Český orientalista Bedřich Hrozný odhalil tajemství Chetitů a jako první rozluštil jejich klínopisný jazyk

Skutečnost, že Bedřich Hrozný (1879 až 1952) v roce 1915 rozluštil chetitský jazyk, je české veřejnosti dobře známa, avšak bližší vysvětlení, proč se tak význačný objev podařil právě rodáku z Lysé nad Labem, je složitější. Zdůrazněme, že Hrozný nebyl náhodným badatelem, který se rozhodl luštit neznámý jazyk.

V době, kdy za tímto účelem odcestoval do Osmanské říše, působil na vídeňské univerzitě a byl světově uznávaným znalcem asyrských a sumerských klínopisných textů psaných na hliněných tabulkách. Luštěním chetitštiny ho oficiálně pověřila Německá orientální společnost a na pobyt v Cařihradě získal stipendium rakouského ministerstva vyučování. Jaká byla jeho studijní a vědecká dráha, během níž se vypracoval na jednoho z největších odborníků na poli starověkých předovýchodních jazyků?

Z kolínského gymnázia do Vídně

Otcem Bedřicha Hrozného byl evangelický farář v Lysé nad Labem. V tomto středočeském městě začal Hrozný chodit do školy a poté přestoupil na akademické gymnázium do Prahy. Později uvedl, že jeho nejoblíbenějšími předměty byly latina a řečtina – jazyky klíčové pro jeho pozdější badatelské úspěchy, dále i staročeština a čeština, kde byly probírány pro něj fascinující etymologie slov.

Po náhlé smrti otce se rodina Hrozných musela odstěhovat z fary v Lysé, a Hrozný dokončil poslední ročník gymnázia v Kolíně. Zde se mimo jiné setkal s profesorem Justinem V. Práškem, který byl nadšen žákem, jenž projevoval zájem o orientální jazyky. Prášek podporoval Hrozného v přípravě na studium orientálních jazyků na univerzitě ve Vídni – umožnil mu studovat ve své rozsáhlé knihovně a doporučil ho vídeňským profesorům.

Bedřich Hrozný začal ve Vídni studovat evangelickou teologii, po prvním semestru se však rozhodl tento obor opustit a věnovat se pouze orientalistice. Navštěvoval přednášky předních odborníků na arabštinu, její dialekty a literaturu, sabejštinu, syrštinu, etiopštinu, egyptské hieroglyfy a hieratické texty, perštinu či asyrsko-babylonské klínopisné nápisy.

Z dopisů, které Hrozný zasílal do Kolína Práškovi, máme představu o tom, jaké knihy si z profesorovy knihovny půjčoval a o jaká témata se zajímal – například o babylonské eposy a mytologii, starozákonní příběhy a jejich klínopisné paralely, perské klínopisné nápisy nebo nápisy z egyptské Tell el-Amarny. Hrozného záběr byl široký, a byly to především jeho rozsáhlé znalosti jazyků, které mu později pomohly při luštění a překladech staroorientálních textů.

První úspěchy

Po skončení vídeňského studia získal Hrozný stipendium pro pobyt v Berlíně a Londýně, kde začal psát své první odborné práce: o peněžnictví ve staré Babylonii a pojednání o sumersko-babylonských mýtech o bohu Ninragovi. Po návratu do Vídně nastoupil na pozici ve vídeňské univerzitní knihovně a na univerzitě vyučoval klínopisné jazyky. Vydobyl si pověst vynikajícího odborníka, a profesor Ernst Sellin mu proto v roce 1903 nabídl, aby se ujal edice klínopisných textů nalezených na pahorku Tell Ta‘annek. V roce 1904 byl Hrozný přizván k osobní účasti na archeologické expedici a v následujícím roce se na vídeňské univerzitě habilitoval jako docent v oboru semitských jazyků se zvláštním zřetelem ke klínopisnému bádání.

Jak víme z nově nalezené korespondence, v roce 1906 se začalo odvíjet Hrozného jednání s profesorem pražské univerzity Jaroslavem Gollem, jehož cílem bylo založení samostatného semináře na univerzitě v Praze, který by vedl Hrozný, jenž se za tímto účelem rozhodl vypracovat habilitační práci na téma obilí ve staré Mezopotámii. Právě v těchto letech byly na území dnešního Turecka objeveny starověké texty v dosud neznámém jazyce psané klínovým písmem na hliněných tabulkách.

Hrozný se o tento objev živě zajímal a měl zájem se podílet na jejich luštění. Svou případnou účast neustále odkládal kvůli práci o mezopotamském obilí. Spis Das Getreide im alten Babylonien, který se mu podařilo vydat až v roce 1913, měl velmi kladný mezinárodní ohlas.

Do Cařihradu za chetitskými texty

Po smrti objevitele chetitských klínopisných tabulek Hugo Wincklera v dubnu 1913 se Německá orientální společnost rozhodla pověřit několik předních odborníků publikováním těchto textů. Měli je překreslovat na papír tak, aby bylo možné je vydat jako knihu a zpřístupnit všem badatelům. Hroznému se podařilo získat pracovní smlouvu, na jejímž základě měl texty studovat a překreslovat přímo v Cařihradu. Tam na nich už od ledna 1914 pracoval berlínský asyriolog Hugo H. Figulla a luštěním se zabývali i další badatelé – asyriologové Friedrich Delitzsch, Otto Weber, Ernst Weidner a Franz Böhl.

Po podpisu smlouvy se Bedřich Hrozný vypravil, i se svou těhotnou manželkou Vlastou, do Cařihradu, kde začal ihned intenzivně pracovat. Společně s Hrozným a Figullou zde pobýval také Eckhard Unger.

V archivu Německé orientální společnosti je uchovávána korespondence jednotlivých aktérů a z dopisů vyplývá, že Hrozný se soustředil pouze na svou práci, oproti tomu jeho kolegové byli zdržováni neustálými sváry svých manželek. Jejich rozepře a následné stěhování znemožňovaly Hugo Figullovi, aby se plně věnoval přepisování klínopisných tabulek a luštění chetitštiny. Hrozný oproti tomu neúnavně pracoval a podařilo se mu nakopírovat velké množství textů, díky kterým důkladněji pronikal do stavby jednotlivých vět.

Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti

V době, kdy došlo k objevu prvních chetitských tabulek, bylo již možné číst a analyzovat klínopisné texty v sumerském a akkadském jazyce (viz Od obrázků k větám). Znaky klínopisu uměli badatelé přepisovat do latinky, do jejich hrubé fonetické podoby. Takto přepsaným větám z chetitských tabulek však nebylo možné porozumět. Jednotlivá slova textu nedávala žádný smysl, nepodobala se žádnému jinému klínopisnému jazyku.

Musíme doplnit, že starověcí Chetité, kteří převzali písmo od Babyloňanů, používali některé totožné znaky pro celá slova, četli je však po svém, tedy chetitsky. Tato sumerská a akkadská slova Hrozný dobře znal a v záplavě znaků je dokázal rozpoznat. Právě takzvané sumerogramy a akkadogramy mu umožnily odhadnout pravděpodobný kontext některých vět.

Při čtení textů Hrozného napadlo, že určitá slova by mohla být slovesným tvarem – participiem přítomného času, který znal z latiny. V jedné větě pak rozpoznal sumerský znak NINDA pro slovo chléb. K němu našel ve větě slovo ezzatteni, které srovnal s německým essen – česky jíst. V další větě přečetl výraz watar, jež mu připomínalo anglické water a německé Wasser čili voda, a sloveso ekutteni, blízké latinskému aqua, voda. Chetitské souvětí „nu NINDA-an ezzatteni watarma ekutteni“ přeložil: „Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti.“

Po těchto zjištěních se mu dařilo analyzovat i další slova, jež ho více a více utvrzovala v tom, že chetitština je jazykem indoevropským, příbuzným latině či staré řečtině i germánským, románským a slovanským jazykům. Chetitská zájmena srovnal s latinskými či řeckými, například tvar uga se zájmenem ego – já, tuel s tuus – tvůj, miš s meus – můj, kuiš s quis – kdo, kuit s quid – co, kuiš kuiš s quisquis – kdokoli, kuit kuit s quidquid – cokoli. 

Objevil i slova, která mu připomínala jiné jazyky, například dalugašti církevněslovanské dlъgostъ – délka, nebiš české nebe, ešmi české jsem, pedar německé Feder (česky křídlo) a mnohá další. Byl si výsledky svého bádání neochvějně jist.

Indoevropská hypotéza

Mezitím vypukla první světová válka, Hrozný musel opustit Cařihrad a vrátit se do Vídně. V roce 1915 narukoval, zůstal však ve Vídni a za podpory svého nadřízeného se snažil dokončit analýzu chetitské gramatiky. Právě kvůli narukování ho vydavatel chetitských textů přesvědčil, aby uveřejnil alespoň předběžnou zprávu o svém luštění. Hrozný tušil, že jeho hlavní zjištění – že chetitština je jazykem indoevropským – bude mezinárodní senzací. Nikdo do té doby nepředpokládal, že v oblasti starověkého Předního východu mohl být klínovým písmem zapisován jazyk z indoevropské jazykové rodiny.

Hrozný oznámil své rozluštění chetitštiny 24. listopadu 1915 v Berlíně a současně vyšla jeho přednáška pod názvem Die Lösung des hethitischen Problems. Ein vorläufiger Bericht (Řešení chetitského problému. Předběžná zpráva) ve vědeckém časopise Mitteilungen der Deutschen Orient-Gesellschaft. Závěry přednášky ostatní badatele ohromily a diskuse se protáhla dlouho do noci. Tuto přednášku Hrozný zopakoval 16. prosince ve Vídni. 

Po nadšené odezvě v tisku se však již začátkem roku 1916 začínaly objevovat první pochyby s tím, že Hrozný srovnává jazyk ze 2. tisíciletí př. n. l. s latinou a řečtinou, tedy jazyky mnohem pozdějšími. Když pak přední srovnávací jazykovědci ostře odsoudili Hrozného závěry, podařilo se jim odbornou veřejnost přesvědčit o tom, že český badatel se ve svých tvrzeních zcela mýlí. 

Hrozný se ale nenechal záplavou negativní kritiky odradit a pilně pokračoval v práci na sepsání gramatiky chetitštiny. Tu vydal v roce 1917 a začal překládat delší chetitské texty, aby podložil svá tvrzení. Vydal je pod názvem Hethitische Keilschrifttexte aus Boghazköi. In Umschrift, mit Übersetzung und Kommentar (Hethitské klínopisné texty z Boghazköi. V přepisu, s překladem a komentářem). Až nyní se někteří srovnávací jazykovědci pustili do studia klínového písma a postupně zjišťovali, že Hrozného teze je podložena správnými úvahami. Jeho rozluštění chetitského jazyka bylo světovými odborníky po letech odsuzování přijato v roce 1921.