Nejslavnější keltský pěvec nikdy nežil: Ossiana stvořil spisovatel, který oklamal celou Evropu

V 18. století sílily v mnoha evropských zemích snahy o návrat k původním lidovým písním, pověstem a příběhům, v nichž národy spatřovaly dávné bohatství předků. Zároveň byl na vzestupu romantismus, obdivující přírodu a vyžívající se v nešťastných a tragických láskách. To vše se pak spojilo v Ossianových zpěvech. 

Skotský autor James Macpherson publikoval od roku 1760 řadu epických básní o činech dávných keltských hrdinů. Jednalo se prý o díla pěvce Ossiana ze 3. století, jež se stále předávala ve skotské gaelštině, přičemž Macpherson je pouze shromáždil a přeložil do angličtiny: Starý a slepý Ossian, syn skotského krále Fingala, zde líčí neohrožené skutky svého otce i jiných – a také hrdinskou smrt vlastního syna Oscara, jehož osiřelá nevěsta Malvína se pak o pěvce na sklonku života stará.

Irská hrdost povstává

Ossianovy zpěvy měly značný dopad, jenž přetrval po celé následující století. Skoti a Irové byli hrdí na svá prastará literární díla, zatímco jiné národy se díky nim začaly zajímat o zvláštní a kouzly protkanou, často temnou a tragickou mytologii ostrovních Keltů. U nás ji později zpracoval mimo jiné Julius Zeyer ve svém Ossianově návratu. 

Macpherson byl ve své době uznávaným autorem, přesto se už od počátku ozývaly mírné pochybnosti, neboť nikde nezveřejnil údajné originální verze. A jak se po jeho smrti ukázalo, žádné básně nepřekládal – jednoduše proto, že nebylo co překládat. Celého Ossiana si totiž vymyslel a sepsal ho v angličtině. Odhalení přineslo značnou deziluzi, jež obratem vedla ke všeobecnému zavržení těchto jinak literárně hodnotných eposů. Dnes se má nejčastěji za to, že Macpherson přece jen mezi lidmi sesbíral útržky starších pověstí: V irské mytologii se totiž objevuje král Fionn a jeho syn Oisín. Samotné básně však složil sám.