestnácti letech, kdy ukradla dva šilinky – a kvůli této krádeži se dostala před soud!
Bratr jejího otce byl celkem vysoce postavený občan, kterému se potencionální kriminálnice v rodině rozhodně nehodila. I proto se pokusil duši své nezvedené neteře „zachránit“. Strýc své vzpurné příbuzné slíbil, že ji vezme do doků podívat se na zápasnické utkání, což ji velmi lákalo. Zamlčel ovšem, že předem koupil lístek na loď do Nové Anglie. V přístavu Mary lstí vylákal na palubu a počkal, až odpluje. Chtěl, aby za oceánem začala nový slušný život. Bez potíží, s čistým štítem…
Jenže Mary po žádné převýchově ani v nejmenším netoužila. Chtěla žít v Londýně a po svém, nejlépe „jako chlap“. Hned po vyplutí prostě a jednoduše skočila přes palubu lodi a doplavala zpátky k domovským břehům milovaného Londýna. Strýčkovi se pro jistotu po zbytek života vyhýbala.
Podsvětí u chrámu
Usadila se u katedrály sv. Pavla, kde se spřátelila s podsvětím a vycvičila v umění krádeže peněženek. S pomocí komplice, který odvedl pozornost oběti, je umně odřezávala z opasků. V té době si splnila svůj celoživotní sen a začala po Londýně chodit v mužských šatech! K chlapskému oděvu se hodila dýmka, kterou Moll začala kouřit. Klela navíc jako opravdový chlap. Byla zřejmě první kuřačkou v Anglii.
Společnost ji poprvé opravdu zaznamenala v roce 1600, kdy byla za své krádeže obviněna. Onoho 26. srpna 1600, kdy došlo k soudu, se takříkajíc zrodila notorická zlodějka a vyvrhelka společnosti Moll Cutpurse. Jenže ještě zajímavější bylo, že prakticky pokaždé, když na její rameno dopadla ruka zákona, nešlo ani tak o všechny ty nesporné zločiny, kterými se živila.
Ve stuartovské Anglii znamenalo největší prohřešek to, že po celý život nosila mužské šaty, kalhoty, čapky ozdobené peřím, k boku připínala mečík či dýku, bezostyšně popíjela pivo po hospodách, kam měli přístup prakticky jen muži, nadávala a především kouřila dlouhou dýmku! Pro autority měla nálepku devianta, blázna, vyvrhele. Prosté Angličany fascinovala. Narušovala tradiční pohled na ženu. Chovala se jako muž nejen navenek, ale zároveň se sama živila, vydělávala si a tím ohrožovala mužskou nadřazenou roli.
První anglická herečka
Zakrátko překročila další pomyslnou hranici: navzdory zákonům i obecným zvyklostem se objevila na jevišti! V divadle Fortune nejprve zahrála na loutnu a zazpívala několik písní s dvojsmyslnými texty. Pak divoce zatančila a povyprávěla několik peprných historek. Stala se tak v podstatě úplně první anglickou herečkou.
Pravidelně vystupovala v tavernách a v roce 1611 napsali slavní dramatici Thomas Dekker a Thomas Middleton divadelní hru inspirovanou životem této specifické londýnské celebrity. Pro svou The Roaring Girl (čili Křičící nebo Hlasitou holku) se pro ještě větší ohlas odhodlali k netradičnímu kroku: požádali Moll Cutpurse, aby si zahrála sama sebe!
Byla to nezapomenutelná událost. Hlediště o kapacitě dvou tisíc návštěvníků bylo zaplněno do posledního místa a bez dechu sledovalo Moll na jevišti. Do té doby hráli ženské postavy vždy mužští herci. Britské ženy měly vstup na jeviště přísně zakázaný! I když Molly sklidila velké ovace, autority měly na její umění úplně opačný názor...
Za své „nestoudné“ vystoupení ji krutě potrestali: zavřeli ji do ústavu v Bridewellu. Šlo o svého druhu vězení nebo i polepšovnu či ústav, pro ty, kteří se vymykali dobovým konvencím. Právě tady mělo být vyléčeno Mollyno „šílenství“. Léčba však byla krutá – šlo především o bití či bičování. Po třech měsících zakončili kůru tím, že Moll musela stát po dobu ranní nedělní mše v bílé říze na pranýři u svatopavelské katedrály. Přistoupila k tomu, to se ví, po svém…
Nezřízeně se opila a v důsledku toho plakala tak žalostně, že ji její soudci raději předčasně propustili, aby nastal klid. „Jako by takového černého psa, jako jsem já, mohl zahanbit takový trest!“ smála se celé záležitosti Moll, když se konečně dostala na svobodu. „Klidně bych s tím za půl pence objížděla i další anglická města. A jak hrdá bych na to byla! Jako každý jiný čestný občan, který přijel na návštěvu k přátelům ve voze s olivrejovaným služebnictvem!“
Podnikatelka
S postupem let se jí však na ulici přestávalo líbit. A taky se během své „kariéry“ vypracovala v opravdu velké zvíře londýnského podsvětí. Měšci to jenom začalo. Moll se brzy stala takzvanou „fence“. Tedy překupnicí kradeného zboží, která fungovala jako prostředník mezi okradenou obětí a zlodějem. Vyjednávala výkupné za vrácení ukradeného zboží. A sama si účtovala provizi. Některé zdroje také spekulují, že Moll po určitou dobu působila i jako kuplířka. Ovšem velmi úspěšná. Vypěstovala si bohatou síť známých a přátel na obou stranách zákona, a tím pádem mohla být ve svém „řemesle“ poměrně inovativní. Vynalezla totiž do té doby neznámé – a velice výnosné – odvětví. Nedisponovala jen dívkami, které byly svolné se věnovat mužům, ale především sháněla mladé milence vdaným ženám! A nejen to. Snad měla domlouvat i manželství.
Pestrá společnost, ze které se rekrutovali její zákaznici i „kolegové“ se ráda scházela v Marryině domě. Snad šlo dokonce o něco jako restauraci či klub. A ač se Moll Cutpurse často a ráda prezentovala jako muž, její vyhlášený domov byl až překvapivě žensky útulný. V tom zřejmě svoji roli sehrály tři služebné, které Moll zaměstnávala.
Zajímavý byl také její vztah k domácím mazlíčkům: chovala papoušky a úplně nekriticky milovala především své pejsky. Byli to obrovští mastifové, kteří dokonce měli vlastní postele – i s ložním prádlem a povlečením. Žrádlo pro psy Moll připravovala zásadně sama. O tom alespoň vyprávějí pamflety, písně a karikatury, které o ní hojně rozšiřoval dobový bulvár.
Na konci cesty
V závěru života se Moll Cutpruse postupně stahovala ze společnosti. V Británii probíhala občanská válka a vládl přísně puritánský režim Olivera Cromwella. Ten s výstředníky nakládal opravdu nemilosrdně. Ženy držel ještě víc zkrátka, než dřív. Pokud by Moll vyšla v mužských šatech a zazpívala veřejně některou ze svých přisprostlých písniček, zřejmě by se vystavila ohromnému nebezpečí a skončila třeba i na popravišti. Pro hlučné dívky nebylo v Anglii místo. Jen pro počestné vdovy.
Molly navíc už patřila k nejmladším. Podle svých přátel trpěla fyzickými problémy, které občas přebíjely děsivé psychické záchvaty. Někdy to prý vypadalo, jako by ji posedl sám ďábel! Zemřela v roce 1659 ve věku asi 75 let, což na tehdejší dobu a zejména pro členku podsvětí představovalo úctyhodný věk. A úctu Londýňané skutečně Mary Frithové prokázali. Její pohřeb, který se konal 26. července 1659 ve farnosti St. Bride´s Church na londýnské Fleet Street, prý vypadal velkolepě a přišly na něj davy truchlících hostů.
Moll by to jistě potěšilo. Vždyť celý svůj život milovala pozornost, kterou vzbuzovala. Zbožňovala scény a skandály, které ji stavěly do středu dění. Ráda ostatní znervózňovala a provokovala. Tím, že se oblékala jako muž. Tím, že navzdory dobrému mravu kouřila a sprostě nadávala. Tím, že úplně odvrhla svoji ženskou roli a v Londýně své doby reprezentovala úplnou a absolutní svobodu. Možná sobeckou, možná krutou, ale svobodu…
