Občanská válka bez zábran: Jak se ve Španělsku změnil boj o moc v brutální násilí namířené proti duchovním

Ve španělské společnosti panovala ohromná míra sociální nerovnosti, jelikož bohatstvím země disponovala malá elitní vládnoucí skupina. Volby v roce 1931 ukázaly touhu po změně a v konečném důsledku nenásilně ukončily monarchii.

Další pilíř moci – katolická církev – si nadále zachovala silný vliv na společnost i politiku, totéž platilo o armádě zvyklé mít poslední slovo. To vedlo k situaci, kdy část obyvatelstva vnímala církev jako ochránce mocných. Volby v roce 1935 představovaly další milník, když liberální levicové strany získaly mírnou většinu. 

Nová vláda vyvolala obrovská očekávání svých voličů a zavedením radikálních sociálně-ekonomických reforem, jako například zabavováním půdy ve prospěch rolníků se snažila těmto očekáváním vyhovět. Zároveň nový režim usiloval o omezení vlivu církve, v tom nehodlal přistoupit na kompromis. Začala také přeměna školství z katolického na liberální, přičemž se podařilo otevřít 1 000 nových škol.

Věřící ale tvořili téměř polovinu obyvatel Španělska a nový levicový kabinet, který vyhrál volby těsnou většinou, postupoval, jako kdyby dostal téměř 100% mandát. Církev sledovala aktivity nové správy s velkou nedůvěrou. Pouhý měsíc po volbách začalo vypalování kostelů „spodinou“ v Madridu, přičemž policie k tomu jen přihlížela. Ministr obrany dokonce uvedl: „Všechny kostely ve Španělsku nestojí za jeden republikánsky život.“ 

Žízeň po krvi

Po částečně úspěšném pokusu o armádní puč v roce 1936 se rozpoutalo naprosté peklo. Republikáni hledali nepřítele a našli ho v církvi, a to přestože neexistovaly důkazy o jejím zapojení do převratu. Na územích, která zůstala loajální republice, získaly převahu místní ozbrojené milice, které během několika týdnů zavraždily 13 biskupů, přes 4 172 kněží, více než 2 364 mnichů a neušetřily ani 283 jeptišek. Většina pachatelů zvěrstev proti duchovenstvu zastávala anarchistické postoje, ale pomáhali jim i radikální či zradikalizovaní lidé patřící k jiným organizacím. 

Zavraždění duchovních často probíhalo veřejně a brutálně, aby odstrašilo ostatní. Formy zabíjení se lišily. Někdy popravě předcházel falešný soudní proces, jindy smrt přišla bez jakéhokoli předchozího řízení. Mnoho obětí pozvali vrazi „na projížďku“, jak zněl cynický výraz, která končila zastřelením u silnice nebo na hřbitově. Jiné oběsili, utopili, udusili, upálili nebo pohřbili zaživa.

Poslední chvíle nešťastníků často provázel výsměch, urážky, rouhání a donucování k rouhání. Těla duchovních vláčeli ulicemi, vystavovali na veřejných místech nebo znesvětili mrzačením či odstraněním pohlavních orgánů. Majetek církve byl zkonfiskován. 

Zločin, nebo politika?

K naprosté většině brutálních vražd došlo v prvních šesti měsících, což signalizuje, že se jednalo spíše o výsledek chaosu a aktivitu kriminálních živlů než o státní politiku. Škody na domácí i zahraniční půdě dosáhly ohromných rozměrů. Nacionalistická propaganda dokázala situaci umně využít. Postavila katolickou víru jako jeden z pilířů své ideologie, církev tak plně přešla na její stranu a boj proti obráncům republiky označila za křížovou výpravu proti nevěřícím. Tím poskytla Frankovi morální podporu i politickou legitimitu. 

Papež Pius XI. v září 1936 veřejně pranýřoval „satanskou nenávist republikánů“. Věřící vojáci na straně nacionalistů chápali smrt v boji s republikány jako vykoupení a jejich morálka tím dostala silný impuls. V očích západních demokracií tato náboženská genocida obraz republiky pošpinila. 

Jako boží hněv

Raná republikánská propaganda měla tendenci ospravedlňovat zabíjení jako pobouřené reakce davů proti povstaleckým kněžím a duchovním, kteří stříleli do lidí z oken zvonic. Pravdivost těchto tvrzení dnes nepřijme žádný historik, ale na tehdejší masy měly silný vliv. Lidé skutečně věřili, že na ně kněží a duchovní míří z kostelních věží, což vypovídá o nízkém respektu k duchovním. Nakonec se na mnoha místech stalo zabití faráře jakousi revoluční povinností.

„Zabil jsem mimo jiné otce Dominga v Alcaniizu. A proč jsi ho zabil? Je to docela jednoduché. Protože byl knězem. Ale copak se otec Domingo vměšoval do politiky nebo měl osobní nepřátele? Ne, pane, otec Domingo byl velmi dobrý muž. Ale museli jsme zabít všechny kněze. Všechny!“ Tento příznačný rozhovor zapsal jezuitský historik Quintín Aldea.

Každý dělal, co chtěl. Ti, kteří se před revolucí nacházeli v podřízených pozicích, převzali autoritu a ti, kteří představovali vrchol společenské hierarchie, se stali prvními oběťmi převratu. Díky revoluci mohli dělníci z Matara v Katalánsku – stejně jako mnoho dalších po celém republikánském Španělsku – řídit auta, o kterých by se jim ani nesnilo, a vkročit do buržoazních letních vil, do kterých by se jinak nedostali. Díky revoluci si milicionáři z Barajas de Melo v Castilii opět jako mnoho dalších mohli po zabití kněze obléknout jeho roucha, na která se předtím neodvážili sáhnout.

Revolucionáři získali absolutní autoritu. Najednou se stali tak mocnými, že mohli dokonce rozhodovat o lidském životě. Zdálo se, že si plně užívají své „božské“ síly, chovali se jako rozpoutaný boží hněv. „Není jiného boha než my,“ zněla brutální odpověď milicionářů ženě, která je prosila, aby osvobodili faráře. Revolucionáři věřili, že plní úkol nezbytný pro úspěch revoluce: očistit venkov od moru náboženství.