Kulomet FIAT Mod. 1914 italští generálové dvakrát odmítli, první světová válka jej ale udělala nepostradatelným

V roce 1908 si italský plukovník Abiel Revelli patentoval nový kulomet inspirovaný pistolí Automatica Mod. 1910 vlastní konstrukce. Zbraň nazvaná Mitragliatrice Automatica „Revelli“ se už v této rané verzi lišila od finální varianty Mod. 1914 jen minimálně. K hlavním rozdílům patřil oválný otvor na horní straně pouzdra závěru pro vyhazování prázdných nábojnic, rychlou kontrolu stavu komory či řešení případných problémů se zásobníkem. 

Revelli zprvu sázel na 100ranné zásobníky a místo pláště plněného vodou se hlaveň chladila výrazným žebrováním po celé délce, díky čemuž hmotnost automatu činila pouhých 12 kg. S pozoruhodně flexibilní trojnožkou o váze 14 kg se jednalo o neobvykle lehkou zbraň, zejména ve srovnání se soudobými modely, které včetně tripodu obvykle vážily až 40 kg.

Na třetí pokus

Představitele královských ozbrojených sil novinka nadchla a ihned ji podrobili zevrubným testům. Italská pěchota už používala několik zbraní této kategorie – například Gardner Mod. 1886, Maxim nebo Perino Mod. 1908. Generálové si však uvědomovali, že technologie postupují rychle kupředu, a tak si nechtěli nechat ujít příležitost vyzkoušet každý nový typ. Přesto nakonec Revelliho zklamali, neboť místo jeho kulometu zavedli do výzbroje britský Vickers. 

Plukovník se ale nevzdával a ve snaze nalézt výrobce svého díla prodal patenty turínské společnosti FIAT, čímž započala desetiletá spolupráce završená několika zdařilými konstrukcemi. Třebaže se továrna zabývala primárně automobilovou produkcí, neprodleně zřídila linku pro kompletaci střelných zbraní ve svých závodech ve Villar Perosa, vzdálených asi 40 km od Turína.

Po několika úpravách se Revelliho kulomet na jaře 1913 zapojil do dalšího armádního tendru. Ačkoliv fungoval bezvadně a vykazoval nižší výrobní náklady než konkurenční modely, vojáci jej znovu odmítli, protože vyžadoval odlišnou manipulaci i údržbu než zavedené zbraně. 

Osud opomíjeného automatu změnil sarajevský atentát z června 1914, po němž v Římě pochopili, že vypuknutí války je jen otázkou času. Britové navíc potřebovali dovyzbrojit vlastní divize a dodávky vickersů přerušili, takže se Italové začali obávat nedostatku palebné síly. Nakonec tak v listopadu téhož roku královská armáda Revelliho kulomet zavedla do výzbroje pod označením Mitragliatrice FIAT Mod. 1914. 

Produkční verze se vyznačovala odlehčovacími výřezy v pouzdře závěru nebo sklopným krytem chránícím prostor pro vyhazování prázdných nábojnic. Kapacita schránkových zásobníků se snížila na 50 ran, chlazení zajišťoval plášť kolem hlavně plněný vodou pomocí externí pumpy. Nechyběla ani vylepšená trojnožka. 

Výjimečná konstrukce

Produkce nabíhala pomalu, a když země v květnu 1915 vstupovala na straně Dohody do války, disponovaly její ozbrojené síly pouhými 37 Revelliho kulomety. Záhy se však podařilo lépe nastavit procesy ve fabrikách a Italové tak mohli nejnovějším automatem ve svém arzenálu vyzbrojit většinu kulometných družstev. Aby společnost FIAT mohla věnovat více kapacit produkci automobilů pro armádu, od července 1915 převzala část výroby Revelliho zbraně firma Metallurgica Bresciana già Tempini. Zatímco její dělníci do konce konfliktu zkompletovali asi 17 500 exemplářů, FIAT jich dodal kolem 20 000. 

Ačkoliv se kulomet na první pohled některými znaky podobal Maximu, z něhož vzešel i zmíněný Vickers, ve skutečnosti jeho funkční mechanismus zůstával zcela odlišný. Stejně jako Revelliho pistole z roku 1910 využíval princip krátkého zákluzu hlavně a závěr se odemykal pomocí zajišťovacího klínu. Síla potřebná k odemčení klínu se regulovala pákovým čepem umístěným v jeho otočném bodě, který mohl střelec nastavit do tří poloh. Při poloze označené slovem „více“ se klín posunul o něco výše, čímž vystavil závěru větší odpor a absorboval tedy i větší zpětný ráz. V pozici „méně“ vše fungovalo přesně naopak. Díky této regulaci mohla zbraň spolehlivě pracovat s různými šaržemi střeliva, odlišnými typy zásobníků i v takřka jakémkoliv počasí.

Plášť plněný vodou se časem – ve snaze o urychlení a zlevnění výroby – změnil ze žebrovaného na hladký. Kromě plnicího hrdla na horní straně disponoval vespod dvěma vypouštěcími otvory. Jeden sloužil k uvolnění natlakované páry do kondenzátoru, druhým mohla obsluha manuálně odčerpat kondenzovanou vodu zpět do pláště k opětovnému užití. Podle některých zdrojů byl kulomet vybaven systémem olejového mazání nábojů, nicméně oficiální manuál ke zbrani takové řešení nezmiňuje a na žádném dochovaném exempláři pocházejícím z masové produkce se neobjevuje. Je možné, že Italové tímto prvkem vybavili jen několik pozdějších sérií. 

Klec na 50 myší

Ohledně kalibru vsadili Italové na náboj 6,5×52 mm Carcano, kterým střílely také standardní opakovačky pěchoty. Tato volba sice usnadňovala logistiku, ale Revelliho kulomet kvůli ní vykazoval při srovnání s většinou soudobých zbraní téže kategorie nižší účinnost. Oproti ranému provedení automatu poněkud vzrostla hmotnost – samotná zbraň vážila 17 kg a trojnožka dalších 22,4 kg. 

Kadenci – a tím i spotřebu nábojů – mohl voják regulovat přepínačem režimu střelby. I tentokrát mohl volit z trojice poloh: režim Lento znamenal pomalou střelbu s kadencí asi 200 ran za minutu, při páčce v pozici Sicura byla zbraň zajištěna a mód Rapido znamenal rychlou střelbu zhruba 500 ran za minutu. Koncem roku 1916 začaly obsluhy fasovat též kónický tlumič výšlehu.

FIAT Mod. 1914 se „krmil“ charakteristicky tvarovanými víceřadými zásobníky na 50 (posléze i 100) ran, které si pro svůj vzhled vysloužily přezdívku „myší klec“. Každá řada pojala 10 (u storanných modelů dvojnásobek) nábojů, které pod patřičným tlakem udržovala stlačená pružina. Vojáci mohli zásobníky nabíjet po jednom náboji, případně zrychleně pomocí speciálních plniček, jež vsunovaly střelivo do pěti řad současně. Naplněný zásobník se do zbraně vsouval zleva a po stisku spouště kulomet nejprve vyprázdnil první řadu zprava. Následně se celý zásobník mechanicky posunul dále dovnitř a cyklus se opakoval až do okamžiku, kdy prázdná „myší klec“ vypadla z pravé strany automatu. 

Ačkoliv byl zásobník poměrně kompaktní, v praxi působil obtíže kvůli své křehkosti. V zápalu boje stačilo, aby ho voják příliš zmáčkl, stěna se zdeformovala a docházelo k zasekávání. Revelliho řešení navíc nebylo kompatibilní s ostatními zavedenými kulomety. Problém měl vyřešit bubnový zásobník na 250 ran testovaný v létě 1917, ale nikdy se nedostal do výroby, protože funkční mechanismus FIATU Mod. 1914 byl pro tak těžký prvek příliš slabý. 

Částečně zdařilá konverze

Revelliho výtvor zůstal standardním středním/těžkým kulometem královských vojsk i po porážce centrálních mocností a tuto roli si udržel až do příchodu typu Breda Mod. 37 v ráži 8×59 mm. Zavedení výkonnějšího automatu však neznamenalo vyřazení Revelliho zbraně – přeživší exempláře Italové koncem 30. let modernizovali na variantu FIAT Mod. 14/35. 

Úpravy zahrnovaly překalibrování na zmíněné 8mm střelivo podávané konvenčnějším způsobem z klasických pásů nebo použití nového typu hlavně s možností rychlé výměny. Zmizel i vodní plášť. Vylepšená zbraň vykazovala vyšší průraznost, ale také náchylnost k zasekávání a mizernou odolnost vůči nečistotám. Přesto si Mod. 14/35 intenzivně zabojoval ještě za druhé světové války.