Hříšní lidé města pražského: Skutečný příběh rady Vacátka a jeho detektivů

10.03.2021 - Blanka Kovaříková

Televizní seriál Hříšní lidé města pražského se inspiroval skutečnými osudy detektivů z takzvané pražské Čtyřky, a reálný základ měly i některé případy, které se staly předlohami k jednotlivým dílům. Smyšlená není dokonce ani Jedová chýše, v níž se scházela galerka

<p>Jaroslav Marvan, Josef Bláha a Josef Vinklář v seriálu České televize <em>Hříšní lidé města pražského</em>.</p>

Jaroslav Marvan, Josef Bláha a Josef Vinklář v seriálu České televize Hříšní lidé města pražského.


Reklama

Čtyřka neboli IV. bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství Praha bylo po vzniku samostatného Československa v roce 1918 pověřeno všeobecnou agendou veřejné bezpečnosti. Již počátkem dvacátých let se skládalo z několika oddělení, z nichž jmenujme alespoň oddělení mravnostní (stíhání obchodu se ženami a dětmi, obchodu s narkotiky, kuplířství, tuláctví, pornografie), oddělení krádeží, oddělení pro stíhání kapesních zlodějů, oddělení pro stíhání padělatelů platidel, šeků a cenných papírů, oddělení zjišťovací, které vedlo úřední sbírku fotografií a daktyloskopickou sbírku pro celé území republiky, trestní rejstřík a další.

Aby se to nepletlo, Čtyřka sídlila v Bartolomějské ulici číslo 4 a v jejím čele stál v podstatě po celé období první republiky Josef Vaňásek. Právě on se stal věrným předobrazem rady Vacátka, jak ho známe z povídek Jiřího Marka a ze seriálu Hříšní lidé města pražského, kde ho geniálně zahrál Jaroslav Marvan.

Na oblast takzvané Velké Prahy bylo vyčleněno 45 detektivů, jejichž pracovní podmínky nebyly zrovna k závidění. U jednoho stolu v kanceláři se tísnili čtyři až šest detektivů, kteří se dělili o jeden telefon. Dobový tisk je nazýval „kavalíry zákona“, neboť jejich platy zdaleka neodpovídaly jejich odpovědnosti a výkonu. Pohybovali se většinou pěšky nebo tramvajemi, o služebních autech se jim mohlo dlouho jen zdát. Technické nedostatky však nahrazovali vynikající znalostí svého rajonu a členů galerky.

Skutečný rada Vacátko

Josef Vaňásek předběhl svou dobu – byl prototypem moderního policisty, který se nebrání žádným vyšetřovacím metodám, vedoucím k odhalení a dopadení zločince. Nebránil se ani alternativním přístupům, jako byla spolupráce s tehdy věhlasnou grafoložkou Dolfinou Poppée. Navíc se angažoval v boji proti drogám, který se u nás po celou dobu první republiky hluboce podceňoval. Prosazoval své názory na mezinárodních policejních kongresech, kde si ho kolegové velmi považovali. Díky němu byl například zaveden mezinárodní systém evidence fluktujících živlů, tedy takzvaných kriminálních světoběžníků.

Josef Vaňásek se narodil 1. listopadu 1877 v Praze. Jeho otec pracoval jako konduktér tramvají a zemřel v pouhých 59 letech. Nedočkal se již okamžiku, kdy jeho syn nastoupil službu u policie, a už vůbec ne vnoučat (pan rada měl syna a dceru) – zemřel v lednu 1904 a jeho žena Anna ho přežila o 18 let. Josef Vaňásek vystudoval státní gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze, kde byl v červenci 1896 uznán dospělým s vyznamenáním. Ve studiích pokračoval na české univerzitě v Praze, kde postupně složil zkoušku z historie práva, judiciální zkoušku a v roce 1904 státovědeckou zkoušku. Mezitím také absolvoval jako jednoroční dobrovolník vojenskou činnou službu u pěšího pluku č. 88. 

Po studiích vstoupil Vaňásek do policejních služeb na bezpečnostní oddělení v Praze a stal se tak rakouským c. k. úředníkem. Pracoval tam od roku 1904 nepřetržitě s výjimkou válečných let. V roce 1914 byl totiž přeložen do Plzně, kde vedl expozituru státní policie v Bolevci. Tady ho 25. května 1917 zastihl výbuch zdejší největší rakousko-uherské muniční továrny. Na rozloze 60 hektarů stálo za ostnatým plotem 57 budov, v nichž pracovalo na 3 000 lidí. Výbuch dělostřelecké munice způsobil zranění 650 lidem a přes 200 pracovníků zahynulo.

Policejní řemeslo mu bylo vším

Boleveckou tragédii, která inspirovala Karla Čapka k napsání románu Krakatit, vyšetřoval právě Vaňásek. Ve vzpomínkovém článku, který vyšel po radově smrti v únoru 1938, napsal novinář František Gel, že „už tam se osvědčil jako muž spravedlivý, lidský a neohrožený, když se postavil vůči nátlaku vídeňského ministerstva a proti rozkazu rakouského hlavního stanu a prokázal, že bolevecká katastrofa nebyla způsobena sabotáží. Zachránil desítky nevinných lidí před žalářováním a skupinu nařčených před smrtí.“ 

Do Prahy se Vaňásek vrátil po převratu. Jeho mimořádné schopnosti byly oceněny, když ho prezident republiky jmenoval 26. července 1923 prostřednictvím dekretu vrchním policejním radou. Byl zařazen na Policejní ředitelství v Praze a pro svoje výjimečné kriminalistické vlohy byl pověřen zastupováním ministerského rady Knotka. Po jeho odchodu do výslužby se stal jako vládní rada přednostou IV. bezpečnostního oddělení. Do jeho pravomoci spadala veřejná bezpečnost, mravnostní policie, policejní věznice, ztráty a nálezy a Všeobecná kriminální ústředna.

Podle Františka Gela byl Vaňásek až fanaticky pilný a pracovitý, přísný na sebe i na své podřízené. Policejní řemeslo mu bylo vším, měl údajně k dispozici služební byt přímo v Bartolomějské ulici, aby mohl v práci i přespat. Měl svého řidiče, který ho vozil služebním vozem nejen v pracovní době, ale i ve chvílích volna. Podle svědectví Vaňáskova syna byla nejstarším vozem Minerva z roku 1910, zkonfiskovaná jakési maďarské šlechtičně. Vůz rady Vaňáska měl státní poznávací značku N III 814 a další vozidla Policejního ředitelství byla vesměs označována sérií N III 810 až 818. Takže i espézetka na pragovce, kterou jezdili detektivové ze Čtyřky v seriálu, odpovídá historické skutečnosti. V archivu režiséra Sequense se našla fotografie, která dokládá, že během natáčení Vraždy v hotelu Excelsior byl na place přítomen syn pana rady, JUDr. Josef Vaňásek. I takovou drobnost, jakou je číslo SPZ, nechali filmaři zřejmě upravit podle jeho doporučení.

Páni v buřinkách a pražská galerka

Kriminální rada Vaňásek by samozřejmě nemohl mít tak skvělé výsledky nebýt kvalitních spolupracovníků. Na jednoho z nich, revírního inspektora Jaroslava Kinkora, vzpomínal i sám Karel Čapek a nazýval ho lordem pražské kriminálky. Kinkor mu také pomáhal při psaní Povídek z jedné a druhé kapsy. Zřejmě právě tento muž se stal spolu se svým kolegou Petrem Salačem předobrazem pro inspektora Brůžka v hereckém podání Josefa Bláhy. Je pravděpodobné, že tvůrci zkombinovali vždy několik charakterů do jedné figury.

Dalším vzorem byli reální detektivové z protikapsářského oddělení Jiří Tuček a František Dlask. Zatímco Tučka, milovníka psů a mysliveckých honů, v seriálu nejvíc připomíná detektiv Mrázek alias František Filipovský, Josef Vinklář jako inspektor Bouše zase fyziognomicky odpovídá podsaditému Františku Dlaskovi. Protikapsářské oddělení bylo v prvorepublikovém tisku pravidelně chváleno, takže jejich případy i charakteristiky se daly poměrně snadno vyhledat. 

Dnešního diváka by jistě zajímalo, zda byla tehdejší galerka skutečně tak přátelská, jak je líčena v seriálu. Na to měl režisér Jiří Sequens již v roce 1968, tedy v době, kdy seriál připravoval, následující odpověď: „S Jiřím Markem jsme si řekli, že nebudeme dělat detektivky v tradičním duchu, ale že se pokusíme o poněkud zvláštní líčení osudů lidí a lidiček kolem zločinu, že zvolíme pohled, jakým tyto lidi viděl Karel Čapek, Karel Poláček aj. Chtěli jsme se na podsvětí Prahy podívat trochu s ironií a s humorem, někdy i s určitou poezií.“

Faktem je, že mnozí detektivové měli s galerkou nadstandardní vztahy a například s některými prostitutkami spolupracovali jako s informátorkami. Takhle je vylíčená například lehká holka v podání Jiřiny Bohdalové ve filmu Pěnička a Paraplíčko. Svého milého kasaře „práskne“ přímo panu radovi, a to ve chvíli, kdy kasař Pěnička překročí své „pravomoci“ a dopustí se vraždy. Potomci skutečných detektivů si vybavují situace, kdy se jejich otcové či dědové potkali po letech na ulici s bývalou prostitutkou a ta je uctivě zdravila. Nebylo přitom výjimkou, že bývalý detektiv se už v té době mohl živit jen manuální prací, kdežto někdejší prostitutka seděla třeba jako důležitá osoba na národním výboru. 

Čekání na ocenění

Bohužel osud většiny předválečných detektivů byl podobný. Řada z nich nepřežila druhou světovou válku, zapojila se do protifašistického odboje, byla vězněna v koncentračních táborech nebo předčasně zemřela pod vlivem silného stresu. A pokud se dožili míru, čekalo je nejprve povýšení a vyznamenání a následně po únoru 1948 nekompromisní vyhazov. Málokdo z nich byl ochotný podvolit se novým praktikám a vstoupit do Komunistické strany Československa.

TIP: Co odkrývá černá kronika z první republiky? Krvavé mordy i vraždy z vášně

Po vyhazovu od policie skončili v manuálních profesích nebo v důchodu. Pan rada Vaňásek zemřel ještě před vypuknutím druhé světové války, jinak by ho potkal stejný úděl. Bývalí detektivové dožili v ústraní a zapomnění a od našeho státu se dodnes nedočkali nějakého ocenění, byť už jen in memoriam. Je obdivuhodné, že dokázali nezatrpknout, žili dál pro své rodiny a udržovali se v dobré fyzické kondici. Například detektiv Albert Havelka chodil do sběrných surovin, kde ho režim donutil pracovat, perfektně upravený a udržoval si způsoby, na něž byl zvyklý za první republiky. Ve sběrně se setkával s bývalými členy galerky, kteří ho i nadále respektovali.

Jak pohostinná byla Jedová chýše?

O legendárním pražském podniku, který stával v těsném sousedství s kostelem sv. Apolináře a kde se scházela pražská galerka, koluje mnoho mýtů. Jedová chýše údajně existovala již ve 13. století. Původně se jí říkalo krčma Na vinici, neboť všude kolem na albertovských stráních se pěstovala vinná réva a ještě dnes tu najdeme její dávno zplanělé pozůstatky.

Podle legendy do krčmy jednoho dne vešel král Václav IV. v přestrojení za dvorního šaška v doprovodu svého kata a mezi zdejšími štamgasty objevil dva lotry, kteří se jej svého času pokusili ve Vídni otrávit. Král se rozhodl pro odvetu: katovi přikázal, aby jim namíchal do vína pořádný utrejch. Krčma rázem dostala nový název – Jedová chýše. Jiné vysvětlení nám zanechal novinář Egon Ervín Kisch. Podle něj získala pojmenování díky studentům medicíny, kteří v blízkých špitálech pracovali s jedy. Když byli zvlášť rozkurážení, přinesli si z blízké patologie mrtvolu a tančili s ní. Dovádět sem chodily i porodní báby a ošetřovatelky, mísili se tu Češi s německými buršáky.

Jedovka zažila i mezinárodní skandál, když se v ní v roce 1904 pokusil skrýt Mathieu, bratr kapitána Alfreda Dreyfuse, odsouzeného ve Francii pro údajnou vlastizradu. Mathieu byl stíhán za spoluvinu a oba bratři měli být za trest deportováni na Ďábelské ostrovy. Úkryt ale vyzradil jeden z místních mladíků špionce, Mathieu byl zatčen a hospoda vytlučena. Přesto fungovala ještě ve dvacátých letech, kdy se do ní stahovala hlavně pražská spodina, zlodějíčci, pasáci a prostitutky. Zpráva z roku 1925 ale praví, že sem občas zavítali i intelektuálové a umělci. Mladý básník Vladimír Holan se tu seznámil s o sedm let starší Františkou Švehlovou, která rovněž psala básně. Malíři sem chodili malovat karbaníky; možná, že mezi nimi byl i začínající František Tichý.

Nízký domek se šindelovou střechou byl zbořen kolem roku 1933 a na jeho místě postavil architekt Josef Kalous funkcionalistický činžovní dům. Uvnitř objektu ale přece jen nalezneme kousek Jedové chýše – byl tam totiž přenesen sloup z interiéru hospody.

Josef Vinklář alias inspektor Bouše vzpomínal, že se při natáčení seriálu dozvěděl, že v „Jedovce“ byly přímo ve stole jamky, které sloužily jako misky, do nichž se nalévala polévka. Od stolu vedl řetízek, na kterém visela lžíce. Když host dojedl, hostinský hadrem otřel lžíci i jamku a bylo připraveno pro dalšího štamgasta.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Rak signální se nechává bez problému obdivovat zblízka.

Příroda

Český patent umožňuje využívat suť ze zdemolované budovy téměř v nekonečném cyklu.

Zajímavosti
Vesmír

Tento vysloužilý sovětský Mig-17 je k vidění ve Spojených státech

Válka

Ve výřezu rezistentní bakterie Klebsiella pneumoniae na snímku rastrovacího elektronového mikroskopu.

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907