Pyramidy na břehu Mississippi: Městská říše Cahokia ze 7. století dodnes udivuje svou vyspělostí
Městská říše Cahokia, vybudovaná u břehů Mississippi v 7. století, dodnes vzbuzuje údiv svou stavitelskou, politickou, obchodní i náboženskou vyspělostí. V dobách největší slávy měla víc obyvatel než mnohé evropské metropole!
Největší předkolumbovské naleziště v celé Severní Americe najdete poblíž města St. Louis ve státě Missouri. Zdejší nenápadné travnaté pahorky zapsané do seznamu UNESCO skrývají bohatou historii. Původní obyvatelé nekonečných plání kolem Mississippi byli kulturně vyspělí a jejich stavitelské umění se mohlo směle měřit s dovedností Inků či Aztéků.
Sedm století dějin této „mississippské“ civilizace se dělí na pět základních období. Vrcholná fáze nastala v polovině 11. století, kdy došlo díky příznivým životním podmínkám doslova k populační explozi. Během několika dekád se malá osada změnila v město s 20 tisíci obyvatel, přičemž některé odhady zmiňují až 40 tisíc. Srovnatelný počet lidí žil ve stejné době například v Paříži.
Nedaleký soutok řek Mississippi, Missouri a Illinois poskytoval hojnost ryb, husté lesy překypovaly zvěří, plodinami i kvalitním cypřišovým a cedrovým dřevem. Založit obchodní a náboženské centrum právě zde představovalo pochopitelnou volbu. Jak je patrné z uspořádání města, Cahokia vyrostla zároveň jako obranná výspa proti nepřátelům. Za dlouhou dobu své existence a prosperity ovšem téměř žádné neměla – před říší se totiž každý raději sklonil, než by zakusil jejich hněv.
Moderní stavitelé
Základ města s rozlohou zhruba 9 km² tvořilo 120 uměle vybudovaných kopců. Měly převážně kuželovitý či pyramidovitý tvar a na jejich vrcholech se tyčily chrámy a příbytky důležitých osob. Dalších 70 mohyl se rozprostíralo v blízkém okolí. Vědci odhadují, že Cahokiané kvůli nim museli přemístit až 1,25 milionu tun zeminy! A to vše zvládli pouze s proutěnými koši a dřevěnými nosítky.
Struktura Cahokie odpovídala kterékoliv moderní metropoli. Našli bychom zde jasně vymezené správní zóny, rezidenční čtvrti, oddělené domy pro úřednickou elitu, obchodníky či astronomy, sklady potravin a sýpky, prostranství pro veřejné oslavy a rituály i předměstí s chatrčemi pro rolníky. Srdce města chránila tříkilometrová palisáda z vysokých kmenů, v níž se každých 20 metrů tyčila strážní věž. Geometrická přesnost a náročné úpravy terénu svědčí o skvělých organizačních schopnostech a efektivitě stavebních prací.
Megastavba z hlíny
Hlavní náměstí představovalo centrum veřejného života. Konaly se tu trhy i kulturní akce a lidé se zde věnovali také sportu – především populární hře chunkey, kterou bychom mohli přirovnat k pétanque. Na dráze ležel kamenný disk a hráči se do něj snažili trefit menšími kameny. Kdo dohodil blíž, zvítězil a vysloužil si uznání stovek diváků.
Náměstí dominovala třicetimetrová mohyla se čtyřmi stupni teras, na nichž se nacházely zahrady a další opevnění. Na vrcholu stála pompézní rezidence náčelníka: zbožšťovaný vůdce dohlížel na dění pod sebou a k ruce měl pochopitelně početnou suitu služebnictva, kněží i osobní stráže.
Hlínu pro mohylu, která se rozprostírala na šesti hektarech, kupili dělníci pravděpodobně několik desítek let. Jedná se o největší hliněnou stavbu na celém kontinentu, a rozlohou dokonce překonává i pyramidový komplex v Gíze. Uprostřed města pak nechyběla ani observatoř – obrovský sluneční kalendář z několika desítek cedrových kmenů umístěných do kruhu, pro nějž se v odborné literatuře ustálil výraz „woodhenge“. Cahokijští astronomové byli velmi schopní: dokázali například přesně předpovědět pohyb Slunce a střídání ročních období.
Tvrdou rukou
Cahokia měla však i temnou stránku. Druhé největší mohyle dominovala obřadní síň, pod níž našli archeologové ostatky stovek lidí. Kosti přitom vykazovaly jasné známky násilné smrti – proražené lebky, odřezané končetiny, někteří nešťastníci skonali na kůlech. Zřejmě zde tedy vládl podobný kult smrti jako ve městech Střední a Jižní Ameriky. Aristokracie a kněží udržovali poslušnost poddaných tvrdou rukou.
Mezi běžné praktiky patřilo drancování vesnic, jež se odmítaly diktátu Cahokie podřídit, šíření teroru, vymáhání daní a části úrody nebo obětování bohu slunce při krvavých rituálech. Flotila útočných kánoí s nejlepšími bojovníky mohla kdykoliv vyrazit po řece a protivníky rozdrtit. Cahokiané si mistrně osvojili různé válečnické taktiky a výrobu zbraní. Luky, štíty, nože a sekery s kamennými či kostěnými čepelemi byly precizně propracované a měly smrtící účinek. Vystřelené šípy mohly přesně trefit cíl až na 150 metrů. Vroubkování hrotů způsobovalo rozsáhlá vnitřní zranění a znemožňovalo snadné vyjmutí z těla. Pravidelné popíjení silného kofeinového nápoje z listů cesmíny podporovalo bdělost a zvyšovalo agresivitu bojovníků. To vše patřilo ke koloritu říše.
Umění diplomacie
Impéria však povstávají nejen skrze zbraně, ale také jemnějšími nástroji diplomatů. Cahokia tedy zároveň využívala umění vyjednávat a vytvářela si síť chytře uzavřených aliancí. Věrnost sousedů si zajišťovala prostřednictvím sňatků, i když roli hrály samozřejmě též úplatky a vydírání. Spřáteleným kmenům se dostávalo velkolepého přijetí, pořádaly se slavnosti a na hosty čekala záplava cenných darů i zásoby potravin. Málokdo dokázal vzdorovat. Obchodní vliv města pak dalece překračoval mississippskou nížinu. Ve vykopávkách se podařilo nalézt šperky z mušlí, jež pocházely z teplých vod Mexického zálivu, i umělecké předměty inuitských kmenů z dnešní Kanady.
Vše jednou skončí
Příčiny pádu Cahokie zůstávají záhadou. Palisády a obranné valy, vybudované na konci 12. století v okruhu několika kilometrů od města, vypovídají o novém ohrožení. Mohlo jít o vzpouru dosavadních vazalů nebo o vyčerpávající boje s přicházejícími dobyvateli. Přetěžovaná pole zřejmě už neprodukovala dostatek plodin, z kácených lesů mizela zvěř a lidem nezbylo než se vydat za potravou jinam.
Okolo roku 1250 navíc nastala malá doba ledová a dramatický pokles teplot mohl Cahokiany donutit přesunout se dál na jih. Město se však vylidňovalo postupně – nic nenasvědčuje, že by za jeho konec mohla epidemie či přírodní katastrofa. Někteří tvrdí, že autokratická, kastovnická společnost se jednoduše přežila, zastarala a rozpadla se zevnitř.
Na úsvitu 15. století bylo město Cahokia zcela opuštěné. Kdysi uctívané mohyly zarostly trávou a nic v krajině už nepřipomínalo slavnou minulost. Výprava francouzských objevitelů v roce 1673 nenarazila na žádné indiány a soutok tří řek minula bez většího zájmu. Až o dalších osmdesát let později se nevelký kmen Illiniů, kteří oblast mezitím osídlili, zmínil o pověstech popisujících zaniklou mocnou říši.
Nedůvěřiví Evropané se nadále domnívali, že travnaté hroudy – byť rozeseté s jistou pravidelností – představují spíš hříčku přírody než výsledek lidského úsilí. Mnoho podobných umělých kopců, jaké se tyčily v Cahokii, se nacházelo i na území dnešního St. Louis. Většinu z nich však lidé srovnali se zemí a materiál použili na nové stavby. Pochyby definitivně vyvrátil až soustavný archeologický výzkum mezinárodního vědeckého týmu v roce 1921. Američané konečně pochopili, jaký unikát mají před očima. Průzkum v okolí dodnes neskončil a nezbývá než napjatě čekat na další střípky do mozaiky mystéria s názvem Cahokia.
