Velikonoční císař: Jak se z Karla Lucemburského stal vládce křesťanstva
Na Velikonoce roku 1355 stanul Karel IV. jako první český král v čele křesťanského světa – korunován císařem v Římě, završil svou zbožnou a politickou pouť.
V severní Itálii panovala 16. prosince 1354 nezvykle krutá zima. Po čtyřdenní strastiplné cestě po zasněžených a ledovým příkrovem pokrytých planinách vjížděl do bran Mantovy básník a diplomat Francesco Petrarca. Měl jediný cíl. Osobně si promluvit s římským a českým králem Karlem Lucemburským, který mířil do Říma za císařskou korunou.
Karel, jenž tu druhý měsíc pobýval jako host mocného rodu Gonzagů, Petrarku do města pozval. Slavný panovník a neméně slavný básník rychle navázali neformální vztah. Karel trávil, bez ohledu na dvorský protokol, se čtyřicetiletým poetou večery při dlouhých procházkách. Během nich debatovali o mnohém: o spisovatelových textech, z nichž některé vzdělaný Lucemburk znal, o filozofických otázkách, o politické situaci v Evropě a zejména o Karlově záměru dát se v Římě korunovat císařem a dosáhnout tak formálně nejvyšší světské hodnosti v celém západním křesťanstvu.
Petrarca v sobě nezapřel humanistu a obdivovatele antiky. Nijak se netajil, že vidí ve svém generačním vrstevníkovi mimořádně schopného státníka, který by měl sjednotit Itálii a obnovit velikost i slávu starověkého Říma. Bylo to ovšem mínění vizionáře, idealisty, který nechtěl vidět realitu, již naopak Karel vnímal nanejvýš střízlivě.
Předurčen jménem
Stát se císařem Svaté říše římské chápal Karel jako úkol i výzvu. K vytoužené hodnosti jej předurčovalo jméno, které přijal při biřmovacím aktu 15. května 1323 v Paříži a jež proslavil Karel Veliký, obnovitel císařství na evropském západě. Cítil se však zavázán i památkou svého děda Jindřicha VII., který dosáhl císařského důstojenství roku 1312, avšak cesta do Itálie pro něj skončila tragicky. Nedokázal zvládnout místní třenice a skonal už následujícího roku. Jeho tělesné ostatky dosud spočívají uvnitř románské baziliky Nanebevzetí Panny Marie v toskánské Pise.
Karlovi sloužil dědův osud jako varovné poučení. Osmatřicetiletý Lucemburk si potrpěl na dodržování práva i tradičních zvyklostí. Nikomu nehodlal dát příležitost, aby jeho činy právně zpochybnil. To byl důvod, proč se nechal v Cáchách 25. července 1349 korunovat podruhé římským králem.
Nad jeho první korunovací, uskutečněnou na sklonku listopadu 1349, se vznášela nejedna pochybnost. Především fakt, že se nekonala na předepsaném místě, tedy v cášském kostele Panny Marie, spjatém s korunovací Karla Velikého. Pouze zde nastolený panovník byl považován za legitimního krále Germanie (středoevropských oblastí Svaté říše římské) s právem ucházet se o císařskou hodnost v Římě. Od roku 1349 byl Karel Lucemburský jediným a nezpochybnitelným římským panovníkem, v jehož moci se nacházel i říšský poklad, tvořený říšskými korunovačními klenoty a říšskými svátostinami – souborem nástrojů (domněle) souvisejících s Kristovým umučením.
Karlově jízdě za císařskou korunovací do Říma zdánlivě nic nebránilo, dokonce ani zdravotní stav, neboť na sklonku roku 1350 překonal mimořádně vážná zranění, která trvale poznamenala jeho vzhled. Nakupily se však mraky jiných překážek.
V letech 1347–1352 zuřila po téměř celé Evropě morová pandemie, která zvláště silně dolehla na Apeninský poloostrov, politicky roztříštěná Itálie se zmítala v permanentních konfliktech, fakticky znemožňujících snadnou výpravu do Říma, a papež, jehož souhlas s císařskou korunovací byl nevyhnutelný, sídlil od roku 1309 v Avignonu, vystaven vlivům francouzského královského dvora. Zůstával sice formální vrchností v Římě, který ale kontrolovaly místní šlechtické rody.
Počátek zbožné pouti
Přesto Karel neváhal jít do rizika. Jako kdyby v něm ožila horká krev jeho mládí se sklony k dobrodružství, jako kdyby si řekl, že italské poměry z předchozích zkušeností dobře zná, jako kdyby chtěl Evropu zaskočit. V neděli 28. září 1354, doprovázen sborem pouhých 300 jezdců, mezi nimiž vynikali slezští a čeští šlechtici, se vydal ze Sulzbachu, centra českých držav v Horní Falci, do Říma. Bez nesnází překročil Alpy a už 14. října se potkal v Udine s nevlastním bratrem Mikulášem, akvilejským patriarchou. Od něj se dozvěděl úlevnou zprávu, že nedávno zemřel milánský arcibiskup Giovanni Visconti, hlavní oponent jeho korunovace italským králem. Tento obřad dle respektované tradice, rovněž sahající do časů Karla Velikého, podmiňoval dosažení císařského titulu. V Mantově měl Lucemburk dost času, aby promyslel a předjednal další kroky.
Cestu za nejvyšší světskou hodností křesťanského světa koncipoval hluboce věřící Karel jako zbožnou pouť. Nikoliv náhodou začínala o svátku českého zemského patrona, jehož jméno prvních sedm let života nosil, a měla vyvrcholit korunovací v bazilice sv. Petra v Římě, duchovním i symbolickém centru křesťanstva. Trasu, již mezitím musel urazit, rytmizovaly návštěvy významných kostelů a v neposlední řadě shánění svatých ostatků, vztahujících se zvláště ke Kristovi jako nejvyššímu a nejdokonalejšímu vládci, i k českým patronům.
S relikviemi světců bylo zakázáno kupčit, takže král musel vynaložit značný um, aby od nevlastního bratra Mikuláše získal dva zlomky evangelia sv. Marka, apoštolem prý vlastnoručně sepsaného (ve skutečnosti jde o podstatně mladší opis), aby obdržel částečky kostí sv. Longina (římského setníka, který probodl Kristův bok kopím a přinesl dle legendy do Mantovy krůpěj Spasitelovy krve) a aby si dal z Pavie poslat hlavu a tělo sv. Víta, jemuž byl zasvěcen hlavní chrám pražského arcibiskupství.
Nebyla to jen sběratelská vášeň, která Karla vedla k hromadění relikvií, nýbrž především představa, že jejich prostřednictvím vstupuje do přímého styku s posvátnou sférou a zároveň se mu od uctívaných světců dostává přízně k úspěšnému naplnění státnických záměrů. Politické úsilí se tu propojovalo s vírou, pověrečností a magií v nedílný celek.
Tříkrálová korunovace
V Mantově Karel čekal na papežský souhlas s římskou korunovací. Papeži Inocencovi VI., jehož Lucemburk postavil svým italským tažením před hotovou věc, nezbylo nic jiného než příslušnou listinu vydat, leč nikoliv se zvláštní radostí. Svůj odtažitý vztah k římskému a českému králi dal najevo rozhodnutím necestovat do Říma. Ke korunovačnímu aktu místo sebe zplnomocnil tři kardinály, z nichž se posléze do Věčného města vydal jediný, Pierre de Colombiers.
Brzy po Vánocích opustil Karel Mantovu a zamířil do Milána. Zde mu v metropolitní katedrále sv. Ambrože vsadil nový milánský arcibiskup Roberto Visconti na hlavu lombardskou korunu, snad onen starý diadém, obsahující údajně kov z hřebu Kristova kříže. Učinil tak Karla (víceméně symbolicky) italským králem, a to právě ve výroční den korunovace jeho děda Jindřicha.
Obřad se konal 6. ledna 1355, v den Tří králů. Bylo to zcela programové, neboť středověké korunovace se zpravidla konaly o velkých křesťanských svátcích, vždy v rámci mše, násobící slavnostní charakter obřadu a zdůrazňující božskou podstatu královské moci. Cestou do Říma tak Karel mohl vystupovat v roli panovníka přinášejícího mír a spravedlnost.
Nicméně pyšná Florencie, nedůvěřivá vůči germánským králům ze severu, mu brány neotevřela. Lucemburk se ke své spokojenosti ubytoval v nepříliš vzdálené Pise. Vyčkával zde příchodu dalších posil a také své (třetí) manželky Anny Svídnické. Vyhlášená šestnáctiletá krasavice, splňující veškerá gotická kritéria kladená na ženský vzhled, přijela do Pisy 8. února. Nepřicestovala ovšem sama, nýbrž v doprovodu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a řady českých šlechticů. Když 12. března přibyl do města i ostijský kardinál Pierre de Colombiers, mohl Karel s vojskem čítajícím nyní prý až 4 000 jezdců, mezi nimiž nechybělo několik významných osobností z německých oblastí Říše, vytáhnout k Římu.
Tajná návštěva Říma
V Zelený čtvrtek 2. dubna odpoledne stanul Karel se svým doprovodem na návrší Monte Mario, situovaném nad řekou Tiberou. U jeho nohou a před jeho zraky leželo Věčné město. Král vášnivě toužil poznat je co nejdůkladněji. Limitoval ho však slib daný kdysi papeži, že se v Římě zdrží pouze v korunovační den. Svatý otec se obával, že by mohl město ovládnout na úkor církve. Byly to zbytečné strachy.
Papež posléze ustoupil a vydal Lucemburkovi tichý souhlas se vstupem do Říma už před korunovací, ovšem výhradně v utajení. Karel toho okamžitě využil a hned po západu slunce, kdy podle středověkého členění dne začínal už Velký pátek, vkročil v doprovodu kardinála Pierra de Colombiers a jistě i několika členů své tělesné gardy do komplexu chrámu sv. Petra. Přesně o půlnoci tu zahájil svou přerušovanou zbožnou pouť po nejvýznamnějších římských svatyních. S úctou a úžasem si v kapli Panny Marie prohlédl veraikon, roušku, která dle legendy uchovala skutečnou podobu Ježíšova obličeje.
Ještě před úsvitem byl už zase za hradbami, v bazilice sv. Pavla. Ve zdejším klášteře spal, odpočíval a držel přísný půst. Hned navečer opět inkognito vyrazil k návštěvě dalších chrámů, skrývajících vzácné relikvie. Zaujala ho Lateránská bazilika, považovaná za nejstarší římskou křesťanskou svatyni, navíc uchovávající údajnou krev a vodu z Kristova těla i Spasitelovu předkožku. Karlově pozornosti neunikly ani slavný chrám Santa Maria Maggiore a nepříliš vzdálený kostel sv. Praxedy se sloupem, u něhož byl bičován Vykupitel.
V noci z Velkého pátku na Bílou sobotu si prohlédl už jen svatyni sv. Silvestra s hlavou Jana Křtitele. Teprve za sobotního soumraku, vlastně již v prvních chvílích korunovační neděle, se dal v papežském paláci u baziliky sv. Petra poznat a byl v Římě oficiálně uvítán.
Dokonalá proměna
Ještě před úsvitem spěchal Karel do svého ležení pod Monte Mario, aby stihl zahájení slavnostního průvodu. Byla jasná neděle 5. dubna 1355, Hod boží velikonoční, den Vzkříšení, nejvýznamnější křesťanský svátek a vrcholná chvíle životní dráhy Karla Lucemburského. Proměna anonymního, pokorného a kajícného poutníka v sebevědomého imperátora byla dokonalá. Karel se v průvodu doslova skvěl oděn do červeného pláště, nenechávaje nikoho na pochybách, že přijíždí vládce světa a zároveň svatý panovník, hluboce oddaný trojjedinému Bohu. Světský rozměr se v působivém výjevu dokonale prolínal s posvátnem. Nic nesmělo narušit režii obřadu. Proto celý pravobřežní Řím střežili vybraní bojovníci z Karlova doprovodu.
Chystaný korunovační akt vzbudil v Římě mimořádnou pozornost. Trasu králova průvodu lemovaly davy, přítomné i před Svatopetrským chrámem, v němž se tísnili pozvaní hosté a šťastní zvědavci. Panovník však nejprve zamířil do přilehlého kostelíka Panny Marie, v němž přísahou na evangelia slíbil ochraňovat papeže a římskou církev.
Samotný korunovační obřad ve Svatopetrské bazilice přece jen poznamenala papežova nepřítomnost. Proto byly některé body protokolu vynechány či přizpůsobeny situaci. Před hlavním oltářem, symbolizujícím kámen víry a pevný základ křesťanské církve, Karel pokorně poklekl a poté se položil na podlahu, vzdávaje díky živému a pravému Bohu. Po tomto gestu, s nímž se vnitřně zcela ztotožňoval, přešel do boční lodi k oltáři sv. Mořice, kde ho (a zřejmě i královnu) kardinál Pierre pomazal svatým olejem na pravici a mezi lopatkami, čímž oběma předal dary Ducha svatého. Pomazaný panovník pak vystoupal na tribunu, kde usedl po pravici kardinála Pierra, po jehož levici se vyjímala půvabná Anna Svídnická. Začala mše.
Te Deum
Po přečtení epištoly se Karel vrátil k hlavnímu oltáři. Tam mu kardinál Pierre de Colombiers vsadil na hlavu biskupskou mitru se dvěma splývajícími stuhami a na ni zlatou císařskou korunu se slovy: „Přijmi znamení vítězství, odznak království, korunu císařství…“ Postupně mu pak odevzdal další korunovační insignie: žezlo (symbol autority, spravedlnosti a dobré vlády), říšské jablko, odkazující k vládě nad světem, a obnažený meč k obraně veškerého křesťanstva.
Korunovaný císař se poté znovu posadil na tribunu, provázen jásotem (nejen) přítomných Čechů. Byla to jedinečná historická chvíle. Poprvé v dějinách dosáhl český král císařského důstojenství a stanul spolu s papežem v čele křesťanstva. Z úst českých šlechticů znělo Te Deum obzvlášť radostně. Až chvíle ztišení umožnila provést korunovaci královny Anny. Slavnostní velikonoční mše končila jako hold vzkříšenému Kristu i výraz nadějí vkládaných do nového císaře, čtvrtého Karla, který dosáhl prestižní hodnosti.
Cestu na hostinu do Lateránského paláce absolvoval císařský pár, střežený ochrankou, na pokraji vyčerpání. Průvod se šinul krůček po krůčku, protože před Karla, sedícího na skvostném bělouši, předstupovali další a další zájemci s žádostí, aby je dotykem žezla pasoval na rytíře. Rychlejšímu přesunu nepomohlo ani tradiční vhazování drobných mincí mezi přihlížející davy.
V soukromé papežské kapli vedle paláce si Karel musel prohlédnout hlavy apoštolských knížat Petra a Pavla. Všechna tato i další zdržení byla nepříjemná. Blížil se západ slunce a císař musel dodržet svůj slib, že Řím opustí ještě ve svůj korunovační den. Vstal proto hladový od stolu a vydal se do kláštera sv. Vavřince za hradbami města. Brzy jej tam následovala také jeho družina a císařovna. Slavnostní den skončil.
Návrat s rozpaky i slávou
Po nedlouhém odpočinku v blízkosti Říma se nový císař s početně výrazně slabším doprovodem vypravil na zpáteční cestu. Nespěchal. Za jednu ze svých zastávek si opět zvolil Pisu, ale tentokrát neměl šťastnou ruku. Městem zmítaly spory mezi soupeřícími vlivnými rody, které málem připravily Karla i jeho choť o život. Na poslední chvíli oba utekli v noci jen v lehkém oblečení z hořícího paláce. Císař vzpouru drasticky potlačil, nicméně svými zásahy pobouřil italské veřejné mínění. To se utvrdilo v názoru, že Němci, mezi něž Italové Karla počítali, „nedovedou vládnouti, ani pečovati o stát“.
Nespokojen byl též Petrarca, jemuž se Karlovým odjezdem rozplynul sen o obnově někdejšího římského impéria. „Dáváš si říkat císař římský,“ psal vyčítavě Karlovi, „i když jsi král pouhých Čech.“ Bylo to však České království, a především jeho hlava Praha, které císaři připravily 15. srpna 1355, ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, triumfální uvítání. Tehdy nikdo netušil, že se dalším v Římě korunovaným císařem stane až 31. května 1433 Karlův syn Zikmund, narozený v polovině února 1368.
