Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

V roce 1918 končí první světová válka. Národy Evropy jásají v očekávání lepších zítřků. Ne dlouho. Namísto očekávaného blahobytu přicházejí léta plná těžkostí, rozporů, nejistot, krizí. Hospodářské a sociální problémy se prohlubují.

„Ztracená generace“ mladých lidí, demoralizovaná válečnými léty, však baží po příjemných prožitcích. Únava a šok z válečného běsnění vyvolávají „hlad po radosti“. Objevují se nové módní vlny v odívání, hudbě, kultuře, vycházející z této potřeby. Symbolem modernosti se stává cigareta a rovněž zneužívání drog.

Nekonvenční poválečná léta

Módními trendy je zasažena i mladá Československá republika. Znalec pražského podsvětí Karel Ladislav Kukla o tom píše: „Není tomu tak dlouho, co svět vdechoval výpary lidské krve bojišť, a dnešní poválečná doba, nabitá třídními boji, hesly a ziskulačností, není bohata na útlocitné lidi. Jaký tedy div, že dnes, kdy lidstvo zbavené jemnocitu hází přes palubu otázky platonismu a altruismu, že dnes ty ubohé, životem zničené postavy v tomto velikém životním shonu za materialismem jsou strženy do duševní bídy a že v zoufalství utíkají se k umělým útěchám a věcem, jež člověka alespoň na čas zbaví soudnosti a střízlivého rozumu. Morfium, kokain, opium, alkohol! Toť oni tišitelé duševní bídy!“

V Československu se po válce znovu objevilo kouření opia a zneužívání morfinu, známé již z dob rakousko-uherské monarchie. Dvě tajné kuřárny opia byly odhaleny například ve Vodičkově ulici a ve filmovém ateliéru na Karlově náměstí v Praze. Policejní razie přistihla při této činnosti mladíky z nejznámějších pražských rodin, ale i starší pražské občany.

Zaznamenány byly i případy zneužívání morfinu v kombinaci s heroinem nebo s kokainem. Tento fenomén se však příliš nerozšířil a neměl výraznější sociální dopad. Vyskytli se i jedinci „tišící bídu“ kodeinem, novokainem či hydrokodonem a ojedinělí náruživci se věnovali čichání těkavých látek, jmenovitě éteru. V roce 1921 propukla takřka epidemie pití éteru na východním Slovensku při polské hranici.

Omezeně docházelo i ke zneužívání konopných preparátů. Látkou, která protrhla ospalou síť drogové sterility a podnítila rychlý nárůst počtu toxikomanů i vznik nových forem abúzu (zneužívání) v Československu po 1. světové válce ovšem nebyla ani jedna z těchto drog. Stejně jako v jiných zemích Evropy se jí stal kokain.

„Kokainu vem sběračku“

Na rozdíl od opiátů neměl v českých zemích ani minimální tradici. S výjimkou omezeného lékařského využití a několika málo experimentátorů u nás nebyl až do konce války rozšířen. V meziválečném období však v českém prostředí již jednoznačně dominoval. Kokain má euforizující účinky, které vyvolávají pozitivní změny nálad, zvyšování duševní aktivity a překonávání pocitu únavy. Neotupuje, probouzí radost, a může být užíván v kolektivu. To dobovým požadavkům vyhovovalo.

Pochybnou popularitu kokainu dělaly u nás i kabarety a noční podniky. Populární byl například kuplet Kokain: „Kdo má ženu starou bábu a chce z ní mít mladou žábu, kokainu vem sběračku a máš z báby fešačku. – Když je někde pivo brynda, tak se z kapsy kokain vyndá, šňupne se a máme hned pivo jako malvaz – med (…)“

Kokain se stal módou mezi milovníky nočního života, číšníky, kabaretními tanečníky, prostitutkami, umělci a herci a rovněž mezi pražskou smetánkou. Psychiatr Otakar Janota roku 1924 zmiňuje případ devatenáctiletého mladíka, který byl přistižen při šňupání kokainu a ocitl se v pražském psychiatrickém ústavu na oddělení profesora Heverocha. Kokain se naučil užívat jako filmový herec.

Janota k tomu poznamenává: „Dovídáme se od něho, jak u členů několika filmových společností v Praze šňupání kokainu i vstřikování morfia netušenou měrou jest rozšířeno. Návyk si prý přivezli z Berlína a Vídně.“

Slavní kokainisté

Mezi kokainisty zaznamenáváme v dobových policejních hlášeních a vzpomínkách pamětníků jména jako Saša Rašilov, Lída Baarová, Ljuba Hermanová či Hugo Haas. Herečka Adina Mandlová vzpomíná: „Haas se s narkomanií nijak netajil, každý o tom věděl, a když dostal občas záchvat beznadějnosti a melancholie, všichni jsme věděli, že nemůže sehnat kokain. Prodej obvykle zprostředkovával vrátný v Hunkově restauraci, kam chodili tancovat teplí; nakonec se však zjistilo, že když nemá dostatek kokainu, škrábe ze stěny omítku a s ní ho míchá; počítal ovšem tu směs stejně draho jako čistou drogu.“

Na zneužívání drog v uměleckém prostředí ve třicátých letech reagoval i populární film Voskovce a Wericha Pudr a benzín. Dva svérázní klauni v něm prožívají životní peripetie na cestě za angažmá v hudebním divadle, v němž je podloudně distribuován kokain – v dobovém slangu označovaný jako „pudr“.

Kokain se záhy začal šířit i do dalších sociálních vrstev – mezi dělníky, studenty, majiteli a zaměstnanci kaváren a restaurací, mediky, lékaři a lékárníky, vrátnými, úředníky, obchodními cestujícími i nezaměstnanými. Psychiatr dr. Jaroslav Stuchlík již na počátku dvacátých let napsal: „Dnes jistě bychom nalezli i v našich vlastech hezký počet lidí, kteří tomuto přímo exoticky vyhlížejícímu onemocnění podlehli. Léčil jsem sám kdysi studenta šesté třídy střední školy na kokainismus! A nebyl jediným z této třídy! Nebo chronické otravy modiskopem pozoroval jsem i mezi prostými lidmi, městskými děvčaty stejně jako starými pány!“

Ve třicátých letech již policie odhadovala počet osob zneužívajících kokain v obvodu Velké Prahy na 10 000 osob. To by znamenalo, že se do kontaktu touto drogou dostával zhruba každý desátý Pražan.

Srdce Evropy překladištěm drog

Zdrojem drog bylo falšování lékařských předpisů, úniky z lékáren (v řadě případů figurovali nepoctiví lékárníci), obchodních firem a rovněž dovozy ze zahraničí. Za vstříknutí morfinové injekce se na toaletách barů platilo 30–40 Kč. Československo se díky své centrální poloze v Evropě a mírným protidrogovým zákonům záhy stalo i mezinárodním překladištěm a odbytištěm drog. Z Orientu sem byly pašovány opiové cigarety, které se ale příliš nerozšířily. Kanabis byl konzumován ve formě marihuanových cigaret pašovaných do Prahy ze středomořského Terstu.

Zdrojem nejužívanějšího kokainu byly, podobně jako v případě morfinu, úniky z lékáren a obchodních firem, především však pašování z Německa. Kokain zde produkovala desítka farmaceutických firem, v čele se společností Merck. Z jejich laboratoří pak kokain, zvaný Koks či Schnee, hojně unikal na německý černý trh a byl vyvážen i do zahraničí. Do Československa droga putovala buď přímo z Německa, nebo často trasami přes Rakousko.

Svoji roli v této souvislosti nepochybně sehrála skutečnost, že Československá republika po válce nebyla postižena tak hlubokou hospodářskou krizí jako Německo či Rakousko. Československá měna byla relativně pevná a veřejnost se chtěla bavit. To zejména do Prahy lákalo kabaretní umělce, barové tanečníky a rovněž drogové překupníky.

K. L. Kukla píše: „Téměř v každé noční místnosti existuje tanečník kokainista, k němuž se druží tak zvané ‚umělkyně‘, importované do barů z Vídně, Berlína a Pešti (...). Stále se přichází na nové adresy, (...) odkud, jak zjištěno, dopravovali podloudně baroví tanečníci i tanečnice již po dlouhou dobu kokain. Prodej jedu děje se rafinovaným způsobem.“

Drogoví překupníci

Prvními policejně registrovanými překupníky kokainu na českém území byli „Bílí Rusové“, emigranti z bolševického Ruska. Historicky zřejmě první šetření nelegální distribuce kokainu proběhlo roku 1923 ve společné noclehárně hotelu Hamburk v pražském Karlíně. Podle policejní zprávy bylo zjištěno, že zde „ruští studenti sami jednak jsou náruživými kokainisty, jednak že tajně kokain cizím osobám prodávají“ a bylo konstatováno, že „prvotřídní kavárny, bary a taneční podniky staly se Eldoradem tohoto zlořádu“.

V polovině dvacátých let již byla síť prodejců a uživatelů drog dobře propojena a kokain byl rychle a bez problémů rozprodáván. Ústředními postavami pouliční distribuční sítě byli překupníci, kteří měli zdroje, z nichž omamné látky získávali – ať už se jednalo o drogy pašované ze zahraničí, či drogy uniklé z domácích zdrojů. Předávali je buď přímo konzumentům, nebo prodejcům nižšího řádu. Sami drogy nezřídka užívali.

Mezi známé překupníky kokainu v Praze patřil například bývalý drogista Zdeněk Beneš, obchodník Josef Volkán z Prahy-Žižkova, 25letý číšník Rudolf Albrecht, František Šimák či 47letý Vilém Jedlička, z Teplic-Šanova, 33letý vrátný Walter Gráf z Prahy-Nuslí, Bedřich Krištůfek z Prahy I či ruský emigrant Hanani Makler, později z Československa vyhoštěný. Jména překupníků se v policejních spisech nezřídka opakují. Když byli při prodeji drog přistiženi, vzhledem k nízkým sazbám podstoupili trest a záhy se k překupnictví kokainu opět vraceli.

V sítích mezinárodního obchodu

Nelegálním obchodem s drogami se zpočátku nezabývaly velké skupiny překupníků. Tehdejší pašeráky a dealery je z velké části možné označit spíše za „malé podnikatele“, často i z nejnižších sociálních vrstev. Od konce dvacátých let však organizovanost i mezinárodní akční rádius skupin působících na našem území rostl. Pašování se soustřeďovalo v severních Čechách (drogy z Německa) a rovněž na severu Moravy a ve Slezsku, kde byly časté podloudnictví na československo- polské hranici. Vedle toho vedly mezinárodní pašerácké sítě z Balkánu do západní Evropy a USA.

Do ČSR pronikaly tyto drogy ilegálními cestami z Bulharska, jež bylo ve třicátých letech střediskem výroby a exportu opiátů do celého světa. V roce 1934 se na našem území začal objevovat i kokain pašovaný ze Švýcarska a Francie.

Československo se pro významné mezinárodní obchodníky s drogami stalo vyhledávaným azylem před stíháním v zahraničí. Důvod byl prostý – zatímco některé státy, například Německo, v drogové legislativě přitvrzovaly, zdejší normy, které obchod s omamnými jedy kvalifikovaly pouze jako přestupek, nedovolovaly vydávání osob, stíhaných pro tyto delikty, do ciziny. 

Mezi překupníky registrovanými ve třicátých letech československými bezpečnostními orgány figurují četná jména, jež se později dostala do kriminalistických učebnic. Jen v roce 1937 zaregistrovala policie v Praze přibližně 15 cizinců spojovaných s mezinárodním obchodem s drogami velkého formátu, další z nich zřejmě pozornosti policie unikli.

Protidrogová opatření

Nárůst zneužívání omamných látek, expanze nezákonného obchodu s nimi i československé závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních dohod vedly na podnět USA roku 1928 k založení „Ústředny pro potírání nedovoleného obchodu s omamnými jedy“ při policejním ředitelství v Praze. Její vznik a fungování jsou spojeny se jménem přednosty IV. bezpečnostního oddělení (kriminálky) a zástupce ČSR v Interpolu, vládního rady Josefa Vaňáska. Za dobu své existence Ústředna zřejmě nikdy neměla více než tři zaměstnance.

Ve zprávách a policejních protokolech figurují obvodní inspektoři Karel Liška a František Bílek a detektiv Vilém Karas. V šetření konkrétních případů pak vypomáhali detektivové z jiných oddělení. 

Efektivitu práce však po léta omezovaly legislativní nedostatky i nedostatečné personální a materiální vybavení. Počty projednávaných případů, uváděné ve výročních zprávách Ústředny, jsou ovšem úctyhodné: zatímco v roce 1929 to bylo pouhých 7 případů, v roce 1931 již 76, o čtyři roky později 154 a v roce 1937 354 případů. 

Dlouho přetrvávaly problémy s nedokonalou protidrogovou legislativou. Protože ale z mezinárodních závazků vyplývala nutnost změny, byl v té věci poslanec dr. Stanislav Hula pověřen funkcí parlamentního zpravodaje. Na radovi Vaňáskovi si vyžádal zprávu o stavu nelegálního obchodu s drogami v Československu. Ta vycházela z evidenčního materiálu Ústředny a kromě přibližného odhadu počtu toxikomanů obsahovala zcela přesná zjištěná a doložitelná čísla. Přestože šlo o značně ožehavá data důvěrné povahy, poslanec Hula informace bez výběru použil ve své interpelaci. Ty potom převzala média a ocitly se i na stránkách britského listu Evening News.

27. ledna 1938 byl přijat „Opiový zákon“, který zastřešil všechna předcházející opatření a aplikoval je na československou drogovou scénu. Československé legislativě tedy trvalo plných dvacet let, než dokázala vytvořit efektivní protidrogovou právní úpravu. Ve stejném roce byly rovněž navýšeny dotace Ústředny. Krátce nato však vypukla druhá světová válka a situace na české drogové scéně, paralyzované nedostatkem dostupných drog i zvýšenou administrativní kontrolou, se radikálně změnila. Fenomén zneužívání drog téměř zanikl. Po válce, kdy se k moci dostali komunisté a země se ve směru na západ uzavřela, měla vznikající drogová scéna značně odlišný charakter.