Genocida, která se nestala? Opravdu nese Kryštof Kolumbus odpovědnost za genocidu původních obyvatel?

V prosinci roku 2017 zveřejnilo na sto dvacet amerických akademiků a politiků dopis, jímž se připojili k probíhající diskusi o sochách na náměstích a ulicích měst Spojených států. V předcházejících měsících se tématem veřejné debaty stal „problém“ pomníků připomínajících účastníky války Severu proti Jihu bojující na straně Konfederace. Požadavky na jejich odstranění z veřejných prostranství brzy přerostly ve vandalské činy a ničení diskutovaných objektů.

Signatářům inkriminovaného dopisu však nevadily sochy generálů Roberta Lee nebo Thomase Jacksona – ty ve svém listu vůbec nezmiňovali. Volali po odstranění soch objevitele Kryštofa Kolumba, prezidenta Theodora Roosevelta či lékaře Jamese Mariona Simse.

Poprava v přímém přenosu

Signatáři dopisu ve svém textu (s velmi diskutabilní znalostí historických reálií) tvrdili: „Nejkontroverznější z monumentů zobrazuje Kryštofa Kolumba, který sloužil španělské koruně a mluvil a psal jen katalánsky [!]. Přestože se narodil v Janově v roce 1451 – městě, které nebylo italské až do sjednocení v roce 1861 – přijali jej v 19. století jako vlastenecký symbol italští imigranti. Ale veřejný nárok na „vlastnictví“ Kolumba ze strany italských Američanů nesmí zakrýt jeho rozhodující úlohu v historické genocidě indiánského obyvatelstva Ameriky.“

Pochybnosti o vhodnosti umístění Kolumbových pomníků v New Yorku projevil již dříve i newyorský starosta Bill de Blasio vytvořením komise ke zkoumání soch osobností s „kontroverzní minulostí“, mezi nimiž figuroval podle jeho názoru také janovský mořeplavec. O genocidě pak promluvil v souvislosti s Kolumbem losangeleský radní Mitch O’Farrell žádající likvidaci Kolumbova monumentu v tamějším Grand Parku. Socha byla před 28. zářím 2018, kdy se v Kalifornii slavil takzvaný Native American Day, nejprve zakryta, a v následujících týdnech pak definitivně odstraněna.

Stejně jako monumenty jižanských generálů poté vandalové některé další Kolumbovy sochy na území Spojených států amerických zničili nebo poškodili. Paradoxním způsobem tak demonstrovali překvapující fakt: události z konce 15. století a diskuse o Kolumbově místě v historii nezajímají (přinejmenším v Americe) pouze úzkou skupinu odborníků a akademiků, ale odrážejí zájem nezanedbatelné části tamější populace.

Stannardův holocaust

V činech zmíněných vandalů se projevuje ve vyhrocené podobě názor některých publicistů a historiků, reprezentovaných zejména jménem profesora Davida Stannarda a jeho publikací Americký holocaust z roku 1992. Stannard v ní označil politiku a praxi migrační vlny, která dorazila po Kolumbově cestě na americký kontinent, nejen za genocidu, ale hned za největší takový čin v lidských dějinách.

Ani on, ani jeho stoupenci z akademických kruhů však nevzali v úvahu definici genocidy coby „úmyslného a systematického zničení části nebo celku etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“ uznávanou OSN a dalšími mezinárodními institucemi. Pokud by tento výklad profesor Stannard respektoval, nemohl by politiku žádné z evropských mocností, které masovou migraci přes Atlantik od konce 15. století organizovaly nebo umožňovaly, nazývat genocidou, a přirozeně by pak s takovým jednáním nebylo spojováno ani Kolumbovo jméno.

Samozřejmě není nejmenší pochyby o tom, že příchod Evropanů do Ameriky znamenal pro indiány katastrofu. Nejprve přirozeně pro obyvatele karibských ostrovů, k nimž dospěl Kolumbus jako předvoj evropské migrace na svých prvních cestách. Stovky indiánů zde zahynuly mečem také proto, že se zde na kolonizaci podílel jeden z účastníků druhé Kolumbovy výpravy a později organizátor samostatných kolonizačních podniků Alonso Ojeda. Relace o posledních bojích s Araby na Pyrenejském poloostrově hovořily o jeho neobyčejné osobní odvaze, až sebevražedném počínání v lítých bojích, ale také o krutosti vymykající se i surovým dobovým normám.

Moderní medicína jej na základě těchto informací považuje za psychopata neschopného ovládnout své násilnické chování. Svým řáděním proslul zejména na ostrově Hispaniola, kde se jeho oběťmi staly nejen stovky protivníků přímo v bojích, ale také tisíce nepřátel pouze potenciálních – vesměs pokojných obyvatel místních vesnic.

Většina si smrt nepřála

Jedinců s rukama od krve bylo mezi conquistadory nepochybně více, ale velká většina Kolumbových současníků ani pozdějších kolonistů nepřijížděla do Nového světa proto, aby indiány zabíjela. I dobyvatelé jako Hernán Cortés chtěli především zbohatnout, a pro práci v dolech a na plantážích potřebovali místní obyvatelstvo živé. Požadavky na pracovní nasazení však často přesahovaly fyzické možnosti domorodců, kteří proto houfně umírali. Indiánské komunity tak čekal rozvrat, ještě znásobený šokem z totální proměny společenských poměrů.

S příchodem Španělů nezmizely jen lokální elity. Indiáni byli nuceni vzdát se svých bohů a přijmout křesťanství, což zapříčinilo zhroucení celého dosavadního společenského systému. Příchod nové migrační vlny z Evropy provázely také nakažlivé nemoci, proti nimž neměli indiáni vyvinuté protilátky.

Podle názoru většiny odborníků byly právě tyto choroby hlavním důvodem demografického kolapsu, během něhož v krátkém úseku několika desetiletí zmizelo v různých částech Ameriky až devadesát procent populace.

Tisíce mrtvých válečníků, které padly ve srážkách s conquistadory při obraně říší Inků či Aztéků, tak sice nadále zůstávají nediskutovatelným faktem, rozhodně však nepotvrzují závěr Davida Stannarda. Dějiny Ameriky od roku 1492 nejsou dějinami genocidy, o kterou by janovský plavec ve službách kastilské královny Isabely jistě ani nestál.