Jak blízko byla 2. světová válka americkým břehům? Osa zkoušela nálety, špionáž i útoky z hlubin oceánů

Za druhé světové války zůstalo území USA válečného běsnění ušetřeno. Američtí civilisté nepoznali hrůzy nočních náletů ani pouličních bojů, ekonomika zajišťující potřeby válečného průmyslu pracovala na plné obrátky a zásobovací systém fungoval prakticky bez omezení. Německo i Japonsko však opravdu vynakládaly úsilí a prostředky na projekty, jež měly dát občanům Spojených států pocítit, že se nacházejí skutečně ve válce.

U-booty na dohled

Nejjednodušší způsob, jak se dostat k americké pevnině, představovaly ponorky. Na obou pobřežích USA a Kanady však stále hlídkovala plavidla Pobřežní stráže a Královského kanadského námořnictva, neboť v tamních vodách vládl čilý dopravní ruch a ve velkých přístavech na východě se sestavovaly obrovské konvoje mířící do Velké Británie a Sovětského svazu.

V zálivu svatého Vavřince Kanaďané vedli boje s německými u-booty, snažícími se narušovat lokální plavbu civilních lodí a podrývat tak morálku obyvatelstva. V oblasti se těžila železná ruda, kterou dopravovala nákladní plavidla do hutí. V roce 1942 říšské ponorky čtyři z nich potopily a palubními zbraněmi ostřelovaly i ostrov Bell, jenž tak do dějin vstoupil jako jediné severoamerické území, které se ocitlo pod palbou německých zbraní. 

Pro Washington tyto pokusy sice představovaly jistou nepříjemnost, ale válečný průmysl nijak významně oslabit nemohly. Boj s podmořskými čluny se ukázal v dané lokalitě jako značně obtížný, protože se tam mísila říční a mořská voda, jejíž vrstvy mátly sonary, ale na druhé straně tentýž faktor ztěžoval ponorkám udržovat stálou hloubku.

Sporadické námořní střety probíhaly v oblasti až do roku 1944, než se u-booty kvůli obsazení francouzských základen Spojenci a stále větším operačním ztrátám musely z tohoto bojiště stáhnout.

Císařské ponorky z druhé strany

Na západní pobřeží USA se zaměřili Japonci. Po napadení Pearl Harboru v prosinci 1941 a prvotních císařských úspěších občané Spojených států věřili v možnost přímého útoku, což dokonce vedlo k několika planým poplachům.

Ve skutečnosti se tehdy poblíž pevniny zdržovalo jen několik podmořských člunů, které ostřelováním pobřeží přiživovaly neklid civilistů. V únoru 1942 zasáhlo několik dělostřeleckých granátů naftové pole nedaleko Santa Barbary v Kalifornii a poškodilo těžní věž, v červnu téhož roku pak dopadly střely z vynořené ponorky do areálu vojenské základny Fort Stevens, kde však způsobily jen zanedbatelné škody.

Japonské snahy vyvrcholily nasazením plavidla I-25, které neslo malý hydroplán Jokosuka E14Y „Glen“, vybavený dvěma 80kg zápalnými pumami. V noci 9. září 1942 vzlétl pilot Nobuo Fujita se svým strojem do vzduchu a obě bomby shodil nad oregonskými lesy, kde způsobily malý požár. Člun se po návratu letounu nakrátko stáhl, ale 29. září z něj hydroplán udeřil podruhé, avšak opět s hubenými výsledky.

Na druhou stranu operace ukázala nové možnosti a Japonci začali uvažovat o leteckém útoku na Panamský průplav, k němuž však nikdy nedošlo. Podobně jako v německém případě se i císařské ponorky musely po ztrátě tichomořských ostrovních základen od západního pobřeží stáhnout.

Amerikabomber

Možnost transatlantického úderu neposkytovaly jen podmořské čluny, ale teoreticky i letouny dlouhého doletu. Hitler však před válkou o vývoji strategického bombardéru neuvažoval: neměl v úmyslu ničit průmyslové základny nepřítele, ale bleskově obsadit jeho území a využít tyto zdroje pro své vlastní potřeby. Pro nálety na Londýn si pak nacisté vystačili se středními bombardéry startujícími z letišť v okupované Francii, ty už ovšem na výrobní závody obou hlavních nepřátel, Sovětského svazu a USA, nedosáhly.

Němci měli sice k dispozici čtyřmotorové Focke-Wulfy Fw 200 s dlouhým doletem, v tomto případě se však jednalo o upravený civilní stroj s malou nosností, vhodný spíše k průzkumu a útokům proti námořním plavidlům.

Říšský maršál Hermann Göring proto 12. května 1942 podepsal projekt Amerikabomber, který nechal rozeslat několika leteckým továrnám. Zadání předpokládalo konstrukci bombardéru, který by dokázal operovat z Azorských ostrovů, doletět do oblasti New Yorku a vrátit se zpět na základnu. Soutěže se zúčastnili výrobci Messerschmitt, Junkers, Focke-Wulf a Heinkel a vítězem se nakonec stal Ju 390 od Junkersu. Šlo o šestimotorovou upravenou verzi již produkovaného Ju 290.

Do výroby se ještě dostal čtyřmotorový Messerschmitt Me 264, který nakonec vznikl ve třech prototypech, ovšem žádný z těchto letounů se skutečné bojové akce nezúčastnil. Kromě toho v ostatních projekčních kancelářích vznikaly další návrhy, jako například velké samokřídlo s šesti proudovými motory nesoucí označení Arado E.555 a prototypy bratří Hortenů. Všechny však zůstaly jen na papíře.

Zbraň z říše snů pak představovala mezikontinentální raketa vycházející z již existující V-2. Její tvůrci však naráželi na ještě zásadnější konstrukční a materiálové problémy než v případě letadel, a proto také tento projekt zůstal jen u počátečních náčrtů.

Přicházeli z moře

Americké území se ještě před vstupem USA do války stalo cílem německých agentů. Soud se členy sítě bývalého búrského vojáka a lovce Fredericka Jouberta Duquesnea (1877–1954) patřil mezi největší špionážní procesy v dějinách Spojených států. Všech 33 vyzvědačů, jejichž úkol spočíval zejména ve shromažďování důležitých vojenských informací, zadržela FBI v červnu 1941. Zatýkání předcházelo dvouleté vyšetřování, v němž klíčovou roli sehrál William Sebold, americký Němec ve službách Abwehru (německá rozvědka pod vedením admirála Wilhelma Canarise), který přešel na stranu tajné služby Spojených států.

Později se Němci pokoušeli vysazovat nové agenty z ponorek. Za zmínku stojí operace Pastorius z června 1942, která dostala své označení po Francisi Danielu Pastoriovi (1651–1720), praotci německého vystěhovalectví do Ameriky a zakladateli Germantownu v Pensylvánii. V noci z 12. na 13. června 1942 přistála na Long Islandu ponorka U-202. Na pevninu vysadila čtyřčlennou skupinu složenou z Němců dokonale ovládajících angličtinu, z nichž dva dokonce měli americké občanství.

Operace pokračovala 17. června, kdy u Jacksonvillu na Floridě zakotvil člun U-584, převážející další čtveřici špionů. Osm agentů Abwehru mělo provádět sabotážní a teroristické akce s cílem ochromit americký průmysl a vyvolat paniku mezi civilním obyvatelstvem, ale FBI dokázala díky zradě jednoho z nich (George Dasch) ještě během června všechny zadržet. Následný tribunál pak poslal šest agentů na elektrické křeslo. Zbylí dva – Ernst Burger a George Dasch – dostali doživotí, respektive 30 let.

Nacisté ve Spojených státech

Dalším zdrojem obav americké veřejnosti se stala údajná hitlerovská pátá kolona v USA. Od roku 1939 v zemi skutečně působil nacistický Německo-americký svaz (German-American Bund). Jeho předseda Fritz Kuhn se sice v roce 1936 na olympiádě v Berlíně sešel s führerem a disponoval kontakty do Německa, ale jinak byly jeho vazby na třetí říši spíše volné. Svaz se vyznačoval politickým radikalismem, vypjatým antisemitismem a organizováním shromáždění či pochodů v hnědých uniformách po vzoru nacistických oddílů SA (Sturmabteilung), čímž na sebe pochopitelně přitahoval pozornost. 

Jejich antisemitské excesy (představitelé spolku například mluvili ve svých projevech o prezidentu Franklinu Rooseveltovi jako o Rosenfeldovi a jeho program New Deal přejmenovali na Jew Deal) Hitlerovi, který chtěl, aby USA zachovaly neutralitu, příliš nepomáhaly.

Pokud měl s německými krajany führer nějaké plány, šlo spíše o vytváření pozitivního obrazu třetí říše za Atlantikem. Svaz čítal podle odhadů v celé zemi jen 8 500 členů, většina Američanů německého původu se od něj distancovala a po vstupu Spojených států do války jeho představitelé skončili v internaci.

Sen o invazi

Ačkoliv úvahy o napadení Severní Ameriky ze strany států Osy patří do říše fantazie, v roce 1942 se situace jevila jinak. Hrozilo dobytí Egypta a tím i obsazení klíčového Suezského průplavu, na východní frontě pak německé síly postupovaly ke Kaspickému moři a na Kavkaz a možnost, že by se nakonec setkaly se silami postupujícími z Afriky a táhly dále na východ, nevypadala zcela nereálně. Vojska třetí říše by následně mohla podniknout vpád do Persie, Iráku a Indie, k níž by z východu postupovali japonští spojenci. Singapur, Barma, Filipíny, to všechno Spojenci ztratili a hrozba útoku na izolovanou Austrálii či dokonce dalekou Aljašku nabývala reálné podoby.

Přistoupíme-li na úvahy o invazi do Spojených států, nejnáročnější variantu představoval útok na východní pobřeží z Evropy či západní Afriky. Teoreticky lepší předpoklady skýtala západní strana, kde měli Japonci k dispozici mnohem větší loďstvo, ovšem vzdálenosti mezi ostrovy a pevninou byly obrovské. Pokud by se však podařilo obsadit Pearl Harbor, muselo by se celé americké loďstvo v Tichomoří stáhnout až do Kalifornie, protože jinde nedisponovalo vhodným přístavem. Japonci by se tak velmi přiblížili k území USA a mohli by pak postupovat směrem na Kalifornii nebo na Aljašku a odtud dále na jih.

Síly Osy se však nikdy k realizaci těchto hypotetických plánů nedostaly. Velkou zásluhu na tom měli především muži bojující v poušti u El Alameinu (červenec–listopad 1942), troskách Stalingradu (srpen 1942–únor 1943) nebo guadalcanalských džunglích (srpen 1942–únor 1943), kde se jim podařilo vítězný postup nepřítele zastavit.