Krvavá bitva stříbrných přileb: Masakr vilémovského jezdectva u belgického Halenu předznamenal konec jedné éry

Boje u belgického Halenu začaly nad ránem 12. srpna 1914, kdy k městu dorazily první průzkumné oddíly německých hulánů. Jakmile však narazily na odpor belgických cyklistů, stáhly se a vyčkaly na posily. Kolem 8.00 se městečko dostalo pod palbu dělostřeleckých baterií německé 2. jízdní divize a krátce poté vyrazila vpřed pěchota.

Image

Čtěte také

Temná mračna nad belgickým Halenem: Jak se královští obránci připravovali na obranu klíčového městečka?

Obránci, kteří se ještě zcela nevzpamatovali z předchozího bombardování, se tváří v tvář převaze nepřítele v první chvíli nezmohli na výraznější odpor a císařská armáda tak po krátké přestřelce obsadila most přes řeku Gete. Pokus o jeho zničení selhal: odpálené nálože sice poškodily konstrukci, ta ale zůstala pro pěší i jezdce průchodná.

Snadné vítězství?

Belgičané se stáhli do nedalekého pivovaru, odkud je však záhy vyhnalo německé dělostřelectvo, a kolem 8.40 již útočníci bezpečně drželi most i jeho okolí. Jakmile se velení sboru dozvědělo o tomto úspěchu, rychle na místo vyslalo silné jízdní posily a dragounské a hulánské pluky proudily na druhou stranu řeky Gete. Čištění Halenu potom zabralo ještě zhruba půldruhé hodiny. Zbytky obránců ještě svedly krátký boj o železniční stanici, ale kolem 10.00 se začaly stahovat přes pole k hlavním belgickým pozicím západně od města.

Němci se tak poměrně snadno a rychle stali pány Halenu i důležitého přechodu přes řeku. Generál von der Marwitz proto nabyl dojmu, že před ním stojí jen slabé zadní voje nepřátelské armády, které se pouze snaží zdržovat jeho postup. Na městečko se navíc záhy snesly další dělostřelecké granáty – tentokrát ze strany královské artilerie – a německý velitel proto nařídil okamžitý postup dále na západ a zničení protivníkových baterií. 

Netušil však, že Belgičané na něj čekají v připravených obranných postaveních na otevřených polích západně od města. Kavaleristé, kteří vyrazili z města bez dostatečného předchozího průzkumu, tak byli naprosto zaskočeni. Eskadrona 17. dragounského pluku vedená kapitánem von Bodeckerem narazila před vesnicí Zelk na zátarasy a zároveň se na ni spustila palba snad ze všech stran. Živé ploty vyztužené dráty znemožňovaly jezdcům rozptýlit se do okolí a následoval masakr. Kulky kosily muže i koně a v řadách útočníků rychle zavládl zmatek. Zbytky zle pocuchané jednotky se poté raději rychle stáhly zpět do Halenu.

Obdobně se vedlo Leibské eskadře vedené kapitánem Erhardem von Kalneinem, která útočila ve směru Diest. Velitel padl v přestřelce a přeživší – často nedobrovolně opěšalí – se dali na úprk zpět. 

Následovaly další a další pokusy prorazit – podle některých pramenů jich Němci během krátké doby podnikli až osm – opakovaně ale naráželi na dobře připravenou obranu. Dragounský 17. a 18. pluk zaznamenaly obrovské ztráty: během jediné hodiny přišly o 16 důstojníků a 297 poddůstojníků. Padl i velitel druhé jmenované formace major Victor Digeon von Monteton.

Manévrování kavalerie navíc výrazně komplikoval rostoucí počet mrtvol koní i mužů i všudypřítomní ranění vojáci. Střetnutí tak předznamenalo zásadní změny ve stylu válčení – němečtí jezdci, ač nepochybně stateční, nemohli využít své hlavní výhody – pohyblivosti a rychlosti. Navíc byli už z dálky dobře viditelní a stávali se snadnou kořistí téměř neviditelných belgických střelců ukrytých v příkopech a keřích. 

Boje nekončí...

Velení německého II. jízdního sboru se však nehodlalo vzdát lacino. Po prvních neúspěších se jezdecké oddíly přeskupily a zahájily novou sérii útoků. Největšího úspěchu dosáhla skupina dragounů a hulánů, která narazila na zbytky cyklistického praporu. Ten se po vyklizení Halenu stáhl do okolních polí, kde se snažil zorganizovat obranu. Strhla se prudká přestřelka na krátkou vzdálenost, během níž obě strany utrpěly citelné ztráty. Německým jezdcům se nakonec podařilo zabít velitele jednotky kapitána Van Damma a opěšalé Belgičany rozprášit.

Císařské pěchotě se poté po sérii tvrdých střetů podařilo zmocnit statku IJzerwinning, který tvořil jeden z klíčových opěrných bodů belgické obrany. Obsazení farmy vážně ohrozilo levé křídlo de Witteho linie a zdálo se, že německý tlak konečně přináší výsledky. Císařským se však nepodařilo umlčet belgické dělostřelectvo rozmístěné na vyvýšenině Mettenberg. Odtud královské baterie nepřetržitě ostřelovaly Halen i přístupové cesty k městu a způsobovaly útočníkům značné potíže.

Situace obránců se i přes dílčí úspěchy v průběhu odpoledne začala stávat kritickou. Jezdecká divize pomalu ustupovala a zdálo se, že německá přesila nakonec přece jen prorazí. Právě v té chvíli se však na bojišti objevily první oddíly očekávaných posil. Kolem třetí hodiny odpolední dorazili po vyčerpávajícím sedmnáctikilometrovém pochodu z Tienenu vojáci 4. smíšené brigády. Její dělostřelectvo se rychle rozmístilo na návrší okolo vesnice Loksbergen a pěchota i kulometné oddíly se okamžitě zapojily do probíhající bitvy.

Zpátky za řeku

Další podporu přinesla de Witteho mužům improvizovaná jednotka z nedalekého Diestu. Kolem páté hodiny odpoledne vyrazil plukovník Dujardin se skupinou vojáků v šesti automobilech směrem k vesnici Zelk. Přestože sám během akce utrpěl těžké zranění, podařilo se poručíkovi van Doorenovi ze 4. pluku jízdních myslivců umlčet německé dělostřelectvo rozmístěné podél silnice vedoucí do Halenu.

Příchod posil postup vilémovských jednotek zastavil a umožnil Belgičanům přejít do protiútoku. Kolem sedmé hodiny večer se de Witteho mužům podařilo znovu dobýt statek IJzerwinning. Velitel se poté pokusil využít moment překvapení a nařídil postup směrem na Velpen a Halen, aby nepřítele zatlačil zpět na pravý břeh řeky Gete. Tento útok však neuspěl, protože pěchota 4. smíšené brigády, složená převážně z nezkušených branců, narazila ve vesnici Velpen na dobře připravené německé kulomety a po krátké přestřelce musela ustoupit.

S přicházejícím soumrakem boje postupně utichaly. Německé velení, překvapené houževnatostí belgického odporu a vědomé si příchodu nepřátelských posil, nakonec další útoky zastavilo. Císařské jednotky se stáhly z nejvíce exponovaných pozic a bitva u Halenu tak po dlouhém dni pomalu spěla ke svému konci. Na velitelství krále Alberta v Lovani dorazil ve 23.00 telegram od generálmajora de Witteho: „Německé jednotky byly u Halenu odraženy s obrovskými ztrátami na mužstvu i koních.“

Labutí píseň kavalerie

Význam bitvy u Halenu nelze v žádném ohledu přeceňovat. Během několik hodin trvajícího střetnutí Němci ztratili přibližně 1 000 mužů – padlých, zraněných i zajatých. Číslo bylo o to citelnější, že šlo v mnoha případech o důstojníky a příslušníky elitních jezdeckých pluků. Útočníci také přišli o více než 400 koní, což citelně oslabilo mobilitu sboru. Po bitvě zůstaly na bojišti nalezeny stovky – podle některých dobových zpráv dokonce tisíce – německých jezdeckých přileb, které byly později vystaveny jako symbol belgického vítězství.

Po válce na místě vyrostl památník připomínající padlé a při stém výročí bitvy v srpnu 2014 bylo nedaleko městečka instalováno 44 velkých ocelových přileb. Ani obránci nezískali vítězství zadarmo, jejich ztráty dosahovaly až 500 mužů – část zemřelých našla odpočinek na místním hřbitově.

Strategickou situaci však střetnutí nijak výrazně neovlivnilo. V následujících dnech německá armáda dosáhla významných úspěchů při dobývání belgických pevností, zejména u Namuru a Lutychu, a její postup pokračoval dále do severní Francie. Také de Witteho jednotky u řeky Gete musely brzy své pozice opustit. Koncem srpna padla Lovaň a císařské armády postupovaly stále hlouběji do nitra země, zatímco se hlavní belgické síly stahovaly k pevnosti Antverpy.

Střetnutí u Halenu ukázalo několik důležitých skutečností – především to, že i relativně malá belgická armáda dokázala za vhodných podmínek silnějšímu protivníkovi zasadit citelnou ránu a na čas zpomalit jeho postup.

Obzvláště se ale jasně ukázal anachronismus klasické kavalerie tváří v tvář moderním zbraním. Německou porážku způsobila neschopnost včas vyhodnotit situaci a snaha o opakované jízdní útoky proti relativně dobře připravené nepřátelské obraně. V pozdějších letech se rozborem střetnutí zabývali nejvýznamnější stratégové své doby včetně Heinze Guderiana či Maxima Weiganda. Bitva u Halenu se tak stala signálem, že éra velkých útoků jízdy na evropských bojištích definitivně končí.