Lehký tank Mark VI: Příběh obrněnce, který se dokázal prosadit jen proti slabšímu nepříteli

Ačkoliv je britský tank Mark VI většinou v literatuře uváděn jako samostatný typ, ve skutečnosti šlo o vrchol vývoje celé řady lehkých obrněnců. Ten započal již v roce 1928, kdy vznikl tančík Carden-Loyd VIII: kompaktní stroj s dvojčlennou osádkou a kulometem v otočné věži, jehož hmotnost činila 3,2 tuny.

O několik let později na konstrukci navázal typ Light Tank Mark I, který zavedl odpružení typu Horstmann. Po důkladných testech přišel vylepšený design Mark II následovaný typy Mark III a Mark IV. Každá další verze přinesla větší či menší úpravy – za všechny jmenujme lepší chlazení motoru, odlehčenou kostru korby či použití cementovaného pancíře. Koncepčně se ale jednalo o stále stejné dvojmístné stroje, u nichž se musel velitel věnovat také obsluze hlavní zbraně. 

Více místa pro rádio

Větší průlom nastal až v roce 1935, kdy továrna Vickers-Armstrong představila lehký tank Mark V. Ten přebíral základní konstrukci svých předchůdců, nově ale disponoval dvojmístnou věží s prostorem pro střelce. Užitečnou novinkou byla také radiostanice, která nahradila do té doby používané praporky a ruční signály. Dosavadní výzbroj dvojice kulometů puškové ráže navíc ustoupila zbrani Vickers kalibru 12,7mm. O rok později továrna dodala další vývojový stupeň s označením Mark VI. 

Konstrukce nové verze zachovávala podobné uspořádání jako její předchůdci, takže řidič seděl v levé části přídě a v pravé se nacházel motorový prostor. Velitel a střelec měli stanoviště ve věži zvětšené kvůli výhodnějšímu umístění rádia. Pro lepší přehled o okolí měl velitel k dispozici věžičku s průzory.

Výzbroj tanku zůstala stejná jako u Mark V, tedy jeden 12,7mm kulomet Vickers doplněný spřaženým kulometem puškové ráže. Palebnou výzbroj doplňovaly dva vrhače dýmovnic po straně věže a pancíř měl oproti předchozím modelům zesílenou tloušťku na maximálních 14 mm na čele korby a věže.

O pohon se staral benzinový šestiválec Meadows, s nímž Mark VI dosahoval rychlosti až 56 km/h na silnici a dojezdu asi 200 km. Podvozek typu Horstmann sestával ze čtyř pojezdových kol na dvou kyvných vozících, které doplňovalo vpředu umístěné hnací kolo a jedna vratná kladka. Toto uspořádání nabízelo poměrně komfortní jízdu, kvůli krátkému podvozku se ale vozidlo v terénu silně kymácelo a znemožňovalo tak přesnou střelbu za pohybu. 

Postupný vývoj

Jelikož šlo v podstatě o pouhé vylepšení předchozích typů, neviděli představitelé Královského tankového sboru důvod ke zkouškám prototypů a tank putoval rovnou do výroby. Sériová produkce Mark VI se rozjela v roce 1936; původně ji zajišťovala jen továrna Vickers-Armstrong, koncem 30. let se ale zapojily i další společnosti.

Britská armáda objednala čtyři série o několika desítkách kusů, které podrobila důkladným testům. Ty zahrnovaly i náročné terénní zkoušky v egyptské poušti. Z těchto sérií stojí za zmínku také tank se sériovým číslem T1667, u nějž podnik Vickers-Armstrong pokusně instaloval zvětšenou věž se 40mm kanonem 2-pounder. Daný kus v roce 1938 prošel armádními zkouškami, ani přes výrazné zvýšení palebné síly se ale do výroby nedostal. 

V dalších letech továrna design i nadále vyvíjela. Ještě v roce 1936 začala z linek sjíždět vylepšená verze Mark VIA, která v zájmu snížení výrobních nákladů zavedla osmibokou věž a šestibokou velitelskou věžičku. Viditelným rozdílem bylo také přemístění vratké kladky podvozku ze zadního kyvného vozíku na bok trupu. Výkon motoru zůstal stejný, nově se však do tanku montoval mírně vylepšený agregát Meadows ESTB.

V roce 1937 následovalo vozidlo Mark VIB s modernější radiostanicí, pancířem zesíleným na 16 mm a lafetou na věži pro lehký kulomet Bren. Se zhruba 1 000 vyrobenými kusy mělo jít o vůbec nejpočetnější variantu.

Třiadevadesát kusů Mark VIB bylo dokončeno v subverzi určené speciálně pro službu v Indii. Tyto stroje se od zbytku série lišily vylepšenou ventilací a nahrazením velitelské věžičky otočným periskopem. Těsně před vypuknutím války pak došlo k poslední významné modifikaci designu, když padlo rozhodnutí nahradit vodou chlazené kulomety Vickers. Primární zbraní se tak nově stal vzduchem chlazený kulomet Besa Mk.I kalibru 15 mm, jenž vznikl úpravou původně československého ZB-60. 

Kulomet používal munici 15×104mm a dokázal na vzdálenost 100 m probít až 29 mm silný plochý pancíř. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet Besa ráže 7,92 mm; i v tomto případě šlo o převzatý čs. design, jmenovitě těžký kulomet vz. 37. Uvedeným způsobem přezbrojené stroje dostaly označení Mark VIC a mimo jiné získaly i zmíněný otočný periskop, původně navržený pro „indické“ tanky.

Vickers-Armstrong Mark VIC

• Osádka: 3 muži
• Délka: 4 m
• Šířka: 2,1 m
• Výška: 2,2 m
• Hmotnost: 5,2 t
• Motor: benzinový šestiválec Meadows EsTB (66 kW)
• Max. rychlost na silnici: 56 km/h
• Pancéřování: 4–16 mm
• Výzbroj: 1× 15mm kulomet BEsa (400 nábojů), 1× 7,92mm spřažený kulomet (2 500 nábojů)

U tankistů i průzkumníků

Než se zaměříme na organizaci strojů Mark VI na bojišti, je třeba krátce pojednat o tehdejší britské obrněné doktríně. Ta dělila tanky na lehké, křižníkové a pěchotní, kdy každý druh měl na bojišti svou vlastní roli. Lehkým obrněncům náležely primárně průzkumné a strážní úkoly, což z nich činilo faktickou náhradu jezdectva. Tyto stroje měly operovat na křídlech či v předvoji mateřské formace, zjišťovat dispozice protivníka a poskytnout včasné varování před nepřátelskými útoky. Neméně důležitou roli hrály lehké tanky v britských koloniích, kde střežily důležité objekty a komunikace, případně potlačovaly lokální povstání. 

Z organizačního hlediska se s tanky Mark VI setkáme nejčastěji ve dvou typech formací – v lehkých obrněných brigádách a v obrněných průzkumných plucích. První zmíněné útvary působily v řadách obrněných divizí, jež dle řádů z roku 1940 sestávaly každá ze tří pluků. Pluk tvořily tři eskadrony, přičemž dvě disponovaly lehkými tanky a třetí používala tanky křižníkové. Samotné eskadrony se skládaly ze 4–5 čet po třech strojích, které doplňovala velitelská sekce.

Obrněné průzkumné pluky se naopak přidělovaly k pěším divizím, pro které rekognoskovaly terén v předvoji či na křídlech mateřské formace. Oproti lehkým obrněným brigádám tady Mark VI působily po boku pásových vozidel Scout Carrier neboli průzkumné verze slavného víceúčelového typu Universal Carrier. Jeden jízdní pluk čítal celkem 28 lehkých obrněnců, 44 scout carrierů a 489 mužů rozdělených mezi tři bojové eskadrony, jednu štábní eskadronu a plukovní velitelský odřad. Bojové eskadrony tvořil velitelský odřad, dvě tankové čety a čtyři čety se scout carriery.

Tvrdý střet s realitou

Ač nesl Mark VI jen lehkou výzbroj, jeho nízká cena a výrobní jednoduchost z něj v předvečer druhé světové války učinily vůbec nejpočetnější obrněnec v britském inventáři. Když pak do Francie na podzim 1939 dorazil Britský expediční sbor (BEF), tvořilo jeho součást i sedm průzkumných obrněných pluků. Po německé invazi do Francie v květnu 1940 následně dorazila na frontu i 1. obrněná divize se svou lehkou obrněnou brigádou. Další desítky Mark VI sloužily napříč různými formacemi v roli spojovacích či velitelských vozidel. Již první střety s Wehrmachtem ovšem ukázaly, že Mark VI i jiné britské lehké tanky jsou na moderním bojišti téměř bezcenné. Velkorážné kulomety Mark VI nedokázaly na bojovou vzdálenost vyřadit ani ty nejlehčí panzery, zatímco tenký pancíř je činil zranitelné vůči prakticky všem protitankovým zbraním nepřítele. 

Jak navíc naznačuje výňatek z kroniky 5. královského inniskillingského dragounského gardového pluku, nešlo o jediný problém Mark VI: „Eskadrona A postupovala vpřed, jejich takzvané protitankové kulomety ale neměly na německé tanky prakticky žádný účinek. Eskadrona musela ustoupit a ztratila několik obrněnců i s osádkami… Mark VIB byl nejen lehce pancéřován, ale měl tak špatné odpružení, že při jízdě terénem nenabízel ani výhodu rychlosti...“

Krví zaplacená zkušenost

Ztráty mluví za vše – do pádu Francie odepsalo britské ministerstvo války oficiálně 340 kusů Mark VI, některé zdroje ale hovoří až o 415 strojích. Většinu z tohoto počtu tvoří tanky zanechané ve Francii po evakuaci britských jednotek z Dunkerku a dalších přístavů. Němci využili malý počet kořistních strojů pro výcvikové účely pod označením leichte PzKpfw Mk. VIB 735(e) a Mk. VIC 736(e). Německý konstruktér Alfred Becker pak nejméně 12 vozidel přestavěl na 105mm samohybné houfnice Geschützwagen Mk.VI(e).

Ačkoliv Mark VI utrpěl ve Francii vážné ztráty, stále zůstával nejpočetnějším obrněncem v britském inventáři. Vzhledem k nedostatku těžších typů tak mnohé jednotky musely vzít zavděk alespoň lehkými tanky. Mark VI měla k dispozici také velká část jednotek domobrany, kde sloužily primárně pro hlídkování podél pobřeží v očekávání německého vylodění. 

Prozatímní nedostupnost těžších typů rovněž znamenala, že Mark VI prošel i dalšími boji, zejména na severoafrickém válčišti. Tam se vozidlu tváří v tvář italské armádě zpočátku dařilo, neboť protivník měl v oblasti jen kulometné tančíky a obrněné automobily. Když ale Mussoliniho režim do Afriky dopravil lépe vyzbrojené typy (například střední M13/40 se 47mm kanonem), začaly ztráty britských lehkých tanků rychle narůstat. 

Jmenovat můžeme například boje u Sidi Barrani v září 1940, kde 3. pluk králových husarů ztratil celou jednu eskadronu tanků Mark VI. Stroje při útoku na italské pozice zapadly v solném močálu a jeden po druhém je vyřadila italská protitanková děla.

Starý tank v nové válce

Kromě severní Afriky se vozidla Mark VI objevila i jinde: v Řecku je nasadil 4. královnin vlastní husarský pluk, který utrpěl vážné ztráty při snaze zastavit postupující německé tanky a většinu přeživších strojů musel opustit během evakuace z Řecka.

Podobný osud čekal i tanky, nasazené na Krétě. Jedna eskadrona z řad 3. králova vlastního husarského pluku putovala až do jihovýchodní Asie s úmyslem posílit obranu Singapuru, po pádu města ale zamířila na Jávu. Tam se britští tankisté zúčastnili několika střetů s Japonci a po kapitulaci obránců ostrova museli zbývající vozidla sami zničit. 

Úspěchů typ Mark VI dosáhl jen tehdy, pokud čelil slabě vyzbrojenému nepříteli. To se stalo například v Iráku, kde tyto stroje na jaře 1941 pomohly potlačit protibritské povstání a doprovázely obrněné kolony. V červnu téhož roku se pak tanky zapojily i do invaze do Sýrie, držené silami vichistické Francie, a využily své mobility pro rychlé zajištění území. Šlo přitom o jedno z posledních bojových vystoupení Mark VI; výroba se zastavila již v roce 1940 po dokončení 1 682 kusů všech verzí a od půlky roku 1941 začal být typ ve službě nahrazován americkými lehkými tanky M3 Stuart.

Zbývající kusy Mark VI následně dosloužily v zázemí, kde plnily výcvikové a strážní úkoly. Jednalo se o tečku za kariérou stroje, který byl plodem zastaralé doktríny a vycházel ze špatných předpokladů. I z toho důvodu nelze než konstatovat, že v moderní mechanizované válce Mark VI nedosáhl prakticky žádných úspěchů.