Královna i milenka: Eliška Rejčka se až napotřetí mohla vdát z lásky
Jediná Piastovna, která se stala královnou českou i polskou. Jediná česká královna, která byla dvakrát zvolena. Eliškou Rejčkou v první části života zmítaly osudové okolnosti, zatímco druhou si žila podle svého, aniž by se na cokoliv ohlížela...
V dějepise se o ní příliš neučí. Přitom byla Eliška Rejčka v mnoha ohledech výjimečnou ženou. Narodila se 1. září 1288 jako jediné dítě Přemysla II. Velkopolského a jeho druhé ženy Richenzy. Dětství si příliš neužila. Otec, jenž se v roce 1295 stal polským králem, byl poněkud neurotický a násilnický typ. Svou první ženu Lutgardu nechal zavraždit, druhou, vlastní matku Richenzy, zřejmě utýral k smrti. Třetí žena, Markéta Askánská, ho přežila jen díky tomu, že byl v únoru roku 1296 ubit skupinou šlechtických předáků.
Po jeho smrti odvedla Markéta osmiletou Richenzu do své vlasti Braniborska, kde jí vybrala za ženicha stejnojmenného syna braniborského markraběte Oty V. Dlouhého. Nápadník však nečekaně zemřel a malá Richenza se „uvolnila“ pro dalšího potenciálního snoubence.
Eliška Rejčka
Tím se stal český král Václav II., který si dělal zálusk na polskou korunu, a polská šlechta mu proto nabídla Richenzinu ruku. Psal se rok 1300 a dvanáctiletá princezna byla v Praze oddána s o 17 let starším mužem. Ten, zvyklý na milostné avantýry se svými dvorními dámami, o děvče příliš nestál a poslal ji na vychování ke své tetě Griffině Haličské do Budyně nad Ohří.
Oddělený život královského páru se nelíbil královým rádcům. Zbraslavskému opatovi Konrádovi se po třech letech podařilo krále přesvědčit, aby pro manželku poslal a nechal ji konečně korunovat. Tak se 26. května roku 1303 stala Richenza českou i polskou královnou a zároveň, na přání Václava II., si změnila své jméno na Elišku. Její původní a půvabně znějící jméno Richenza zkomolili Češi na Rejčku.
Ve stejném roce, kdy proběhla korunovace, vyhořel královský palác na Pražském hradě a králův dvůr musel přesídlit do domu zlatníka Konráda na Starém Městě pražském. V těsnějších prostorách měšťanského obydlí to Eliška Rejčka neměla lehké. Často se tam míjela s o tři roky mladší nevlastní dcerou Eliškou Přemyslovnou. Tu její macecha, která prý byla velmi půvabná a okouzlující, spíše rozčilovala. Vzájemná averze, která se jako červená nit táhla jejich životy, začala právě zde. Dne 15. června 1305 se Václavovi a Elišce Rejčce narodila dcera Anežka. Šest dní nato Václav II. těžce sužován tuberkulózou skonal. Eliška Rejčka, zabezpečená 20 tisíci hřivnami stříbra, které ji odkázal Václav II., byla opět volná.
A zase královna
Když za horkého letního dne 4. srpna roku 1306 v Olomouci ukončila dýka tajemného vraha život Václava III., zvolila si šlechta za českého krále Jindřicha Korutanského, manžela Václavovy sestry Anny. S tím se však nehodlal smířit římský král Albrecht Habsburský, opírající se o menší část českých přívrženců většinou z řad duchovních. Zcela v rozporu s dikcí Zlaté buly sicilské prohlásil osiřelé Čechy za léno spadlé na říši a požadoval, aby se českým králem stal jeho nejstarší syn Rudolf. Habsburské vojsko vpadlo v říjnu do Čech a na Moravu, což mnohé váhavce přesvědčilo. Zabral i Albrechtův titul římského krále.
To vše vystrašilo Jindřicha Korutanského natolik, že z Prahy raději uprchl do Korutan. I díky tomu šlechta 16. října 1306 zvolila novým králem Albrechtova syna Rudolfa. V tentýž den jej oddali s mladou vdovou Eliškou Rejčkou, která se tak podruhé stala českou královnou.
Na otázku, proč si Rudolf Habsburský raději nevzal nezadanou Elišku Přemyslovnu, není lehké odpovědět. Historikové se domnívají, že Albrecht chtěl oslabit slavnou přemyslovskou tradici, a tak svého syna raději oženil s vdovou, která byla navíc stále i královnou polskou. Je však i docela možné, že skutečným důvodem bylo „obyčejné“ milostné vzplanutí mezi stejně starými novomanžely, jak se už tehdy v Rakousku povídalo.
A zase vdova
Rudolf Habsburský však už 3. července roku 1307 na tažení proti odbojným šlechtickým skupinám umírá. Kdo usedne na český trůn? Mnozí se přikláněli na stranu korutanského vévody, který po smrti konkurenta už zase pospíchal zpátky do Čech. Habsburkové měli své věrné přívržence z řad duchovních, ale i některých šlechticů a měst, mezi něž patřila i věnná města čerstvé vdovy Elišky Rejčky. V zemi přetrvávalo napětí, nechyběly výbuchy vášně ani zákulisní intriky. Při jednáních došlo i k vážným incidentům. Přímo před očima Elišky Rejčky byl například zavražděn přívrženec Habsburků, maršálek Tobiáš z Bechyně.
Jindřich Korutanský mezitím přitáhl do Prahy a 15. srpna byl zvolen českým králem. Zneklidněná královna vdova v obavách o vlastní bezpečnost raději Prahu tajně opustila. „S jednou služkou nesouc v náručí svou dcerku Anežku,“ jak píše Zbraslavská kronika. Za městskými branami ji čekal její švagr Fridrich Sličný, který ji dovedl do habsburského ležení před Kutnou Horou.
Jelikož se Kutná Hora dokázala Habsburkům ubránit, odtáhl římský král i se synem do Rakouska, aby nabral nových sil na letní tažení. S nimi odjela i Eliška Rejčka. Když však byl 1. května roku 1308 římský král zavražděn, podepsal Fridrich Sličný v srpnu 1308 ve Znojmě smlouvu, v níž se zřekl za tučnou náhradu 45 tisíc hřiven pražských grošů české královské koruny.
Jindřich Korutanský mohl tedy konečně v klidu vládnout, musel však zaručit beztrestnost pro Elišku Rejčku a zároveň potvrdit držbu jejích pěti věnných měst. Eliška Rejčka se vrátila do Čech. Rozumí se samo sebou, že ne do Prahy, kde žil Jindřich Korutanský s Annou Přemyslovnou, nýbrž do „svého“ Hradce, který právě podle ní dostal přízvisko Králové.
Šlechtická milenka
Kdy se Eliška Rejčka sblížila se svým posledním osudovým mužem? Podle některých historiků to bylo v roce 1315, v době jeho zatčení a přechodného uvěznění. Pravděpodobnější se však jeví podzim roku 1310, kdy budoucí král Jan Lucemburský vydal listinu, v níž se zavázal vyplatit hradecké královně důchod ve výši 6 tisíc hřiven pražských grošů, které jí dlužil Jindřich Korutanský. A to právě na přímluvu a radu Jindřicha z Lipé. Dramatické události související s nástupem Lucemburků na český trůn sledovala Eliška Rejčka zpovzdálí. Byla nazývána hradeckou královnou a její dvůr se svého času skvěl mnohem více než skromný dvůr pražský, který spravovala její sokyně Eliška Přemyslovna.
Právě v době nástupu Lucemburků na český trůn se Rejčka začínala stále více stýkat s předním českým velmožem Jindřichem z Lipé, jenž pomalu rostl v předního muže českého království. O sebevědomí tohoto páru svědčí svatba Eliščiny dcery Anežky se slezským knížetem Jindřichem Javorským, která proběhla, aniž by k ní dostali souhlas od vládnoucí Elišky Přemyslovny, Anežčiny nevlastní sestry. Není třeba připomínat, že už tak špatný vztah obou královen se ještě zhoršil.
V roce 1320 se společně s Jindřichem z Lipé, který v té době stojí na vrcholu své slávy, odstěhovala Rejčka na Moravu. Rozepře 20. let mezi českým králem a předním českým velmožem, podporované energickou Eliškou Přemyslovnou, ustoupily zcela stranou. Jan Lucemburský udělil Jindřichovi z Lipé úřad moravského zemského hejtmana, který zastával až do své smrti. Eliška Rejčka, jež se svým ženatým milencem vystupovala bez skrupulí na veřejnosti, získala od krále Jana dům na Rybím trhu (dnešní Dominikánské náměstí) a patronátní práva ke kostelům sv. Prokopa a Panny Marie na Starém Brně.
Eliška Rejčka nechala vybudovat i kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž můžeme v Brně obdivovat dodnes. V něm v roce 1329 svého milence a důvěrného přítele Jindřicha z Lipé pochovala. O jejich blízkém vztahu svědčí i slova zbraslavského kronikáře: „Pro jeho smrt tolik plakala a žalostnila královna Eliška, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek.“ O šest let později, 19. října roku 1335, spočinula po jeho boku i sama Eliška Rejčka.
