Bojovali za impérium: Jak probíhal nábor do britské armády za Velké války
Britské ozbrojené síly si za první světové války prošly několika fázemi – od profesionální armády přes dobrovolníky až po povinnou službu. Ačkoliv se mnoho mužů nejprve odvodům bránilo, miliony jich nakonec za svou vlast bojovaly.
Velká Británie po staletí sázela na profesionální ozbrojené síly relativně malého rozsahu a v okamžiku vypuknutí Velké války pravidelná armáda čítala jen 247 000 mužů. Londýn dále počítal s 300 000 záložníky a s dobrovolníky sloužícími na částečný úvazek v takzvané teritoriální armádě (svazky organizované jednotlivými hrabstvími, jež měly posílit královskou armádu, aniž by vláda musela přistoupit k odvodům). Celkem regulérní formace zahrnovaly šest pěších divizí dislokovaných na ostrovech, čtyři v zámoří a jednu jízdní.
Zástupy dobrovolníků
Teritoriální formace nabízely dalších čtrnáct divizí, ale ministr války Horatio Kitchener je považoval za nedostatečně vycvičené. Profesionální armády si naopak cenil a domníval se, že by neměla vykrvácet na bitevním poli, ale zapojit se do výcviku rozsáhlejší síly budované na dobrovolnickém principu. Nesdílel všeobecný optimismus ohledně krátkého trvání války a hodlal postavit až 70 divizí, čímž by se britské vojsko dostalo na úroveň francouzských a německých ozbrojených sil.
Když úředníci vyzvali Brity k dobrovolnému vstupu do armády, stanovili si za prvotní úspěch získání 100 000 vojáků. Zájem překročil všechna očekávání a během dvou měsíců se přihlásil pětinásobek. Mezi dobrovolníky se skrývaly i tisíce chlapců, kterým ještě nebylo osmnáct let a lhali o svém věku nebo se zapisovali pod falešnými jmény.
Prapory kamarádů
Náboráři jejich finty prohlédli, ale ve většině případů raději přivírali oči. Při budování dobrovolnické armády uposlechl Kitchener rady generála Henryho Rawlinsona, že muži budou mít větší motivaci narukovat, pokud budou sloužit s kamarády a kolegy. S toutéž myšlenkou přišel i Edward Stanley, hrabě z Derby, jenž v srpnu 1914 promluvil k obyvatelům Liverpoolu: „Pojďme vytvořit prapor, v němž budou přátelé z jedné kanceláře bojovat bok po boku za slávu Anglie a za dobrou pověst našeho města.“
Během tří dnů se do liverpoolského batalionu přihlásilo 1 500 nadšených mužů a Kitchenerovo ministerstvo výzvu rozšířilo na celou zemi. Do služby se hlásilo kompletní mužské obyvatelstvo řady vesnic, zaměstnanci továren nebo fotbalové týmy. Kampaň položila základy proslulých praporů kamarádů (pals battalions) a Stanley se stal generálním ředitelem pro nábor.
Úvahy o odvodech
Přesto se takzvaná Nová armáda rodila pomaleji, než bylo potřeba, a ministrem požadovaných 92 000 rekrutů měsíčně se nedařilo dosáhnout. Navíc takřka 40 % zájemců musely úřady ze zdravotních důvodů – většinou kvůli podvýživě – odmítnout. Také výcvik a vystrojení zabraly dlouhé měsíce, a proto časovou mezeru mezi nasazením původní regulérní armády (takřka zničené v úvodních krvavých bitvách) a dobrovolnických divizí musely vyplnit teritoriální síly. Jejich vojáci byli oficiálně zodpovědní výhradně za obranu ostrovů a generalita je bez jejich souhlasu nesměla vyslat na kontinent či do zámoří.
Mnoho příslušníků Territorial Force se ale hned začátkem války k zahraniční službě dobrovolně přihlásilo, čímž monarchii vytrhli trn z paty. Za této situace se v politických kruzích stále bouřlivěji debatovalo o zavedení povinných odvodů. Šlo o velmi horké téma a proti se stavěli především liberálové v čele s ministerským předsedou Herbertem Asquithem. Teprve v létě 1915 úřady neochotně přistoupily k opatření, jež na ostrovech dosud nemělo obdoby – podle nového Národního zákona o registraci stát evidoval osobní údaje o každém muži ve věku 18–41 let.
Ani nyní se však vláda k povinným odvodům neodhodlala. Odradilo ji varování ministra školství Arthura Hendersona, že mnoho mužů odmítne sloužit vlasti, na jejíž vládě se nemohou podílet (zkostnatělá legislativa upírala volební právo 40 % mužů nad 21 let). Labouristický ministr argumentoval i tím, že nespokojení dělníci budou povinnou vojenskou službu vnímat jen jako další omezení svých práv ze strany bohatých kapitalistů.
Po zvážení těchto skutečností došla vláda k názoru, že jediný účinný protiargument spočívá ve zdůraznění vážnosti situace. Armádní představitelé dostali za úkol přesvědčit odbory o kritickém nedostatku dobrovolníků – jestliže dělníci nebudou bojovat, Británie prohraje válku a dost možná i zanikne.
Nátlak na svědomí
V přechodném období se lord Derby pokusil prověřit, zda bude branná povinnost opravdu nezbytná. Takzvaný Derbyho plán z podzimu 1915 bývá někdy označován jako odvod na základě vlastního svědomí. Náboráři si v jednotlivých hrabstvích najali agitátory z řad bývalých politiků, válečných veteránů nebo otců vojáků ve službě. Tito lobbisté pak navštěvovali muže, kteří se do armády dosud nepřihlásili, a vyzývali je k veřejnému prohlášení, zda se hodlají do služby vlasti zapojit. Když úřady zveřejnily zásady Derbyho plánu, mnozí muži raději sami přišli do náborových kanceláří, aby se vyhnuli nátlaku. Ti, co agitátorům ochotu nechat se naverbovat přislíbili, se měli dostavit do 48 hodin.
Průzkum skončil v prosinci 1915 a identifikoval 318 000 potenciálních vojáků, nicméně 38 % svobodných a 54 % ženatých mužů veřejně odmítlo narukovat. Jako jediná cesta, jak zajistit dostatek personálu, se tedy definitivně ukázaly povinné odvody. Vláda i přes odpor části poslanců vydala v lednu 1916 zákon o všeobecné branné povinnosti s platností od března téhož roku.
Stanovil, že muži mezi 18 a 41 lety věku mohou být povoláni do služby, nejsou-li ženatí, ovdovělí a zároveň pečující o děti, duchovní, zaměstnanci Royal Navy či pracující v některém z výslovně uvedených zaměstnání. V květnu 1916 další zákon do branné povinnosti zahrnul i ženaté muže a třetí norma z dubna 1918 posunula horní věkovou hranici na 50 let (v případě nedostatku mužstva až na 56). Třebaže Irsko tehdy tvořilo součást Spojeného království, na jeho obyvatelstvo se branná povinnost nevztahovala.
Revolta proti službě
Lékaři rozdělovali brance do tříd označených písmeny A, B a C. Nejlepší kondici se těšila první skupina, jejíž příslušníci byli schopni služby v první linii. Do zákopů se dostávala také část členů záložní skupiny B, u „céčka“ se pro odvedence hledaly jiné způsoby uplatnění. Hendersonovy obavy se záhy ukázaly jako opodstatněné a do července 1916 se 30 % povolanců – tedy asi 93 000 mužů – odmítlo na úřady dostavit. Ačkoliv většinou nepředpokládali, že by se vojenské službě dokázali vyhnout, snažili se alespoň vyjádřit svůj nesouhlas.
Pokud některý muž nebo jeho zaměstnavatel chtěl požádat o výjimku (ze zdravotních či rodinných důvodů, kvůli práci v národním zájmu nebo protiválečnému přesvědčení), mohl se obrátit na speciální tribunál. Jen do konce června se k tomu kroku odhodlalo přes 748 000 Britů, avšak úředníci se s nimi zpravidla nepárali – kupříkladu v Yorku jeden případ posuzovali v průměru 11 minut a v londýnském Paddingtonu dokonce jen 120 vteřin. Drtivá většina Britů se branné povinnosti přece jen nakonec podvolila.
Mnoha váhajícím úředníci udělili alespoň dočasný odklad v délce několika týdnů či měsíců a kupříkladu do května 1917 se trvalého či dočasného osvobození od vojenské služby dočkalo 1,8 milionu mužů. Pouze 2 % osob, které se proti odvodu odvolávaly, na svém právu nenarukovat bezpodmínečně trvala. Asi 7 000 z nich stát přidělil nebojové povinnosti a tři tisícovky putovaly do pracovních táborů. Kolem 6 000 Britů skončilo ve vězení a několik desítek nejzatvrzelejších tribunály dokonce formálně odsoudily k smrti, aby je obratem omilostnily a nejvyšší trest nahradily nucenými pracemi.
Pět milionů mužů
Významným krokem k legitimizaci povinné vojenské služby v očích veřejnosti se v únoru 1918 stalo rozšíření volebního práva na všechny muže starší 21 let. Zároveň však politici zrušili odklady z pracovních důvodů pro mladíky ve věku 18–23 let a vzhledem k akutnímu nedostatku mužstva armáda v březnu 1918 porušila i další pravidlo. Zatímco dosud Britové udržovali brance mladší 19 let v bezpečí týlu, nyní na frontu putovali už chlapci od věku 18 let a šesti měsíců.
Přes všechny potíže umožnily odvody britské generalitě konečně navýšit počty vojáků na potřebnou úroveň, díky čemuž mohla už v první polovině roku 1916 do francouzských přístavů připlouvat jedna loď s mužstvem za druhou a do konce června stoupl počet vojáků Jeho Veličenstva na kontinentu na 660 000. Tito muži oplývali statečností, ale před vyplutím absolvovali nedostatečný výcvik a ve srovnání s francouzskými veterány působili někdy až dětsky naivně.
Teprve krvavé bitvy jim dodaly potřebné zkušenosti a učinily z nich obávané a houževnaté protivníky. Ačkoliv se přesné údaje v pramenech liší, do listopadu 1918 oblékl uniformu zhruba každý čtvrtý Brit mužského pohlaví. Celkem šlo o více než pět milionů osob, z nichž asi 2,67 milionu vstoupilo do armády dobrovolně a 2,77 milionu na základě odvodů.
