Reklama


Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

31.03.2017 - Lukáš Visingr

Panzerwaffe disponovala širokým spektrem vozidel, jejichž úkoly sahaly od podpory pěchoty ve městě po likvidaci nepřátelských tanků. Tato pestrost však nakonec třetí říši také uškodila, protože v podmínkách totální války komplikovala masovou výrobu

Baterie samohybných houfnic Wespe - Baterie samohybných houfnic Wespe v boji u Kurska, 1943
Baterie samohybných houfnic Wespe - Baterie samohybných houfnic Wespe v boji u Kurska, 1943

Kromě útočných děl pro podporu pěchoty se na přelomu 20. a 30. let objevila též myšlenka na stíhač tanků, respektive samohybný protitankový kanón. V němčině se takový prostředek označoval jako Panzerjäger. Na rozdíl od útočných děl, jimž se od začátku přikládala velká důležitost, se samohybné protitankové zbraně těšily výrazně menší podpoře.


Předchozí část: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe


Zrození lovců tanků

Kromě toho je nutné si uvědomit, že se většina meziválečných protitankových kanónů vyznačovala vcelku malou ráží (typicky 37 či 47 mm). Na tanky Poláků a západních Spojenců to obvykle stačilo, ale po konfrontaci s daleko lépe pancéřovanými sovětskými vozidly nastal problém. Proto byl jako nepostačující hodnocen i první německý sériový stíhač tanků, který představovalo vozidlo s označením Panzerjäger I. Využívalo podvozek lehkého tanku PzKpfw I, na němž se nalézala otevřená nástavba s kořistním československým kanónem ráže 47 mm.

Jeho síla však na střední a těžké tanky Rudé armády zkrátka nestačila, a proto se Německo okamžitě pustilo do konstrukce vozidel s daleko výkonnější výzbrojí. Ta nesla společný název Marder a existovala v řadě variant, jež se lišily podvozky i zbraněmi. Marder I měl šasi z francouzských tahačů Lorraine, Hotchkiss a FCM, vozidlo Marder II využívalo podvozek PzKpfw II a model Marder III dostal šasi původně československého PzKpfw 38(t).

V nástavbě bylo vestavěno kořistní ruské 76,2mm dělo F-22, později se však přešlo na německé protitankové 75mm kanóny PaK 40. Nástavba byla podobně jako u prvních sturmpanzerů shora i zezadu otevřená, takže nabízela osádce jen omezenou ochranu. Totéž platilo i o nejvýkonnějším stíhači tanků první generace, který obdržel bojový název Hornisse, později Nashorn. Jeho podvozek zkombinoval prvky středních tanků PzKpfw III a IV a v otevřené nástavbě byl umístěný kanón PaK 43 ráže 88 mm, tedy modifi kace obávané protiletadlové zbraně.

Stíhače druhé generace

Zavedení samohybných protitankových kanónů ráže 75 mm znamenalo důležitý posun a do značné míry usnadnilo německý postup na jaře a v létě 1942. Současně se ale projevily i limity těchto zbraní – především nevýhoda otevřené nástavby. Navíc tehdy vycházelo najevo, že výborným ničitelem tanků je také obrněnec StuG III, původně zkonstruovaný k podpoře pěchoty. S využitím protipancéřové munice byl schopný účinně likvidovat i obrněnou techniku. Zrodila se tedy myšlenka na kvalitativně odlišný stíhač tanků, který bude disponovat dobře chráněnou a plně uzavřenou nástavbou.

Tato koncepce, pro niž se potom ustálilo jméno Jagdpanzer, se dočkala sériové realizace s typem Jagdpanzer IV. Základ vytvořil podvozek tanku PzKpfw IV a v nástavbě se objevil výkonný 75mm kanón PaK 39, později PaK 42 s dlouhou hlavní, který jinak tvořil hlavní výzbroj tanku Panther. První zmíněný typ kanónu následně konstruktéři zabudovali také do obdobně řešeného stíhače tanků Hetzer, jehož základ tvořil podvozek PzKpfw 38(t). Němci se ale nespokojili „jen“ s kanony ráže 75 mm a pracovali na stíhačích tanků nové generace, které měly nosit obávané „osmaosmdesátky“.

Vrcholem vývoje této kategorie obrněnců se tedy staly stíhače tanků Jagdpanther, které využívaly šasi pantherů a v jejichž nástavbě se objevil 88mm kanón PaK 43. Stejnou zbraň nesl i obrněnec Ferdinand (později Elefant), který vznikl na podvozku Tiger (P), tedy neúspěšném projektu tanku Tiger od profesora Porscheho. Vůbec největším německým stíhačem tanků se nakonec stal Jagdtiger, zkonstruovaný na šasi Tiger II a vyzbrojený monstrózním dělem ráže 128 mm. Obě tato těžkopádná monstra ale představovala spíše vývojovou slepou uličku, protože zdaleka nejvíce vyřazených nepřátelských tanků si připsaly jednak typy Jagdpanzer IV a Jagdpanther a jednak osvědčené víceúčelové obrněnce řady Sturmgeschütz.

Příliš mnoho typů

Některé samohybné dělostřelecké zbraně třetí říše byly nesporně povedené, ale kámen úrazu se nacházel v enormním počtu různých typů, jenž zákonitě vedl k plýtvání zdroji ve výrobě a k obrovské logistické náročnosti. Například vozidla řady Sturmgeschütz dokázala účinně fungovat i jako stíhače tanků – stačilo vlastně jen změnit palebný průměr ve prospěch průbojné munice. I tak vznikl další obrněnec Jagdpanzer IV na stejném podvozku, přestože by asi bylo logičtější upravit StuG IV pro výkonnější dělo.

Příkladů využití shodných konstrukcí pro různá děla bylo podstatně méně. Například šlo o dvojice Marder III a Grille či Nashorn a Hummel. Už roku 1942 si Němci tento problém uvědomili a začali pracovat na univerzálním nosiči, jenž by dokázal nést 88mm kanón i houfnice ráže 105 a 150 mm. Projekt nazvaný Waffenträger (nosič zbraní) nepochybně představoval správnou cestu, dostal se však jenom do fáze prototypů. Pro Německo již bylo příliš pozdě a ani široké spektrum samohybných děl nemohlo situaci zachránit.

Pohyblivá palebná přehrada

Samostatnou kategorii samohybných dělostřeleckých zbraní na podvozcích tanků pak tvořily typy, jež lze popsat jako samohybná děla v užším slova smyslu. Šlo tedy o samohybné houfnice pro „běžnou“ dělostřeleckou podporu. Také jejich vznik se plánoval již od začátku 30. let, avšak světlo světa spatřily až roku 1942, kdy vznikl první takový prostředek jménem Wespe.

Jednalo se o podvozek tanku PzKpfw II, který dostal otevřenou nástavbu s lehkou polní houfnici leFH 18 ráže 105 mm. Navzdory spíše provizornímu charakteru se vozidlo Wespe (Vosa) osvědčilo a účinně spolupracovalo i s druhým typem této kategorie, jenž obdržel označení Hummel (Čmelák), popřípadě oficiálně Panzerfeldhaubitze. Jeho základ tvořila kombinace podvozků tanků PzKpfw III a IV s nástavbou, v níž se nacházela polní houfnice FH 18 ráže 150 mm.

  • Zdroj textu: VOJSKA Panzerwaffe
  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama



Reklama

Aktuální články

Jezero Van ukrývá velkou stavbu z éry království Urartu

Věda
Revue

Druh alkoholu má význam pro náladu pijana

Věda

Jedovatou barvu plnou olova ochutnával, otrava byla otázkou času…

Historie

Střet kavalerie v bitvě u Náchoda 27. června 1866

Válka

Vizualizace planety Ross 128 b o velikosti Země s vhodnými teplotními podmínkami na povrchu. Systém leží pouhých 11 světelných let od Země.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907