Dva tygři ze Sarawaku: Skutečný příběh Sandokana a bílého rádži Jamese Brooka
Dětství a mládí mnohých z nás doprovázely dobrodružné příběhy Emilia Salgariho. Asi nejslavnějším hrdinou byl Sandokan, přezdívaný Malajský tygr, který spolu se svým přítelem Portugalcem Yanezem de Gomerou a piráty z ostrova Mompracem sváděl zápasy s nemilosrdným Jamesem Brookem, vládcem Království Sarawak.
Málokdo ví, že Salgariho romány byly inspirovány skutečnými historickými postavami: dajáckým náčelníkem Rentapem Tanahem z ostrova Libau a skutečným Jamesem Brookem, zakladatelem dynastie bílých rádžů ze Sarawaku, království na severu ostrova Borneo. Podoba a motivace jejich činů však byly proti těm v knižním zpracování zcela jiné.
Osudová Asie
James Brooke se narodil na předměstí svatého města Benaresu v Britské Indii do rodiny výběrčího daní a soudce odvolacího soudu v Barélí. Byl vychován spolu se čtyřmi sestrami a starším bratrem. Ve dvanácti letech nastoupil na školu do anglického Norwiche, ale necítil se zde šťastný. Odmítal disciplínu, poslušnost, a nakonec ze školy utekl. Zbytek vzdělání mu doplnil soukromý učitel, kterého najal jeho otec.
V květnu 1819 se James Brooke stal praporečníkem 6. pluku domorodé pěchoty v armádě Východoindické společnosti a odplul do Bengálska. Záhy se vypracoval na poručíka a byl pověřen výcvikem dobrovolníků domorodé jízdy, které také vedl do svého prvního střetnutí s barmskými rebely v Assamu 27. ledna 1825. V další akci proti nepříteli o deset dnů později jej při útoku na nepřátelskou palisádu zasáhla střela, jež pronikla až k páteři, a proto byl poslán do Anglie na uzdravení.
Kvůli těžkému zranění se nemohl vrátit do armády, přišel o své místo ve Východoindické společnosti, ale byla mu přiznána penze. Do Asie se vrátil roku 1830 na palubě lodi Castle Huntley, která jej nejprve zavezla do Číny a poté do Penangu, Melaky a Singapuru. Tato cesta podnítila jeho zájem o oblast Velkých Sund, v té době nazývanou Indické souostroví.
Sympatický cizinec
Když v prosinci 1834 zemřel Brookův otec, zanechal mu 30 000 liber. Brooke za to koupil škuner Royalist a najal posádku. Inspirován úspěchy sira Stamforda Rafflese, zakladatele Singapuru, naplánoval cestu na Borneo a Celebes s cílem založit řetězec britských obchodních základen sahajících od Singapuru k východním ostrovům Indonésie a ke kolonii Port Essington v Austrálii.
Na Borneo dorazil Brooke v roce 1839. Připlul do Kuchingu z pověření guvernéra Singapuru, aby poděkoval strýci brunejského sultána Pengiranu Mudovi Hášimovi za záchranu posádky britské lodi, která po napadení piráty a poškození lodi ztroskotala u pobřeží provincie Sarawak. Dozvěděl se, že v této provincii guvernér dosazený brunejským sultánem, Pengiran Indera Mahkota vyvolal svou přísnou politikou povstání místních Dajáků a horníků těžících antimon. Brooke navázal s Hašimem i Mahkhotou přátelství. Byl údajně požádán o pomoc proti rebelům, ale v té době odmítl a ještě skoro rok cestoval po indonéských ostrovech.
Do Sarawaku se vrátil 29. srpna 1840 a tentokrát na naléhání Mudy Hášima přislíbil, že povstání potlačí. Odměnou mu Muda Hašim slíbil vládu nad územím provincie. Brooke s pomocí děl svého škuneru učinil rebelii rychlý konec. Díky jeho intervenci nebyli povstalci popraveni, ale omilostněni, byť ženy a děti vůdců vzal Muda Hašim jako rukojmí. Tím si James Brooke získal vděčnost a sympatie mnohých z nich.
Pionýr evropských znalostí
„Chystám se usadit na Borneu,“ napsal tehdy Brooke své matce, „chystám se vyvinout úsilí k založení smíšené kolonie mezi touto divokou, ale ne bezectnou rasou, a stát se pionýrem evropských znalostí a povznesení domorodců.“ Získat slíbené území ovšem nebylo jednoduché, nejprve mu bylo jen uděleno právo obchodovat v oblasti.
V následujícím roce se Brooke vrátil do Sarawaku s nákladem zboží ze Singapuru a zjistil, že mu v Kuchingu nikdo nepostavil slíbený dům a nepřipravil náklad antimonu. Nato odhalil, že Hašim a Mahkota proti němu jen intrikují, takže ztratil trpělivost: „(…) svolal jsem své lidi, vysvětlil jim své záměry a podobu operace, poté jsem naložil dělo na loď a umístil je na bok, vylodil jsem dobře vyzbrojený oddíl, a zaujal pozici před vstupem do rádžova paláce. Požádal jsem ho o audienci, které jsem okamžitě dosáhl.“ K tomuto postupu jej podnítili i místní malajští vůdci, kteří ho navštívili, „aby ho požádali, aby se stal jejich rádžou, a nabídli mu, že ho podpoří silou zbraní“.
Výsledkem byl dokument podepsaný Hašimem jménem sultána Omara Alího Saifuddína, který přenášel Sarawak a jeho závislá území na Brooka pod podmínkou roční platby 2 500 liber Bruneji, respektování jejích zákonů a muslimského náboženství. Dne 24. září 1841 se tak rádža James Brooke chopil moci.
Osvícená vláda
Brooke ihned po nástupu na trůn započal systematicky budovat svůj stát. Reorganizoval vládu, vytvořil armádu, zavedl svobodný obchod, přijal zákoník založený na brunejském základě, zároveň ale zrušil trest zmrzačením, zakázal otroctví, lov hlav a pirátství. Jednou z prvních institucí, již ustavil, byl soud, který zasedal pod jeho předsednictvím v Brookově vlastním domě skoro každý den a rozhodoval podle jím sepsaných pravidel.
Rádža byl přívětivý ke svým dajáckým, malajským i čínským poddaným, které v duchu dobových romantických představ považoval za „ušlechtilé barbary“. Fyzická ochrana, již poskytoval, a jeho nestranný přístup v jinak nekonečných sporech mezi kmeny přitahoval Dajáky žijící v okolí Kuchingu. Pro své poddané byl tuan besar (velký pán) a úcta k němu často hraničila až se zbožštěním. Jeho režim podporovali i čínští obchodníci ze Singapuru a jižní Číny, kteří v Sarawaku směňovali dovážené zboží za rýži, kožešiny dravých zvířat a plody nasbírané v džungli.
Brooke udržoval blízké vztahy se svými podřízenými. To zabraňovalo vzniku sociálních bariér mezi vládcem a ovládanými. V Pokynech mladým úředníkům mimo stanice napsal: „Nejlepší (…) je být zcela přirozený, a v žádném směru nadřazený. Směsice laskavosti a přátelství, s přísností, pokud je to potřeba, bez hrubostí nebo šikanování. Oni drží svou pozici ve společnosti, a vy vaši. Nejsou podřízeni, ale jsou jiní.“
Navzdory pozitivním reformám zůstávala ekonomická situace nového státu tíživá. Ani těžba antimonu, ani vývoz barviv a rýže nepřinášely dostatečný zisk a výnos. Podstatným zdrojem financí byly jen daně uvalené na čínské obchodníky. Brooke proto stát částečně financoval ze svých zdrojů. Teprve díky pomoci jeho přítelkyně baronky Burdett-Gouttsové a britské obchodní společnosti se finanční potíže podařilo překonat.
Bojující kohout
Brooke rovněž vyhlásil válku početným pirátům, domorodým lovcům lebek a otrokářům. Trvala nepřetržitě 23 let. Spolu s kapitánem Henrym Keppelem, velitelem lodi HMS Dido, se mu dařilo vytlačit piráty z pobřeží západního a severního Bornea. Když však s nimi bojoval na Sumatře, využili Brookovy nepřítomnosti jeho nepřátelé ve vnitrozemí Bornea k odvetě. Tehdy proti němu vyvstal nový velký nepřítel – Rentap Tanah.
Narodil se v etnické skupině Ibanů, Dajáků obývajících oblast kolem řeky Skrang. O jeho dětství mnoho nevíme. Účastnil se výprav lovců lebek z jihu Sarawaku k řece Kapuas na dnešním západním Borneu. Náčelník Dana Bayang mu později propůjčil válečnický titul manok sabong (bojující kohout).
Když Dana Bayang zestárl, Rentap převzal funkci velitele a vedl několik námořních nájezdů na Sambas a Pontianak v Indonésii. Během jednoho z těchto nájezdů napadl člun plný lidí ze Sambasu, včetně synovce tamějšího sultána. Rentap se tehdy zmocnil jeho krisu (dýky se zlatou rukojetí) a získal slávu, díky níž jej ibanští Dajákové uznali za svého velkého náčelníka.
Jako náčelník se záhy dostal do konfliktu s Jamesem Brookem, který se stal na mnoho let jeho nepřítelem. Jádrem jejich sporu bylo rádžovo nařízení zakazující výběr všech poplatků na lodích plujících po řece Skrang. Rentap se jím cítil znevýhodněn, protože tyto daně byly tradičně příjmem tamních kmenových náčelníků. Tehdy se spojil s arabskými šarífy shromážděnými podél řeky Batang Lupar, kteří zásobovali piráty střelným prachem a dalším zbožím výměnou za podíl na lupu, a vyzval Dajáky z povodí řeky Skrang, aby se k němu přidali. Na soutoku s řekou Sadong shromáždil dvě stě lodí a v roce 1844 se odhodlal k útoku na Brookovu pevnost Lintang Batang na řece Skrang. Akce byla korunována úspěchem, jemuž následovalo rituální odřezání lebek nepřátel.
Král kopce
Následně Brookovi dajáčtí a malajští stoupenci spálili domy nepřátel, přiměli je vzdát se Rentapa, uzavřít mírovou dohodu a upustit od lovu lebek. Kapitán Keppel o tom později psal: „Trest, který jsme provedli, byl krutý, ale o nic větší než zločiny, které prováděli piráti. Některé hlavy byly sťaty našimi dajáckými stoupenci jako trofeje, ale nebyly žádné zbytečné oběti na životech, a nevěřím, že byla zraněna žena nebo dítě.“
Sám Rentap se zdráhal kapitulaci přijmout. Dne 19. srpna 1844 proto zaútočila Brookova armáda na jeho rezidenci v Kerangan Peris Skrangu, aniž by ovšem dosáhla úspěchu. Rádža poté založil pevnost Fort James, aby omezil pohyb nepřítele v dané oblasti. V roce 1853 na Fort James Rentap a jeho následovníci zaútočili a způsobili velké ztráty na životech. Brookovy mírové návrhy ale opět nebyly přijaty.
Dalšího roku poslal rádža z Kuchingu proti Rentapovi vojsko o síle 7 000 vojáků složené z Dajáků a Malajců. Rentap shromáždil své stoupence podél řeky Skrang a horního toku Saribasu a postavil na strmém kopci pevnost Bukit Sadok, již bylo pro nepřítele velmi obtížné zdolat. Tehdy Rentap dostal přezdívku Král kopce. James Brooke a jeho synovec Charles Brooke zde nasadili více než 3 000 vojáků i mnoho děl a na pevnost s přestávkami opakovaně útočili několik let, ale Rentapovi stoupenci všechny pokusy o její dobytí úspěšně odrazili.
Až do posledního dechu
V roce 1858 provedl Charles Brooke, který se nyní stal hlavním Rentapovým protivníkem, výpravu s větším oddílem. Jeho muži zaútočili a spálili domy v oblasti řeky Saribas sousedící s územím kontrolovaným nepřítelem a domy Rentapových stoupenců v oblasti horní Julau. Poté opět neúspěšně udeřili na pevnost Bukit Sadok. Mnoho vojáků Charlese Brooka tehdy ve zmatku uprchlo. Toto vítězství udělalo z Rentapa ještě slavnějšího a obávanějšího nepřítele.
V roce 1859 Rentap Tanah se šarífem Masahorem z Mukahu využili oslabení Brookova státu po porážce čínského povstání a s tichou podporou brunejského sultána napadli rádžovo území s cílem vyvraždit veškeré bílé obyvatelstvo. Vojsko věrných Dajáků Jamese Brooka pod velením jeho synovce však vpád odrazilo.
Dne 16. října 1861 zahájil mladý sir Charles, který přijal titul tuan muda (malý pán) ze Sarawaku, třetí výpravu proti pevnosti Bukit Sadok, při níž měl k dispozici 12 děl. Nejprve nabídl vyjednávání Rentapovým přívržencům Nanangovi a Luyohovi, kteří slíbili věrnost vládě rádži Sarawaku. To vyvolalo Rentapův hněv a vedlo ke zničení pevnosti přeběhlíků na úpatí kopce Sadok.
Dne 28. října dal Charles Brooke rozkaz k zahájení palby na Rentapovu pevnost. Ačkoliv usilovně bránil její kamenné zdi, byly během bojů zcela zničeny. Rentap poté ustoupil do oblasti horního toku řeky Skrang, načež se přesunul do Ulu Entabai, kde založil novou pevnost na kopci Stulak. O několik let později se přestěhoval do Karangan Panggil, kde zemřel v roce 1863 (podle jiných zdrojů až v roce 1870).
Rentap byl pohřben na kopci Sibau. Jeho hrdinství se stalo vzorem pro mnoho dajáckých vůdců v pozdějších dějinách Indonésie a Malajsie. Stal se archetypem bojovníka, který se nikdy nevzdal, přestože jím postavená pevnost byla dobyta a zničena. Proslul svým odbojovým heslem: „Dokud jsem naživu, budu bojovat.“
Terčem kritiky
James Brooke, na rozdíl od románového hrdiny, nebyl zcela zaujatý bojem s Rentapem. Ve snaze o zabezpečení svého státu chtěl Sarawak učinit britským protektorátem, ale pro tyto záměry nezískal v Londýně pochopení. Dosáhl pouze formálního přiznání svého postavení. Jeho strategie směřovala k manipulaci s vládou v Bruneji. Plánoval zde instalovat rádžu Mudu Hášima nebo jeho bratra Bedruddína na místo sultána Omara Alího Saifuddína. V roce 1846 však byli Hášim a jeho bratři zavražděni jinými pretendenty a sultán Saifuddín byl sesazen.
Tehdy se Brookovi podařilo získat pomoc britského admirála Thomase Cochrana. Jeho eskadra zaútočila na Brunej. Rádža Sarawaku s britským oddílem z Číny poté reinstaloval sultána a podřídil jej britskému vlivu. Následně byl jmenován guvernérem ostrova Labuan u sarawackého pobřeží, který britská vláda od brunejského sultána získala ještě téhož roku. Brooke byl současně jmenován britským generálním konzulem pro Borneo. V roce 1847 obdržel rytířský Řád lázně a rok nato se dočkal povýšení do šlechtického stavu. Roku 1850 uznaly Spojené státy americké Sarawak za samostatný stát.
V roce 1851 však začaly proti siru Jamesovi v britské Dolní sněmovně prudké útoky obviňující ho z nadměrné krutosti v bojích proti Dajákům v roce 1849. Během návštěvy Anglie na počátku padesátých let se bránil tvrzením, že určitá míra krutosti byla při potírání pirátství nezbytná, neboť je v oblasti mimořádně zakořeněné. Královská vyšetřovací komise, která se sešla v Singapuru roku 1854, prohlásila obvinění za neprokázaná, Brooka ovšem zkritizovala za přehnanou tvrdost a za zavlečení královského námořnictva do bojů s piráty.
Rádžův splněný sen
Roku 1857 Sarawakem otřásla vzpoura Číňanů vyprovokovaná pašeráky opia, jejichž aktivity rádža nemilosrdně potlačoval. Čínští kuliové a horníci z cínových dolů v Bau tehdy vydrancovali hlavní město a sám Brooke jen stěží unikl v noci před vzbouřenci ze svého domu, který lehl popelem. Po několika dnech se mu však za pomoci lodi britské obchodní společnosti a věrných Dajáků podařilo obnovit pořádek.
V roce 1859 odjel rádža James vyčerpán do Anglie, vládu nad svým královstvím svěřil synovci Johnu Brooke-Johnsonovi, byť později s mnohými jeho kroky nesouhlasil. Po návratu, v letech 1861 a 1862 se mu podařilo ještě rozšířit území Sarawaku na úkor sousedního sultanátu Brunej o úrodné povodí řeky Rejang a ságo produkující údolí Mukah i Oya. Roku 1864 se konečně splnilo rádžovo nejtoužebnější přání – Spojené království oficiálně uznalo nezávislost Sarawaku a vyslalo do země svého konzula.
Stárnoucí svobodný vladař, který neměl legitimní potomky, dlouho přemýšlel o svém nástupci. Následníkem jmenoval svého nejstaršího synovce Johna. Protože však svého strýce údajně pomlouval, rádža zrušil jeho jmenování a přenesl svou přízeň na druhého syna své sestry – Charlese Johnsona, který pak přijal jméno Charles Antoni Johnson Brooke.
Sir James Brooke zemřel vysílen neustálými boji 11. června 1868 v Burratoru v anglickém hrabství Devon. Během svého pohnutého života v zemi lovců lebek prokázal tento dobrodruh a voják úžasnou odvahu, ale i velké porozumění pro problémy domorodého obyvatelstva.
Sandokan a italský Jules Verne
Zápas Rentapa a rodiny Brooků by nepochybně nenabyl světové proslulosti bez dobrodružných románů takzvaného indomalajského cyklu italského spisovatele Emilia Carla Giuseppeho Marii Salgariho (1862-1911). Ten patřil k nejplodnějším autorům své doby, napsal 80 románů a 120 povídek. Jeho osobní život nebyl příliš šťastný, žena mu zemřela v blázinci a musel splácet obrovské dluhy, což se odrazilo ve velikosti jeho literární produkce. Nakonec spáchal sebevraždu v rokli nedaleko Turína.
Salgari během svého života cestoval málo, prostředí svých románů znal jen díky četbě literatury. Osudům Sandokana, k jehož stvoření jej inspirovaly osudy dajáckého náčelníka a lovce lebek Rentapa Tanapa, věnoval celkem jedenáct románů. Protibrookovské, v podstatě protibritské zaměření díla podle všeho odráželo spíše nenaplněné koloniální ambice soudobé Itálie, která přišla k rozdělení světa mezi světové velmoci pozdě a nebyla ve své expanzi vždy úspěšná.
