Útok na Pearl Harbor: Mohli Američané odvrátit překvapivý úder císařských orlů?

07.12.2019 - Martin Staroň a Miroslav Mašek

Jeden z častých mýtů války v Tichomoří tvrdí, že zákeřné přepadení americké základny v Pearl Harboru bylo klíčovou součástí plánu japonské expanze a že šlo o drtivé vítězství jeho Spojeného loďstva. Skutečnost však byla trochu složitější

<p>Útok na Pearl Harbor byl překvapivý úder japonského císařského námořnictva proti námořní základně Spojených států amerických v Pearl Harboru na Havajských ostrovech v neděli ráno 7. prosince 1941 (8. prosince v Japonsku).</p>

Útok na Pearl Harbor byl překvapivý úder japonského císařského námořnictva proti námořní základně Spojených států amerických v Pearl Harboru na Havajských ostrovech v neděli ráno 7. prosince 1941 (8. prosince v Japonsku).


Reklama

Hospodářskopolitický vývoj v 19. století probíhal v Japonsku i USA ve znamení všeobecné konjunktury a obě země dokázaly během prvních desetiletí nového století ohrožovat velmocenské postavení tradičních evropských velmocí. Zatímco Američané posilovali ve své rozmanité společnosti demokratické principy vládnutí, Japonci vsadili spíše na propagaci tradičního myšlení spojeného s kultem císařovy osoby.

Už roku 1931 došlo k okupaci Mandžuska, původně severní čínské provincie, čímž se Japonci dostali nejen k bohatým zásobám nerostných surovin, ale i k rozvinutému průmyslu. Současně se potvrdila bezzubost Společnosti národů, protestující formou slovního odsouzení akce, kde sice neúčinně, ale nejhlasitěji protestovaly právě USA. Přímé ohrožení pocítilo Japonsko po rozhodnutí prezidenta Franklina D. Roosevelta o zastavení importu některých strategických surovin, které nedovedla domácí průmyslová výroba nikterak nahradit.

Drzé ultimátum

Japonské nebezpečí začalo býti ještě více zjevné vzhledem k jeho spolupráci s Německem a Itálií ve 30. letech. Podpisem trojstranného paktu v září 1940 se jim podařilo získat rozhodující vliv v oblasti Francouzské Indočíny (část dnešního Vietnamu), kde si mohly dle smlouvy „o společné obraně“ vybudovat letiště i námořní základny.

Že zrození dokumentu z 25. července 1941 probíhalo pod velkým tlakem na francouzskou vládu z Vichy, je zřejmé, ale nic to neměnilo na faktu, že Japonsko zároveň mnohé ztratilo. Kolem Američanů se totiž semkli Nizozemci a Angličané, kteří společně rozhodli o zadržení japonských aktiv na svých územích. Japonsku tím hlavně odepřeli možnost legálního nákupu ropy. Pomyslné uzavření kohoutků přivedlo zemi dle očekávání na politickou křižovatku. Mírovému řešení prekérní situace dával přednost japonský premiér Fumiramo Konoe, podporovaný samotným císařem Hirohitem, jehož předložené ultimativní podmínky nové spolupráce ale nemohli američtí kolegové přijmout. Japonci se totiž dožadovali nevměšování do své velmocenské politiky v celé Asii.

Jakkoliv mohl Američanům Konoe připadat jako ryzí imperialista, v novém předsedovi vlády, generálu Hideki Tódžó (premiérem od října 1941), získali skutečného nepřítele. Císařem Hirohitem vybraný muž patřil k vůdcům agresivního křídla japonské politiky, na čemž nic nezměnila ani vladařova poslední výzva k mírovému řešení mezinárodního sporu. Ani bojovný Tódžó se ale nakonec neobešel bez lsti proti vlastnímu táboru. Úderný svaz japonského Spojeného loďstva vyplul proti Pearl Harboru 26. listopadu 1941, podpůrné ponorky již 18. listopadu. Jednání japonské vlády, na kterém poskytl premiér svým ministrům lživou informaci o údajném americkém ultimátu, proběhlo ale až 1. prosince 1941! I tak se někteří ministři chtěli válce proti velmoci za každou cenu vyhnout, byli ale přehlasováni. Kdyby jen tušili, že ono „drzé ultimátum“ byl ve skutečnosti protinávrh amerického prezidenta Roosevelta…

Japonské úvahy

A tak zatímco předseda vlády Tódžó předstíral snahu o diplomatický smír, zahájili vojenští plánovači všechny přípravy na válku a sestavili seznam všech cílů, kterých měla dosáhnout armáda i námořnictvo. Rozhodujícím bojištěm se měl stát jižní Pacifik, kde se nacházela zoufale potřebná ropná naleziště. Japonci si brousili zuby konkrétně na indonéské ostrovy Jávu, Borneo a Sumatru, kde mohli počítat se ziskem 65 milionů barelů ropy ročně. Zálusk však měli i na celou Malajsii, Thajsko, Filipíny a také menší ostrovy (Marshallovy ostrovy, Wake aj.).

Útok proti základně US Navy v Pearl Harboru představoval sice taktickou součást, nikoliv však nejdůležitější stavební kámen japonské válečné strategie. Japonci také nepočítali s tím, že by zde vyřadili celé americké Tichomořské loďstvo. O jeho přítomnosti na Havaji sice dobře věděli, současně ale disponovali informacemi o strategických záměrech soupeře. Chystali se proto na americký výpad do oblasti Marshallových ostrovů, kde měla podle japonského scénáře proběhnout jedna rozhodující bitva. Podstatná část loďstva s vlajkou vycházejícího slunce měla do té doby vyčkávat v bezpečí domácích vod, aby byla na gigantické střetnutí co nejlépe připravena.

Otcem myšlenky na snadné vítězství plynoucí ze zničení hlavní části loďstva nepřítele leteckým úderem, a to ještě v domovském přístavu, byl admirál Isoroku Jamamoto. V úderu letadlových lodí viděl velitel japonského Spojeného loďstva jedinečnou šanci na zisk trumfu hned zkraje konfliktu. Američané tím měli být vypuzeni nejen z oblasti jižního Pacifiku, ale měli rovněž přijít o morální odhodlání k boji. Uzavření rychlého příměří považoval Jamamoto za zcela zásadní, neboť si realisticky uvědomoval ekonomickou sílu Spojených států.

Odvážnému plánu ovšem mnozí vysocí důstojníci japonského Hlavního námořního štábu příliš nevěřili. Připisovali mu neúměrné riziko při tak vzdáleném nasazení od domácích vod. Svou roli hrál i fakt novátorství – strategie samostatného nasazení operačních svazů letadlových lodí nebyla doposud v reálném boji nikde vyzkoušena. Jamamotovi nezbývalo po vynaložení všech sil při přesvědčování o výhodnosti nové koncepce nic jiného než přistoupit k výhrůžkám v podobě vlastní rezignace. Teprve tehdy byl jeho plán pod názvem „Operace Z“ schválen.

Vystupte na horu Niitaka

Když konečně 26. listopadu 1941 vyplul úderný svaz japonského námořnictva na volné moře, čítal celkem 31 plavidel. Nasazené letadlové lodi (Akagi, Kaga, Hirjú, Sorjú, Šokaku a Zuikaku) představovaly ty nejlepší z celkových jedenácti, kterými Japonsko disponovalo. Na jejich palubách se tísnil maximální počet 423 letounů. Z lodí doprovodu byly nejmodernější bitevní Hiei a Kirišima.

Druhého prosince obdržel velitel bojového seskupení viceadmirál Čuiči Nagumo od admirála Jamamota zprávu „Vystupte na horu Niitaka“, což bylo určené heslo pro provedení úderu podle plánu. Později téhož dne dorazil i telegram s osudovou zprávou: „Naše říše se rozhodla začátkem prosince vstoupit do války proti USA, Británii a Holandsku.“ Zároveň byl stanoven termín úderu na 8. prosince 1941, podle místního času na Oahu to bylo 7. prosince. Námořníci, kteří se až nyní postupně dozvídali cíl své ničivé mise, disponovali drastickými rozkazy. Měli totiž neprodleně potopit všechna plavidla nepřátel i neutrálních zemí, na která by při své plavbě k Havaji narazili.

V éteru panoval naprostý rádiový klid a nadšené posádky letadel se seznamovaly se svými cíli prostřednictvím trojrozměrných modelů ostrovů. Když se svaz dostal do vzdálenosti 400 mil (zhruba 644 km) od ostrova Oahu, zastihlo jej bouřlivé počasí. Krátce před ním zde proplul také Předsunutý expediční sbor 27 velkých ponorek s 11 malými letadly a 5 miniponorkami.

Ani sám Nagumo nepočítal s úplným překvapením Američanů. Japonci svůj útok nakonec uspíšili, neboť Nagumo kalkuloval s faktorem nepříznivého počasí, které mohlo pozdržet zformování tak velkého počtu letadel. Piloti první vlny pod velením Micua Fučidy tedy začali startovat 7. prosince 1941 kolem šesté hodiny ranní ze vzdálenosti asi 440 km severně od Pearl Harboru, přičemž každý stroj měl na vzlet 20 vteřin. Sešikování proběhlo bezvadně, s rádiovým klidem. Let k cílové oblasti trval kolem 100 minut. Vytrvalost byla ovšem odměněna – piloti pod sebou uviděli desítky vzorně seřazených plavidel v takovém rozestavení, které bylo pro útok přímo ideální. Chyběly pouze letadlové lodě.

Konec tropické idylky

Sedmého prosince 1941 panoval v Pearl Harboru klid. Nebyly zde nataženy protitorpédové sítě ani připravena protiletadlová balonová baráž, munice do protileteckých kanonů ležela dobře uschována ve skladech. Proti možnému útoku nebylo chráněno žádné letiště na Oahu ani na ostrově Fort Islandu či Ewě. Přestože letiště disponovala novými hangáry, rozhodl velitel armádní posádky generálmajor Walter Short o jejich umístění podél vzletových drah, neboť se údajně obával možných sabotáží v uzavřených halách. Právě on a hlavní velitel tichomořské oblasti admirál Husband Kimmel nedokázali své muže na hrozbu z nebe zavčas připravit. Proto byli ihned poté ze svých funkcí odvoláni.

Japonci tak zastihli v přístavu na 70 válečných plavidel US Navy – včetně 8 bitevních lodí, 2 těžkých a 5 lehkých křižníků, 29 torpédoborců a 5 ponorek – dokonce se tam nacházela i plovoucí nemocnice. Jako první nalétávaly na své odhalené cíle bombardéry Nakadžima B5N2 s pumami i torpédy. Americkou obranu měl vyřídit současný úder proti námořním a vojenským letištím, který vedly střemhlavě útočící stroje Aiči D3A1 s podporou stíhaček Micubiši A6M, jež sloužily zároveň jako letecké krytí.

Jednotky Spojených států jim dokázaly odpovídat přibližně po dvou minutách od napadení, obraně však chyběla koordinace, a tak se měnila v boj izolovaných skupin mužů od různých druhů zbraní. Stateční piloti startovali ve smršti přízemní palby nalétávajících A6M, natěsno zaparkovaná letadla po desítkách vybuchovala. Čtrnácti pilotům, kterým bylo štěstí mimořádně nakloněno, se povedlo během obou náletů sestřelit asi 11 císařských letounů. Ani oni, ani muži od protileteckých děl však nemohli nic změnit na osudech velkých bitevních lodí, které jedna po druhé klesaly na dno zálivu. Dobře známý je případ USS Arizony, která kompletně vybuchla, USS Tennessee spolu s USS West Virginií a USS Californií hořela a klesala ke dnu, USS Oklahoma se dokonce převrátila. Nejmenší šrámy pak utrpěly lodi USS Maryland a USS Pennsylvania. Rychle reagující kapitán USS Nevady se přes kolizi s torpédem pokusil vyplout na otevřené moře, poškozená loď ale uvízla na mělčině. 

Druhý úder

V 8.30 byl první nálet u konce a Japonci začali mizet za severozápadním obzorem. Během úderu odepsali pouhých devět strojů, ale to již na cestě byla druhá vlna o 160 strojích pod velením Šigekazu Šimazakiho. Tito letci měli za úkol dokončit to, co nestihla první skupina – zaútočit mimo jiné na kotviště bitevních lodí a suché doky. Američané však správně tušili, že přijde ještě jeden úder, a alespoň v rychlosti rozestavěli kulomety, obsadili protiletadlové děla a přisunuli munici. 

Druhá vlna, jež přilétla kolem 8.50, již musela zaplatit větší cenu v podobě 20 letadel. Japonci tehdy už nepoužili torpéda, neboť se oprávněně obávali jejich nepřesného shozu v hustém dýmu hořících lodí. Velitel první úderné vlny Fučida navrhoval Nagumovi provést ještě poslední, třetí útok především proti vnitrozemským cílům, admirál to zavrhl a otočil svůj svaz po jedné hodině odpolední zpět k japonským břehům. Na mateřská plavidla se letouny první skupiny vrátily kolem desáté hodiny, druhá vlna přistála kolem poledne. Celkem se z obou náletů nevrátilo 29 letounů i s posádkami (celkem 64 padlo, jeden padl do zajetí) a 80 dalších strojů poškodila protiletecká obrana. Z tohoto počtu pak ještě deset strojů muselo být zcela odepsáno a svrženo přes palubu.

Probuzení spícího obra

Japonci toho dne zničili celkem 188 letadel a 159 poškodili. Celkem padli 2 403 Američané. Z 18 zasažených lodí US Navy byly jen dvě bitevní lodi vyřazeny definitivně (Arizona a Oklahoma). Dalších 16 lodí bylo opraveno, i když v některých případech až za dobu několika roků. Nadobro potopené bitevní lodě pocházely ovšem ještě z dob první světové války a značně je limitovala nízká rychlost plavby. Z toho důvodu nemohly držet krok s moderním operačním svazem letadlových lodí a jejich doprovodem. Jejich zničení tak jen poukázalo na nesmyslnost přežívající námořní doktríny v US Navy o nenahraditelnosti velkých bitevních lodí, které sice mohly vést vzájemný souboj na vzdálenost mnoha kilometrů, ale vůči leteckému útoku byly bezbranné. Nyní bylo zjevné, že bitevní lodi budou muset své výsadní postavení přepustit letadlovým lodím a od nynějška působit jen jako jejich doprovod. Úder na Pearl Harbor tak Američanům paradoxně ukázal cestu k nové taktice.

TIP: Stíhač George Welch: I přes kocovinu hrdinně bránil Pearl Harbor

Velkou chybou útočníků bylo, že lpěli na ničení výhradně vojenských cílů – lodí a letadel. Kdyby udeřili i na infrastrukturu, přístavní zařízení a především obrovská skladiště pohonných hmot, Pearl Harbor by byl jako předsunutá námořní základna vyřazen, což by způsobilo stažení Pacifického loďstva až na pobřeží USA. A hlavní záměr – otřást americkým národem a vnutit mu tak pro Japonsko výhodný mír, zcela selhal. Zákeřný útok bez vyhlášení války Američany naopak nebývalým způsobem sjednotil. Všichni nyní chtěli válku a chtěli její jednoznačný konec – úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci Japonska. Účinek byl tedy přesně opačný. Cítil to i Isoroku Jamamoto, který po útoku řekl: „Obávám se, že jsme probudili spícího obra a přinutili jej učinit strašlivé rozhodnutí.“ 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vesmír

Norimaki Synthesizer ve variantě pro digitální ochutnávání suši

Věda
Revue

Elisabeth na autoportrétu

Historie
Vesmír
Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907