Se spojenci, a přesto osamocení: Jak vypadala a jak se měnila francouzská jaderná doktrína za studené války?

Po skončení druhé světové války zaujímala Francie v jaderném výzkumu specifické postavení. Země měla významnou předválečnou tradici atomové vědy. Její přední reprezentant Frédéric Joliot-Curie patřil ke světově uznávaným odborníkům, Bertrand Goldschmidt se během války podílel na vývoji atomové bomby v USA. Zároveň ale země galského kohouta trpěla důsledky nacistické okupace a také vnitropolitickou nestabilitou.

Záhy po válce začal tým francouzských odborníků pracovat na konstrukci nukleárních reaktorů, primárně pro energetické využití. Žádná konkrétní vojenská jaderná doktrína v té době ještě neexistovala. Atomový program řídil od října 1945 Komisariát pro atomovou energii a alternativní energie (Commissariat à l‘énergie atomique et aux énergies alternatives, CEA), v jehož čele z počátku stál Joliot-Curie. Teprve od roku 1949 země dokázala produkovat alespoň malé množství plutonia díky reaktoru Zoé.

Spojenectví s Izraelem

Ve stejné době došlo díky iniciativě fyzika Francise Perrina (pozdějšího nejvyššího komisaře pro atomovou energii v letech 1951–1970) k tajnému navázání spolupráce s izraelskými vědci, jimž pařížské úřady umožnily návštěvu výzkumného centra CEA v Salcay.

Jelikož Spojené státy dosud tajily detaily svého atomového programu, kooperace mezi Francií a Izraelem představovala vítanou možnost propojení odborníků, kteří byli v minulosti během války zapojeni do různých dílčích fází projektu Manhattan. 

Obě země se zároveň obávaly politické izolace a nemohly se v případě války příliš spoléhat na podporu rodící se Severoatlantické aliance. Načasování dohody souviselo také s prvními úspěšnými testy jaderných zbraní v Sovětském svazu. S izraelskou asistencí Perrinův tým vybudoval nukleární elektrárnu v Marcoule.

V této době však odborníkům i úřadům stále šlo primárně o energetické využití jádra. Teprve v roce 1954 tehdejší premiér Pierre Mendes-France inicioval zahájení vojenského nukleárního programu. Přispěly k tomu i neúspěchy francouzské armády v Indočíně. K hlavním propagátorům jaderného zbrojení přitom patřil generál letectva Pierre Marie Gallois, později přezdívaný „Otec bomby“.

O dva roky později vznikla utajená Komise pro vojenské využití atomové energie. K rostoucí politické podpoře jaderného zbrojení přispěla zejména suezská krize (říjen–listopad 1956) a následná diplomatická roztržka s USA. Francouzští odborníci se v té době tajně podíleli na výstavbě izraelského výzkumného centra Dimona v Negevské poušti. Zároveň od roku 1957 probíhala konstrukce prvního testovacího centra na území tehdy ještě francouzského Alžírska.

Nukleární nezávislost

K zásadnímu rozšíření vědecké spolupráce s dalšími státy došlo po založení mezinárodní aliance EURATOM v roce 1957. Ačkoliv deklarovaný účel organizace spočíval primárně v energetické kooperaci, Francie ji záhy využila k uzavření tajných dohod se západním Německem a s Itálií o společném postupu při vývoji jaderných zbraní. To ostatně správně tušila také Moskva, která proti EURATOM okamžitě rozjela propagandistickou kampaň. Pro Řím i Bonn spolupráce s Paříží představovala důležitý krok k vymanění z přetrvávající vojensko-politické izolace po druhé světové válce.

Krátce po zahájení činnosti EURATOM vleklá krize francouzské „čtvrté republiky“, doprovázená komplikovanou dekolonizací, v roce 1958 opět vynesla do čela země Charlese de Gaulla. Ten od počátku jednoznačně podpořil atomový program a o dva roky později proběhly v Alžírsku první testy jaderných zbraní za účasti izraelských specialistů.

Zprávy o experimentálních explozích vyvolaly protesty v Japonsku a SSSR, stejně jako v řadě afrických států. Další z testů 1. května 1962 vyústil v závažný incident, kdy vlivem neopatrné manipulace několik vojáků a přihlížejících – mezi nimi ministr pro výzkum Gaston Palewski – utrpělo ozáření, vedoucí k následným zdravotním komplikacím. Oproti praxi, běžné tehdy v USA a dalších zemích, si francouzské orgány obecně nedělaly příliš starostí s ochranou personálu a přihlížejících proti radiaci.

Počátkem 60. let se vytvořil systém francouzských „zastrašovacích sil“ (Force de dissuasion). Ty však teprve v roce 1964 skutečně získaly první akceschopný nukleární arzenál. Úspěch jaderného programu ve svých důsledcích umožnil de Gaullově administrativě o dva roky později vystoupit z vojenských struktur NATO v reakci na vyhrocující se vztahy se Spojenými státy. K obnovení členství pak došlo až v roce 2009.

Mimo NATO, přesto po boku USA

Navzdory pokračujícím diplomatickým třenicím Američané počátkem 70. let navázali spolupráci s pracovníky francouzského jaderného programu. Na rozdíl od obdobné paralelní kooperace Washingtonu s Londýnem šlo v případě Francie o přísně utajenou operaci.

Nixonova administrativa přehodnotila postoj předchozích garnitur, jež požadovaly nukleární dominanci USA a nesouhlasily s dalším jaderným vyzbrojováním svých spojenců. Oproti tomu Nixon a jeho poradci věřili, že Sověty nejlépe odstraší aliance nezávislých západních jaderných mocností. Zároveň předpokládali, že pro nepřátelské špiony či diverzanty bude těžší infiltrovat rozdílně fungující jaderné programy jednotlivých zemí NATO.

Americká podpora přinesla Francouzům především zdokonalení protiatomové obrany. Ze Spojených států dorazily sady protiraketových radarů, měřiče radiace a také protiraketové komplexy.

Mezitím ale Francie čelila i citelným komplikacím, když vzhledem ke ztrátě Alžírska musela během 60. let postupně přenést testovací centra do Polynésie. Výstavbu související infrastruktury de Gaulle v projevu z roku 1963 prezentoval jako snahu o posílení lokální ekonomiky. Celý projekt z počátku podporovala také místní politická reprezentace, ačkoliv později po zahájení testů proběhlo několik protestních akcí.

V srpnu 1968 došlo poblíž atolu Fangataufa k odpálení první francouzské termonukleární zbraně s kódovým označením Canopus. Pozdější testy narážely na kritiku ze strany Austrálie a Nového Zélandu a v roce 1973 dokonce tehdejší novozélandský premiér Norman Kirk nechal pro výstrahu vyslat dvě fregaty k Francouzské Polynésii. Jaderný program přesto plynule pokračoval. Celkem do roku 1996 Francie uskutečnila 210 jaderných testů, z toho 193 v Polynésii.