Temná mračna nad belgickým Halenem: Jak se královští obránci připravovali na obranu klíčového městečka?

Pole za městečkem Halen na severu Belgie nabízela děsivý pohled. Kam až oko dohlédlo, ležela zmasakrovaná těla koní a mužů v uniformách německých dragounů a hulánů. Srpnové slunce ještě zesilovalo puch vznášející se nad bojištěm, zároveň však vytvářelo zvláštní podívanou: jezdecké přilby s charakteristickými kovovými hroty rozeseté po krajině odrážely paprsky a proměňovaly pole v třpytivou mozaiku. Právě tento obraz dal střetnutí jeho pozdější jméno – „bitva stříbrných přileb“.

Událost z 12. srpna 1914 přitom nebyla jen epizodou německé invaze do Belgie, ale v mnoha ohledech také předznamenala proměnu způsobu vedení boje, která měla v následujících letech zásadně změnit podobu moderního bojiště. Co se v Halenu a jeho okolí vlastně stalo?

Opuštěnou zemí

Po odmítnutí německého ultimáta z 2. srpna překročily jednotky císařské armády hranice malého království a v souladu s plánem se snažily rychlým tažením přes neutrální zemi proniknout do Francie. Početně slabší a materiálně hůře vybavená belgická armáda se spoléhala na brzkou pomoc svých spojenců a systém pevnostních měst – zejména Lutychu, Namuru a Antverp – který měl nepřítele dostatečně zpomalit. Tam, kde se opevnění nenacházela, se Belgičané snažili střetnutím se silnějším nepřítelem pokud možno vyhnout. 

Německý II. jízdní sbor (Höheres Kavallerie-Kommando 2), jemuž velel generál Georg von der Marwitz, postupoval na počátku srpna 1914 na pravém křídle císařské armády. Měl za úkol provádět hluboký průzkum před hlavními silami, postupovat směrem k Antverpám a zajišťovat důležité křižovatky a přechody přes vodní toky.

Jízdní sbor podporovaly menší pěší a dělostřelecké oddíly, které měly v případných střetech kavalerii poskytnout palebnou podporu. Německé velení ale na tomto směru nepředpokládalo silnější odpor. 

Hlavní síly belgické armády se soustřeďovaly dále na východ a jihovýchod země a očekávalo se, že se budou opírat především o pevnostní systém, případně povedou pouze omezené ústupové boje na zdrženou. Do 7. srpna průzkumné skupiny zjistily, že oblast na linii od Diestu k Huy je téměř opuštěná, a císařští jezdci doprovázení pěchotou a dělostřelectvem nerušeně pokračovali Belgií dál na západ. Jejich postup však nezůstal bez povšimnutí. 

Na koni, nebo pěšky?

Na levém křídle belgické armády operovala jezdecká divize pod velením generálmajora Léona de Witte s úkolem pohyb nepřítele sledovat a případně zpomalovat jeho postup do vnitrozemí. Přítomnost německého jízdního sboru tak obráncům nemohla uniknout a de Witte se ocitl před zásadním rozhodnutím. Belgický velitel si dobře uvědomoval, že čelí početně silnějšímu protivníkovi – sám měl k dispozici přibližně 2 400 jezdců posílených o prapor cyklistické pěchoty (Carabiniers-Cyclistes) a 12 polních děl. Naproti tomu Marwitzův II. jízdní sbor disponoval zhruba 4 000 jezdci, asi 2 000 příslušníky pěchoty, 24 děly a několika kulometnými oddíly. Bylo zřejmé, že v dlouhodobém střetu by Belgičané jen stěží odolávali.

Pokud by však Němci rychle obsadili přechody přes řeku Gete a ovládli silnici procházející městečkem Halen, otevřela by se jim cesta na Lovaň a Brusel. Hrozilo tak, že se svižně postupující vilémovská kavalerie dostane hluboko do týlu belgických sil. Za této situace se de Witte rozhodl nepřítele zastavit a přijmout boj právě v prostoru Halenu.

Zkušený belgický generál, ač vychován v tradici klasické kavalerie, učinil v předvečer bitvy rozhodnutí, které se ukázalo jako mimořádně prozíravé. Svým jezdcům nařídil sesednout z koní a zaujmout obranná postavení v okolním terénu. Opěšalí kavaleristé se tak narychlo rozmístili v polích, za živými ploty a u statku IJzerwinning západně od městečka. Samotný Halen obsadil prapor cyklistické pěchoty a ženisté podminovali most přes řeku Gete. Schylovalo se k bitvě, jež předznamenala konec jedné éry…