Konec africké perly: Proč Římané zničili starověké město Kartágo?

05.05.2020 - Jiří Sommer

Dvě města a jedno moře mezi nimi. Byl to souboj, který mohl přežít jen jeden… Jak se z Říma stala jediná mocnost Středozemí? A skutečně to znamenalo definitivní konec poraženého Kartága?

<p>Římský námořní útok na Kartágo během třetí punské války (149-146 př. n. l.)</p>

Římský námořní útok na Kartágo během třetí punské války (149-146 př. n. l.)


Reklama

Nebylo by to slavné antické město, aby jeho počátky nezastírala legenda. Ta kartágská spojuje vznik s dcerou tyrského krále Ellisou (někdy také řečenou Dido). Poté, co jí bratr Pygmalion zabil z chamtivosti manžela Acherbase, musela uprchnout ze své rodné Fénikie. Ve společnosti tyrských šlechticů přistála na africkém pobřeží a požádala domorodce, aby jí věnovali tolik půdy, kolik se vejde do kůže z vola. Když královna získala jejich souhlas, nastříhala z kůže uzounké pruhy dlouhé tak, že stačily obehnat plochu, na níž založila Nové Město – Kart Hadašt. Později, aby se nemusela provdat za domorodého krále Hiarbu, rozhodla se raději zemřít, než aby porušila slib věrnosti, který dala svému zesnulému manželovi.

Další, původně řecký mýtus, je ve Vergiliových verších situován do doby trójské války, tedy asi o tři sta let dříve, než bylo v roce 814 př. Kr. založeno Kartágo. Hrdina z dobývání Tróje Aeneás je unášen bouří až k africkým břehům, kde jej naleznou obyvatelé Kartága. Dido jej u sebe přijme a on ji při hostině vypráví o dobytí Tróje a o jeho osudech. Z vůle Venuše se královna do trojského hrdiny zamiluje. Aeneás ji však opustí a odpluje do Itálie, kde je mu osudem předurčeno založit novou Tróju. Zoufalá královna poručí postavit hranici a uprostřed plamenů umírá!  

V současnosti se předpokládá, že Kartágo založili Punové – tak byli označováni Féničané, žijící na západě Středomoří. Byli to příbuzní Židů ze Starého zákona, s nimiž je spojoval semitský jazyk a kulturní dědictví. Bible je líčí jako obchodníky a mořeplavce. Řekové znali Féničany především či právě jako obchodníky, kteří kupovali drahocenné purpurové barvivo, získávané z ostranek, měkkýšů vyskytujících se u libanonského pobřeží. Díky němu, ale i díky skvělé strategické poloze na křižovatce obchodních cest brzy začalo město vzkvétat. 

Římu roste konkurence 

Kartaginská moc se postupně rozšířila na značnou část Afriky a vojensky si podrobili i severoafrické kmeny. Dá se tedy říci, že to byla nejvýznamnější námořní velmoc na Středozemním moři! Tuto pozici punského centra však začali nelibě nést Římané, kteří se od 3. století př. Kr. začínají výrazně v oblasti Středomoří prosazovat. Střet obou ambiciózních států se zdál nevyhnutelný. 

Mezi prvními do severní Afriky vtrhl se svými vojsky Agathokles, vládce Syrakus, a v roce 310 Kartagince porazil. To pravděpodobně vedlo k tomu, že se Kartaginci po těchto střetech přestali tolik spoléhat na obchodní vztahy a za základ moci nyní spíše považovali udržet si ovládaná území. Tak právě na severu Afriky vznikla velká říše a Kartágo se stalo soupeřem nejrozvinutějších bývalých řeckých měst. 

Boj o Sicílii 

Postupně sílící rozpory mezi Kartágem a Římem dospěly nakonec k válečnému konfliktu v podobě tří tzv. punských válek. Římané zhruba od 3. století př. Kr. začali ovládat původní řecká města a paradoxně bývalí spojenci proti Řekům se neshodli ve věci vlády nad Sicílií. V takzvané První punské válce (264-241) Římané získali ostrov jako svou první zámořskou provincii. Než vypukla druhá válka (218-201), Řím využil situace, kdy bylo Kartágo oslabeno povstáním žoldnéřů a otroků, a přivlastnil si ještě Sardinii a Korsiku.  

Druhá válka je neodmyslitelně spojena s legendárním tažením s využitím slonů kartaginského vojevůdce Hannibala na Řím obchvatem přes Alpy. Ale ani tento strategický manévr nakonec pro Kartagince stejně neskončil dobře. Římany sice Hannibal dvakrát porazil, k očekávanému odpadnutí římských spojenců nedošlo. Kartaginský vojevůdce musel nakonec Itálii opustit. Následnou mírovou smlouvou Kartágo ztratilo politickou převahu ve Středomoří a v podstatě všechny své středomořské kolonie, muselo odevzdat celé loďstvo s výjimkou deseti lodí, ale stále si ještě podrželo pozice obchodní a hospodářské. 

Mohlo by se zdát, že Kartágo i tuto katastrofu přežije. Když v roce 153 př. Kr. připlul do Kartága jako římský vyslanec Marcus Porcius Cato (234–149 př. n. l.), voják a diplomat se zkušenostmi z bojů s Hannibalem, zhrozil se velkolepého rozkvětu města, pro Řím stále nebezpečného. Velmi se obával jeho opětovně rostoucí moci, byť Římané v rámci spojeneckých smluv prakticky řídili zahraniční politiku Kartága, a navíc uvalili obrovské poplatky. Když se vrátil do Říma, kudy chodil, tudy vyzýval k nové válce. Každý svůj projev v senátu, ať už na jakékoli téma, končil výrokem: „Carthago delenda est“ (Kartágo musí být zničeno)

Vyvráceno, prokleto a posoleno 

Nevyhnutelně se schylovalo ke třetí punské válce (149-146). Zoufalí Kartaginci se rozhodli raději pro boj se silnějším protivníkem, než aby se stali bezvýznamným provinčním městečkem. Ačkoli se Kartaginci hrdinně bránili a houževnatě vzdorovali římskému útoku, (bojovalo se dům od domu), bylo v roce 146 př. Kr. město dobyto, zbořeno a kartaginská půda byla prokleta a symbolicky prosolena, aby z ní už nikdy nic dobrého nevyrostlo. Řím definitivně nad africkou velmocí zvítězil.

TIP: Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět

Kartaginci museli odevzdat všechny válečné lodi, slony, vojenské přeběhlíky, uprchlé otroky i na čtyři tisíce zajatců. Obchodní plavidla nechal tehdejší velitel římských vojsk Cornelius Scipio Aemilianus vyvézt na širé moře a tam byla zapálena. Římští přeběhlíci do Kartága byli sťati nebo ukřižováni. Ze stávajícího území vytvořili Římané provincii Afriku. 

Město Kartágo bylo obnoveno až v roce 46 př. Kr. za Césara. Od císaře Augusta obdrželo statut kolonie a začalo se znovu rozmáhat, ovšem už jako město římské. Ve 3. století po Kr. se dokonce stalo třetím největším městem římského impéria!

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V roce 1923 zvítězil italský jezdec Ugo Sivocci s vozem Alfa Romeo v legendárním závodě Targa Florio. 

Zajímavosti

Petriho miska se štetičkovcem Penicillium chrysogenum, z něhož byl poprvé izolován penicilin.

Věda

Pro meč až do Francie

Anna Boleynová (1501–1536)

Anna Boleynová neměla na muže zrovna štěstí. A coby druhá manželka Jindřicha VIII. si zrovna nepolepšila. Rodit mužské potomky se jí pohříchu nedařilo. Na první pokus přivedla na svět „jen“ budoucí královnu Alžbětu I., poté následovaly tři potraty. V té době asi nebyla ta nejpříjemnější společnice. Navíc nepřátel měla vždy víc než dost. Nařčení z toho, že je králi nevěrná a za jeho zády kuje pikle, na sebe nenechalo dlouho čekat. Nebo se Jindřich prostě jen zakoukal do Jany Seymourové a potřeboval jí udělat po svém boku místo? V roce 1536 je Anna obviněna z velezrady (a pro jistotu také z cizoložství, incestu a čarodějnictví) a putuje do vězení v Toweru.

Dál už je to prosté. Jako čarodějnice by měla správně být upálena na hranici, ale to si její bývalý manžel nepřeje. Dokonce vyslyší její poněkud neobvyklou prosbu, a to aby byla sťata mečem. V Anglii se tehdy bez výjimky popravuje sekyrou. Jindřich VIII. milostivě odloží výkon o celé dva dny, než z Calais dorazí mistr dlouhého meče. Samotný průběh je překvapující. Dalo by se čekat, že Anna řekne králi v poslední chvíli něco peprného. Proto se tu také tísní davy. Místo toho ale vyzve všechny přihlížející, aby se s ní naposledy pomodlili. A pak už se jde na věc. Lidé tehdy odcházejí z popravy rozčarováni: ta překrásná a do poslední chvíle pokorná světice měla být nehodnou čarodějnicí? Něco tu evidentně nesedí…

Historie
Revue
Vesmír

Americký náklaďák GMC CCKW-353 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907