Reklama


Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády (1)

07.10.2018 - Dalibor Vácha

První světová válka je plná hrdinských příběhů a některé přímo volají po filmové kameře či románovém zpracování. Jedním z nich je příběh obklíčené hrstky vojáků US Army, kteří své pozice udrželi navzdory několikadennímu obklíčení

<p>Američané poslali velení zprávu o situaci a požádali o dělostřeleckou podporu</p>

Američané poslali velení zprávu o situaci a požádali o dělostřeleckou podporu


Reklama

Vzáří 1918 se rychle blížil konec Velké války, ale Německo rozhodně ještě nebylo na kolenou. Koncem měsíce proto spustila Dohoda rozsáhlou ofenzivu v oblasti Argonského lesa s cílem konečně zlomit odpor německé armády či donutit Berlín ke kapitulaci. V oblasti operovaly převážně jednotky Amerického expedičního sboru v čele s proslulým generálem Johnem Pershingem.

Američané se zpočátku složitě a za vysokých ztrát prokousávali náročným terénem i odhodlanou německou obranou. Nepřítel dokonce vyrazil 29. září do protiútoku, jejž dohodové oddíly odrazily jen s největším vypětím sil. Pershingovým mužům nakonec vyčištění rozsáhlé oblasti trvalo až do konce října. A právě v těchto kulisách se zrodil pozoruhodný příběh vytrvalosti a odhodlání amerických vojáků, jenž se změnil v legendu. 

Odříznuti od vlastních

Po odražení německého protiútoku z 29. září se dopředu vrhla americká 77. pěší divize, většina důstojníků i mužstva pocházela z New Yorku. Mezitím se však Němcům podařilo zastavit francouzské oddíly postupující na jejím boku. Američané se tak 2. října ocitli osamoceni a příliš hluboko v nepřátelských obranných pozicích.

Ještě toho dne ráno měla divize, respektive její čelo, za úkol obsadit silnici mezi vesnicemi Binarville a La Viergette a zejména kótu 198, z níž se dala ovládat celá oblast. K večeru se mužům pod velením majora Charlese Whitea Whittleseyho (1884–1921) podařilo po těžkém boji kopec dobýt. Problém ale nastal o pár hodin později, kdy nepřítel udeřil na jednotky na Whittleseyho křídlech. Většina divize se proto raději stáhla, aby vyrovnala linii, ale k mužům na kótě 198 se informace o ústupu nedostala.

Jak ztratit celý prapor 

Některé zdroje uvádějí, že posel, který měl Whittleseymu zprávu předat, padl při pokusu o její předání. Údajně prý v boji muže proti muži zabil tři Němce, než byl smrtelně zraněn a záhy zemřel. Devět pěších rot se tak náhle ocitlo odříznuto od svých kamarádů. Jednalo se o zhruba 550 mužů z 307. pluku (rota K), 308. pluku (roty A, B, C, E, G, H) a 306. kulometného praporu (roty C, D). Major Whittlesey se 3. října marně pokoušel navázat kontakt s americkými oddíly, lesy všude okolo jeho postavení se hemžily Němci.

Kótu 198 sice Američané pevně drželi, nicméně se na ně záhy začala snášet palba ze všech stran, přičemž nepřítel měl kromě pušek a kulometů k dispozici také minomety. Německé velení si dobře uvědomovalo trn ve svém boku, který představovali Whittleseyho muži, a ještě 3. října padlo rozhodnutí o znovuobsazení kopce. Mezitím se část Američanů pokusila probít z obklíčení, ale utrpěla značné ztráty a musela se stáhnout zpět.

Nepovedlo se jim to a utrpěli velké ztráty. Raněných rychle přibývalo a ani příchod tmy neznamenal přerušení bojů. Do nastalého zmatku se v potemnělém lese ozývala kakofonie výstřelů a výbuchů podbarvená děsivým sténáním raněných, jimž se nemohlo dostat adekvátní lékařské pomoci. 

Beznadějná situace 

Major Whittlesey zůstával i v následujících hodinách přesvědčen, že musí kótu 198 udržet, protože nedostal rozkaz se stáhnout. Ráno 4. října opustili pozice Američanů poštovní holubi se zprávou o beznadějné situaci a žádostí o dělostřeleckou podporu. Zanedlouho se skutečně do oblasti sneslo několik granátů, nicméně většina jich dopadla mezi obklíčené vojáky a zdravotníci měli opět plné ruce práce. Zraněné nebylo kam evakuovat a na místě jim mohli poskytnout jen základní první pomoc.

Zoufalou snahu mužů s červeným křížem navíc komplikoval fakt, že brzy začal docházet obvazový materiál. Kromě toho začaly docházet zásoby vody v polních láhvích, které vojáci rychle spotřebovávali. Jediným možným zdrojem se ukázal potok, který však palbou pokrýval nepřítel. Tu a tam se sice někdo ze zoufalých Američanů odhodlal pro vodu zajít, ale tyto pokusy se rovnaly sebevraždě. Němci potřebovali nepřítele ze strategického bodu vytlačit, a tak stupňovali své útoky.

Vytrvalý odpor

Whittleseyho muži se stále drželi, brzy se však ukázalo, že jim docházejí zásoby munice. Za této situace se nepřítel pokusil vyjednávat a opakovaně obránce vyzýval, aby složili zbraně, ale vždy se se zlou potázal. Major totiž stále trval na tom, že musí kótu držet stůj co stůj a vyčkat na vysvobození zvenčí. V americké armádě, a obzvlášť v bojové zóně, netrvaly vyšší šarže na dodržování subordinace tak přísně jako například Britové či Francouzi, přesto nebylo zcela běžné, že by se obyčejní vojáci obraceli přímo na velícího důstojníka.

TIP: Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. sv. války

Zatímco velitelé jednotlivých rot se snažili dodat mužstvu odvahu, Whittlesey čelil neustávajícímu proudu návrhů a proseb, aby se pokusili prorazit z obklíčení. Kromě německých vyjednavačů tak vytrvale odmítal i vlastní muže, protože zprvu k tomu neměl rozkaz a později už nevěřil, že by to jeho žalostná skupinka zvládla. 

Dokončení ve čtvrtek 11. října

  • Zdroj textu:

    I. světová Speciál

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti
Věda

Výjev z egyptské Knihy mrtvých

Historie

Dnes se bizoni opět spokojeně popásají v národních parcích i na soukromých rančích. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 000.

Příroda
Zajímavosti

Mlhovina kolem pulzaru Kes 75

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907